Čeština je krásná řeč. Slova si můžete válet po patře, smáčet na jazyku, polykat po dlouhých doušcích, nesměle srkat a taky hltat jako nezavření. A není náhodou, že hospoda je místo, kde se člověku "rozjedou mluvidla“, kde se jeřábník mění v docenta, vyřčená moudra se počítají na nůše a všichni odcházejí chytřejší, poučenější a lépe vybavení pro život.
Své básnické střevo zkrátka v hospodě odhalí každý, zazní tu nejvíc vtipů, slovních hříček, úsloví a věčných pravd. Největší potíž tak vzniká, když si chce člověk druhý den vzpomenout, co že to tak prudce inteligentního prohlásil. Naštěstí chodí do hospod i písmáci a ti pro budoucí generace zaznamenávají perly.
Již proslulý básník Jan Neruda, velký obdivovatel malostranských hospod, jednoznačně prohlásil: "Český duch může sice na čas bloudit, rozmach mohutného jeho křídla může ho zanést někdy třeba až na kraj světa, ale k pivu vrátí on se najisto vždycky zase!" Přejícné ženy pak svým mužům nad štamgastské stoly vyšívají dečky s nápisem: "Dobré pivo, ženy hezké, to jsou dary země české“ a třeba spisovatel Jan Procházka shrnul věčnou pravdu do věty: "Po pivu se teprve člověk cítí, jak by se měl cítit před pivem.“
Pivo a esprit hospody tedy generují básníky, svádí ke hře s jazykem a vedou k obohacování češtiny novotvary. Vždyť jen proslulá kniha Šmírbuch jazyka českého autora Patrika Ouředníka uvádí a cituje z literárních děl desítky synonym pro slovo pivo.
"Zrzavý, zrzek, chmel, chmelovina, marast, echr, heřmánek, bahýnko, bahno, rahno, bahňák, bahniště, piviště, prelát, ležák, samec, malvaz, nektar, křen, pěnivec, šumák, šumivka, vejvar, kloktadlo, tykadlo, důchodový pojištění mladých, tekutej chleba, zrzavá voda, voda s pěnou, polotučný, desatero, plnotučný, dvanáctivoltový, dvanáctikarátový, dvanácterák, štyk, ženkle, hrnek, škopek, kýbl, jednička, jedno, půlčik, půlák, bota, sněženka, pivsón, echr šeříků a chlapík ryšavý s bílou čepicí, dočtete se na stránkách knihy. Laskavý čtenář si jistě sám doplní další výrazy, které chybí, ať už orosené, žejdlík, topivo a další.
Jazyk je to mezinárodní
Pivní básníci navíc zřejmě tvoří jakousi mezinárodní společnost. Jak jinak si lze vysvětlit, že se ve třech zemích a třech rčeních vyskytuje tatáž myšlenka. Zatímco v českých hospodách se má za to, že pivo je tekutý chléb, v těch anglických platí, že chléb je základ života, pivo je život sám, a v Německu zase tvrdí: Kde je pivovar, tam netřeba pekaře. Všichni mají samozřejmě pravdu.
I to je důkaz univerzality hospodské kultury, automatického propojení myslí napříč kontinenty. A je jen na budoucích vědeckých kapacitách, aby nám ozřejmily, jak že se v cizích krajích překládá třeba: "Voz to trakařem“ a "piš to hráběma“, nebo "per to do mě, ať je po mně.“
Fakt, že pivo rodí básníky a básníci pak dělají svět krásnějším, je ale dávno zřejmý. Rozlučme se proto verši Františka Jaromíra Rubeše: "V pivě život života, v něm se topí strast i trampota, jím se krutá žízeň mile hasí, jím se život pustý krásí, mudrců v něm leží kámen, blaha počátek i Amen.“
Tento článek je součástí speciálního projektu Hospody se nevzdáme, který je sponzorovaný společností Budějovický Budvar. Ten můžete sledovat na stránce projektu nebo na sociálních sítích Instagram a Facebook.
