V poslední době se zabýváte tím, proč tolik lidí věří konspiračním teoriím. Nabízí nám neurověda nějaké odpovědi?
Ano, někteří vědci říkají, že žijeme v době epistemické krize, tedy krize procesu poznávání. Lidé přestávají věřit potvrzeným faktům, pojem pravdy je zpochybňovaný, což není jen problém společenský, ale také neurobiologický a psychologický. S mojí skupinou v Národním ústavu duševního zdraví se pomocí empirického výzkumu zabýváme tím, odkud se tendence podléhat konspiračním teoriím bere, na jaké psychologické rysy je navázaná nebo jak lidé pod jejich vlivem strádají. Pracujeme s modelem, podle kterého k šíření konspiračních teorií přispívají tři podmínky.
Předpokládám, že mezi ně patří nejistota, ve které dnes žijeme.
Ano, dnešní doba je definovaná sérií katastrof, které se dotýkají každého člověka a přicházejí jedna za druhou. Bavíme se o ekonomické krizi, globálním oteplování, migrační krizi, covidu i válce na Ukrajině. Psychologickým dopadem všech těchto problémů je právě nejistota. Zatímco po druhé světové válce jsme dlouho žili v období relativního klidu a svět byl vcelku dobře odhadnutelný, nyní zažíváme nečekaně vysokou míru individuální nejistoty, která je pro naši psychiku nepříznivým faktorem. Lidská mysl je totiž založená na takzvaném prediktivním kódování. Realitu kolem sebe nevnímáme tak, že bychom si ji v mysli fotili, ale tak, že odhadujeme, jak bude v budoucnosti vypadat, a následně svoje představy testujeme. Porovnáváme je s tím, co přichází, a když naše předpovědi náhodou nesedí, musíme je aktualizovat.
Jak ale zmiňovaný princip funguje v realitě, která je nepředvídatelná?
Jde o stařičký adaptivní mechanismus, který jsme zdědili od svých biologických předků a nelze ho zastavit. Trvale tedy generuje další a další predikce, jenže v období nejistoty, jaké jsme zažili třeba během pandemie, žádná nesedí. Náš organismus tak čelí stresu - zátěži, na kterou není připravený. V mozku potom nejistota vyvolává celou řadu negativních konotací. V první řadě se nám postupně rozpouštějí staré modely světa, protože se v neodhadnutelné nejistotě ukazují jako nefunkční. Nervový systém se je snaží nahradit novými, což ale nejde, protože situace je z definice nejasná. Čím větší stres lidé v takové chvíli prožívají, tím intenzivněji se snaží nejistoty zbavit.
Jaké to může mít důsledky?
Pak se objeví někdo jako pan Q z konspiračního hnutí QAnon a slíbí, že lidem poví, jak to všechno je. Přijde se lživým, uměle vytvořeným nesmyslem, za nímž v lepším případě stojí člověk, který nerozumí světu, v horším případě cílená snaha ovládat masy. Ať už jim ale nabídne jakkoli bizarní teorii, naplní tím přirozenou lidskou potřebu jistoty. Člověk se trochu zklidní, a proto se konspirace snadno uchytí. Jakmile se zapíše do synaptických spojů v našem mozku, přijmeme ji jako novou platnou reprezentaci světa a je velmi obtížné se jí zbavit. A to je jenom třetina příběhu.
K šíření konspiračních teorií asi výrazně přispěl i nástup internetové komunikace…
Ano, lidé se v novém tisíciletí výrazně přesunuli do kyberprostoru a začali komunikovat prostřednictvím sociálních sítí, což je samo o sobě v pořádku. Problém je v tom, že digitální ekosystém přináší naprosto nečekané jevy, se kterými snad ani autoři internetových platforem nepočítali. Kvůli komerčním účelům vyvinuli algoritmy personalizovaného obsahu, které na základě všech našich vyhledávání odhadují, co bychom asi mohli potřebovat, a podle toho nám příspěvky na sociálních sítích řadí. Stačí, když nad nějakým typem obsahu přibrzdíme rolování, a Facebook nám ho bude nabízet víc a víc.
Proč je to problematické?
V důsledku toho se lidem postupně zužují zdroje informací, a ze světa kolem sebe tak vidí čím dál omezenější výseč, což je problém. Obzvlášť v období nejistoty, kdy potřebujeme najít nové řešení. Nakonec to vede k tomu, že se lidé sdružují podle sdílených pohledů na svět a vznikají takzvané komnaty ozvěn, ve kterých uživatelé slyší jenom vlastní hlas, a jejich původní přesvědčení se tak čím dál víc zostřuje. Za běžných okolností jsou politické názory ve společnosti rozložené podle Gaussovy křivky - většina lidí se pohybuje kolem středu a vyhraněných je minimum. To se pod vlivem sociálních sítí obrací - většina lidí je buď úplně napravo, nebo úplně nalevo, ale uprostřed není skoro nikdo.
Proč se do komnat ozvěn tak rádi uzavíráme?
Může za to nejspíš oxytocin - hormon, který je zodpovědný za mezilidské vazby. Uvolňuje se, když je lidem spolu dobře, což se děje nejen ve chvíli, kdy se setkávají se svými přáteli, ale pravděpodobně také uvnitř komnat ozvěn. Přestože se tam lidé navzájem osobně neznají, interagují s těmi, kteří mají stejný názor nebo se zajímají o stejné téma. Maminky se mezi sebou baví o dětech, motoristé o autech a příznivci politických táborů o svých přesvědčeních. Problém je v tom, že oxytocin současně vytváří hranice vůči lidem, kteří do naší skupiny nepatří. Na jednu stranu nás stmeluje, zároveň ale rozděluje na "my" a "oni".
Což nás přivádí zpátky ke konspiračním teoriím, které za všemi společenskými problémy vidí spiknutí nějakých nepřátelských elit.
Ano, všechny konspirační teorie předpokládají, že existuje nějaký zlovolný establishment, který s námi tajně manipuluje, a snaží se jeho úmysly odhalit. Lidé, kteří jim věří, mají zároveň pocit, že jsou držiteli morálního oprávnění. Mohou být například přesvědčení, že vakcíny proti koronaviru slouží k tomu, aby nás zlý stát ovládal pomocí čipů, a oni sami bojují za lidskou svobodu. Moralizující aspekt pak zastáncům konspiračních teorií dodává sílu k tomu, aby třeba i zaútočili na washingtonský Kapitol, jako to po porážce Donalda Trumpa v prezidentských volbách udělali právě přívrženci hnutí QAnon. Oxytocin nás totiž v nepříznivé situaci nejen sdružuje do skupin, abychom byli silnější, ale také synchronizuje kolektivní chování.
Znamená to, že vzorce chování, které nám z evolučního hlediska měly pomáhat k přežití, mohou být v současném kontextu kontraproduktivní?
Přesně tak. V minulosti byly tyto přirozené reakce funkční, ale ve změněných podmínkách globálně propojeného světa se najednou obracejí proti nám. Vedou k rizikovým sociálním jevům, které ohrožují demokracii i západní civilizaci jako takovou - útokům, demonstracím, nebo dokonce občanským válkám.
Co je tím třetím faktorem, který k boomu konspiračních teorií přispívá?
Ruští trollové, kteří se snaží nepřátelské státy oslabit tím, že je rozštěpí. Zaměří se na marginalizované skupiny na okraji společnosti a dělají všechno pro to, aby jejich pocit vykořenění ještě zesílili. Využívají k tomu jakýchkoli kontroverzních témat - například očkování proti covidu. Manipulují veřejné mínění pomocí doktríny takzvaného kognitivního válčení, kterou využívali už v 60. letech za Sovětského svazu. Po jeho rozpadu taktiku na chvíli opustili, ale od nového tisíciletí v ní zase pokračují. Ukázkou byly snahy zasahovat do hlasování o brexitu nebo do amerických prezidentských voleb.
Inklinují ke konspiračním teoriím jen některé společenské skupiny, nebo jim mohou podlehnout všichni bez ohledu na vzdělání a socioekonomický status?
Mohou jim klidně propadnout i univerzitní profesoři. Ukazuje se, že vzdělání ani inteligence protektivními faktory nejsou. Existují ovšem dva rysy, které člověka predisponují k tomu, aby konspiračním teoriím věřil. Prvním z nich je tolerance nejistoty. Lidé, kteří nejistotu snášejí hůře, spadnou do nepravdivých přesvědčení o světě rychleji. A protože skupiny na společenské periferii bývají kvůli nižší míře sociálního zabezpečení vystaveny větší nejistotě, mohou být konspiračními teoriemi více ohroženy.
A ten druhý rys?
Tím je kognitivní flexibilita - schopnost nalézt řešení v situaci, se kterou jsme se dosud nesetkali. Zatímco někteří lidé se na ni pohotově adaptují tím, že najdou novou strategii, jak ji zvládnout, jiní se naopak snaží rigidně aplikovat postupy, které se naučili v úplně jiné situaci. Jsou frustrovaní, že svět nefunguje jako dřív, a celkem pochopitelně naskočí na konspirační teorii, skrze kterou mohou novou situaci interpretovat.
Představa, že lidem, kteří věří konspiračním teoriím, zprostředkujeme ověřené informace a vyléčíme je z jejich bludů, je tedy lichá?
Bohužel ano, vzděláváním a osvětou toho příliš nezmůžeme. Vím o řadě pokusů, při nichž vědci zastáncům konspiračních teorií předkládali informace, které je buď potvrzovaly, nebo vyvracely, a zjistili, že míra jejich přesvědčení v obou případech rostla. Zprávy, které konspirační teorie zpochybňovaly, pro ně byly jen dalším důkazem, že s nimi manipuluje nějaká tajná mocenská síť. Něco podobného jsme koneckonců mohli sledovat i při debatě ohledně očkování. Ať už odborníci předložili jakýkoli argument, odpůrci vakcín proti covidu ho nebrali v potaz, protože je považovali za součást medicínsko-farmaceutického komplexu. To ovšem neznamená, že bychom s inciativami fact-checkingu a debunkingu měli přestat. Kdybychom na strategie ověřování a vyvracení dezinformací úplně rezignovali, byla by situace ještě horší.
Proč nejsou tak účinné, jak bychom si představovali?
Když se konspirační teorie v lidské mysli jednou uchytí, je tam brzy tak pevně zadrátovaná, že se velmi těžko přepisuje. Druhým důvodem je, že dezinformace, kterými jsou konspirační teorie živené, mají silný emocionální náboj. Říkají nám, že po nás někdo jde, manipuluje s námi a chce nám ublížit. Jsou natolik afektivně nabité, že se nám okamžitě zapíšou do paměti, kdežto fakta, která je vyvracejí, bývají většinou pozitivní nebo neutrální, a nemají tak šanci negativní sdělení přebít.
Třetím důvodem je, že informace, které konspirační teorie zpochybňují, jsou v menšině. U negativních zpráv je totiž vyšší pravděpodobnost, že je přepošleme někomu dalšímu, kdežto pozitivní a neutrální informace s ostatními tak často nesdílíme, protože nebývají tak závažné. I tento vzorec má přitom jasný evoluční důvod - pro přežití je důležitější hlásit si navzájem hrozbu než konstatovat, že je všechno v pohodě.
Lze tedy s konspiračními teoriemi vůbec bojovat?
Ano, efektivní strategií se ukazuje být takzvaný prebunking, tedy varování a očkování proti dezinformacím předem. Vychází z předpokladu, že pokud chceme snížit dopad falešných zpráv, měli bychom vytvořit preventivní strategii založenou na stejných principech, které využívají dezinformátoři. Funguje to podobně, jako když v případě očkování infekci zabráníme tím, že pacientovi podáme vakcínu založenou na stejné infekci, ale v oslabené podobě. Ještě než se nějaká dezinformace začne šířit, lidé dostanou varování, že se může objevit. Setkají se se zprávou, která je korektní, ale zároveň emočně nabitá, protože hlásí nebezpečí, což pochopitelně zvýší pozornost.
Ve druhém kroku je pak do veřejného prostoru vypuštěn narativ, který se konspirační teorii podobá, jenom je doplněný o vysvětlení a zasazený do správného kontextu, aby mu lidé neuvěřili. Když jsou později konfrontovaní se skutečnou dezinformací nebo konspirační teorií, tak už jí nepodlehnou, protože na ni byli předem upozornění. Účinnost této strategie byla už několikrát ověřená a dřív nebo později na ní budeme muset naši obranu postavit. Vzhledem k tomu, že konspirační teorie ohrožují nejen duševní zdraví jednotlivců, ale i fungování celé společnosti, je úlohou státu, aby nás před nimi ochránil.
Jiří Horáček (56)
- Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni a v roce 2009 byl jmenován profesorem psychiatrie. V současnosti působí na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze jako přednosta Kliniky psychiatrie a lékařské psychologie.
- Je také vedoucím Centra pokročilých studií mozku a vědomí v Národním ústavu duševního zdraví. Zabývá se neurobiologií schizofrenie a deprese, experimentálně zkoumá účinky antipsychotik a psychedelik při léčbě duševních poruch. Spoluzaložil Psychedelickou kliniku Psyon.
- Podílel se na řadě monografií a článků v odborných periodikách. Ve svých nejvýznamnějších publikacích se věnoval podstatě a léčbě sluchových halucinací, souvislosti mezi náladou, citlivostí k inzulínu a aktivitou serotoninu v mozku, nebo právě mechanismu účinku psychedelik.
V globalizovaném světě propojeném digitálními technologiemi na nás každý den proudí tolik informací, že je nestíháme filtrovat a cítíme se jimi přehlcení. Mnohdy navíc mívají zcela protichůdná sdělení. Dokáže se náš mozek na takový příval vůbec adaptovat?
Během několika generací by se na něj adaptovat mohl. To je ale dlouhá doba. Než abychom čekali, až nám v mozku dorostou nové synapse, měli bychom se raději naučit redukovat, kolik informací si do hlavy pouštíme. Jedním z důsledků současného přehlcení mediálními obsahy je, že při konzumování zpráv často jen kloužeme po povrchu. V nekonečné záplavě zpráv ztrácíme koncentraci a nedokážeme jít do hloubky, což přispívá k současnému nárůstu poruch pozornosti.
Dalším problémem je nejistota ohledně zdrojů, ze kterých informace získáváme. Aby se zprávy mohly zveřejnit, musely v dřívějších dobách procházet přes redakční rady, které je ověřovaly a filtrovaly, než se vůbec dostaly k cílové skupině. Lidé navíc znali politickou orientaci médií, ze kterých čerpali, a mohli si z nich na základě svého světonázoru vybrat. Na trvalém vzájemném střetávání a balancování několika hlavních myšlenkových proudů je koneckonců založené dlouhodobé fungování liberálně demokratických společností.
To už ale neplatí…
Dnes u mnoha zpráv na internetu vůbec není jasné, jaké mají ideologické zázemí, a populace je tak čím dál víc názorově roztříštěná. Ocitli jsme se v situaci, kdy se ve společnosti převažující názorový proud přelévá chaoticky z jedné strany na druhou podle toho, jaké téma se nejvíc řeší na sociálních sítích. Ve volbách pak nevyhrávají tradiční politické strany, jak fungování liberální demokracie předpokládá, ale nejrůznější autoritáři nebo občanská hnutí, která se vynořují a pak zase mizí jako vlny na moři.
Během pandemie koronaviru i války na Ukrajině jsme mohli vidět, jak lidé nové zprávy nejprve hltali, ale později z nich začali být unavení. Je pro náš mozek takový vzorec přirozený?
Ano, lidé primárně vyhledávají zprávy, které jsou nové a zároveň ohrožující. Kdykoli tedy nějaká krize - ať už je to pandemie koronaviru, nebo válka na Ukrajině - trvá dlouho, naše pozornost přirozeně klesá. Za normálních okolností bychom se po jejím pominutí začali opět věnovat vlastnímu životu. Problém je, že v současném digitálním ekosystému tuhle šanci nedostaneme. Když totiž nějaká globální katastrofa odezní, okamžitě se objeví jiné zprávy, které jsou sice taky nové, ale v mnoha případech zcela marginální. Zaměstnávají naši pozornost a znemožňují nám, abychom odložili telefon a místo toho si například otevřeli knihu.
Tím se vracíme k tématu snižující se pozornosti…
Ano, dnešní svět je natolik složitý, že abychom v něm dokázali hledat nové strategie, musíme se umět soustředit. Pokud přijdeme o schopnost zkoumat problémy, kterým čelíme, do hloubky, jen těžko na ně dokážeme najít řešení, a proto se pak cítíme hůř. Za covidu jsme v Národním ústavu duševního zdraví publikovali výsledky několika populačních šetření, která ukázala, že pokud lidé četli jenom nadpisy článků, byli na tom v době pandemie psychicky mnohem hůř. Lidé, kteří články četli celé, na tom byli lépe a úplně nejlépe na tom byli ti, kteří si zpravodajství v médiích doplňovali ještě dalšími informacemi. Digitální prostředí nás bohužel tlačí k tomu, abychom četli jen titulky a scrollovali od jedné informace ke druhé.
Sociální sítě se pak pro nás stávají dopaminovou pastí.
Přesně tak. S každou novou informací mozek dostává odměnu v podobě dopaminu. Hladina dopaminu se přitom nezvyšuje jen při samotném potěšení, ale především už při očekávání odměny. Dopamin je totiž zodpovědný za regulaci našeho chování. Dodává nám motivaci usilovat o nejrůznější cíle - studovat, abychom získali diplom, nebo pracovat, abychom mohli jet na dovolenou. Sociální sítě dopamin využívají, ale berou si z něj jen zmiňovaný závislostní mechanismus. Podobně jako drogy nám totiž odměnu přinášejí hned, aniž bychom se museli snažit. Lidé by to měli vědět a začít si své schopnosti soustředění vážit.
