Malý dům schovaný za hustou vegetací někde uprostřed polí. V létě byste si ho jen těžko všimli. Vcházíme brankou přímo ke vstupním dveřím. Je otevřeno. Už na verandě si všímáme houby, která pokrývá futra. A nejen to. Po vstupu do domu vidíme, že je všude. Na dveřích, stěnách i nábytku. Roste až ke stropu a pomalu se prožírá vším, co tu zůstalo.

Některé pláty houby jsou už tak velké a těžké, že odpadávají od stěny, jiné se zase neštítí pohltit porcelán nebo plasty. Každá bez výjimky ale vypouští toxické spóry do ovzduší a přispívá tak k hromadění prachu všude kolem. Moje kroky vedou nejprve do obývacího pokoje spojeného s jídelním koutem. Rozhlížím se kolem a všímám si, co všechno tu zůstalo. Nádobí, oblečení nebo třeba hromádka rodinných alb.

Tady začíná příběh. Příběh o dvou lidech, které mohla rozdělit pouze smrt.

Související

Vidí svět, který jiní míjejí. Vášeň pro urbex a opuštěná místa se zrodila v dětství

15 fotografií

Ona se jmenuje Alma, on Georg a pracoval jako prokurista v nedaleké továrně, která už však nyní neexistuje. Žili tady spokojeně se svými dvěma dětmi. Na tehdejší poměry si žili velmi dobře. Vlastnili spoustu nejnovějšího vybavení, vozy značky Mercedes a hodně cestovali. Měli dokonce i karavan, se kterým projeli spoustu míst. Jak to tak ale bývá, děti se odstěhovaly a manželé zůstali v domě sami.

Georg a Alma se velmi milovali a tak není divu, že oslavili i společnou rubínovou svatbu - 40 let společného života jako manželé. Do idylky však zasáhl osud a Alma onemocněla. Ledviny jí nefungovaly správně, a tak musela několikrát do týdne jezdit do nemocnice na dialýzu. I když se člověk snaží žít s touto nemocí normálně, je délka života podstatně kratší než u zdravého člověka. Stalo se. Alma odešla na druhý břeh a Georg zůstal v domě sám.

Osud udeřil znovu, a to ve formě zákeřné houby, která se nepozorovaně rozšířila v domě. Začala se rozšiřovat v základech, kde tiše čekala na svoji příležitost. Když se konečně objevila na povrchu, bylo už pozdě. Vymýtit ji není totiž vůbec snadné, protože napadá kromě dřeva i zdivo nebo třeba beton. Pouhý postřik nestačí a zbavení se všeho napadeného stojí spoustu úsilí a peněz.

Autor fotografie: Jessie | Lost in Time - Urbex

Urbex

Urbex, neboli urban exploration, je disciplína na pomezí dobrodružství, fotografie a historie. Zahrnuje objevování a dokumentování opuštěných, ale pouze přístupných míst. Urbexeři tyto prostory procházejí s pokorou, jejich cílem není ničit, ale zachytit kouzlo místa, kde se zastavil čas. Urban exploration je často vnímán jako aktivita na hraně zákona, protože většina objektů je stále v soukromém vlastnictví, a tak zde platí nepsané pravidlo: nic neodnášet, nic neničit a zanechat místo tak, jak bylo nalezeno.

V tomto případě už ale byla houba rozšířená natolik, že financování oprav bylo téměř nepředstavitelné. Navíc spóry, které se šíří vzduchem, se usadí úplně na všem a způsobují tak nekonečný boj. To byl důvod, proč se Georg musel z domu odstěhovat a nechat zde úplně vše. Kdyby si totiž vzal něco s sebou, mohlo by se stát, že si do nového domu zanese i spóry z oné houby a noční můra začne nanovo.

Proto zde najdete rodinné fotky z výletů, svatby, narození vnoučat, plně vybavenou koupelnu s kosmetikou a ručníky, oblečení a spoustu dalšího. Muselo pro něj být velice těžké opustit vše, co celý život budoval a kde strávil se svou ženou nejkrásnější roky svého života. Nešlo jinak, než začít znovu od začátku někde jinde.

V současné době je Georg už starý pán a žije nedaleko odtud. Vzpomínky na Almu i jeho starý život leží v prachu v rozpadajícím se domě a houba nadále požírá to málo, co tu za ty roky zbylo.