Čím to podle vás je, že si vždy z roku 1968 připomínáme sovětskou invazi v srpnu, nikoli tomu předcházející pražské jaro?
V hodnocení invaze z 21. srpna se všichni shodujeme. Nikdo nezpochybňuje, alespoň zatím, že se jednalo o akt mezinárodní agrese a bezpráví. Avšak v názoru na pražské jaro zůstáváme rozděleni. Jedni ho snižují na pouhý frakční boj v rámci totalitní KSČ, jiní naopak přiznávají určitý význam reformnímu úsilí liberálních komunistů, další jsou přesvědčení, že reformisté byli zbabělci, kteří se báli Sovětů i československé veřejnosti a již před 21. srpnem ztratili kontrolu nad situací. Konsenzuální názor na pražské jaro v naší společnosti dosud neexistuje. Zřejmě proto ta tendence se tématu raději vyhýbat a osmašedesátý rok omezovat pouze na sovětskou invazi.
Ostatně ani ten název pražské jaro 1968 není možná úplně přesný. Nezačalo vlastně již v červnu 1967 legendárním 4. sjezdem československých spisovatelů? Šlo o první významný veřejný protest proti komunistické totalitě…
Ono to vše začalo již úmrtím Stalina a nástupem Chruščova v SSSR v letech 1953 a 1954, i když v Československu stalinismus přežíval o několik let déle.
Proč vlastně?
Jediná širší a potenciálně akceschopná opozice vůči totalitnímu režimu se tehdy formovala v samotné KSČ. Přispíval k tomu její téměř neotřesitelný mocenský monopol a současně také zklamání mnohých idealistických komunistů a intelektuálů z předchozího teroru.
Ve východním bloku jsme tak patřili v podstatě k posledním, kdo se začal reformovat. Jak jsme nabrali toto zpoždění, navzdory uvolňování dalších komunistických režimů včetně SSSR?
Během rozsáhlého zatýkání a politických procesů v letech 1949 až 1954, které probíhalo pod vlivem všemocných a nedotknutelných sovětských poradců, se v Československu etablovala "všepřeživší" stranická elita, která nakonec byla - zřejmě ze strachu - "papežštější než papež". Následná změna kurzu a kritika stalinismu v SSSR československé soudruhy nejprve zaskočila. Obávali se, že Chruščov bude požadovat jejich rychlý odchod. Avšak zachránily je události v Polsku a Maďarsku, kde se proces střídání stalinistů za nové tváře Sovětům téměř vymkl kontrole. Od personálních obměn v dalších satelitech Chruščov raději upustil. Lidé spojení s procesy, včetně prezidenta Novotného, zůstali v Československu nadále u moci. K vypořádání se s nimi došlo až v roce 1968.
František Emmert
Vystudoval historii a práva. V letech 1992 až 2006 pracoval jako novinář, publicista a knižní redaktor. Stal se spisovatelem a autorem literatury faktu o moderních dějinách. Věnuje se především české historii 20. století. Zřejmě největší ohlas vzbudily jeho výpravné publikace koncipované jako tzv. muzea v knize. Mezi ně patří i kniha o Václavu Havlovi či o Sametové revoluci. Je rovněž autorem odborné literatury a beletrie.
Zdroj: emmert.cz
Českoslovenští soudruzi u moci tedy první otřesy ustáli, pak ale přišla "zlatá šedesátá"…
Od počátku šedesátých let přibývalo kritiky, mluvilo se o rehabilitacích a zaostávání za Západem, opět začala vycházet i kvalitní literatura. Na Slovensku stoupal vzhůru Dubček. Vše vyvrcholilo právě na sjezdu spisovatelů, na kterém poprvé zazněla otevřená ostrá kritika nejen stalinismu, ale i tehdejšího prezidenta Novotného, což bylo do té doby něco naprosto nemyslitelného. Nicméně socialismus samotný dostal od literátů ještě "druhou šanci". Politický střet mezi stalinisty a reformním křídlem v KSČ za účasti intelektuálů tím byl ale odstartován.
Z vaší knihy Rok 1968 v Československu jsem pochopila, že tvrdý stalinista Antonín Novotný byl moc i na samotného Brežněva. Dá se to tak interpretovat?
Po odvolání Chruščova v roce 1964 se ani nový sovětský vůdce Brežněv již nechtěl vracet ke stalinismu a jeho praktikám. Až do srpna 1968 dokonce podporoval jisté reformní snahy v SSSR i satelitních státech, byť opatrnější a mnohem skromnější, než si je představovali liberální komunisté v Československu. Přežívající stalinisty - jako byl Novotný - byl ochotný klidně hodit přes palubu. Avšak striktně odmítal účast nekomunistů na veřejném dění, obnovu svobody slova či oslabení policejního státu. To podle něj už nebyly reformy, ale kontrarevoluce. Při hlasování politbyra o srpnové invazi se nakonec postavil na stranu odpůrců jakýchkoliv reforem a na této pozici setrval až do své smrti.
Kdy se dostává výrazněji na scénu Alexander Dubček a dává o sobě vědět? Je to až leden 1968, kdy je zvolen do čela KSČ?
Ne, ne, Dubček se objevil na veřejnosti již v roce 1963, kdy ve vedení slovenských komunistů vystřídal stalinistu Karola Bacílka a stal se členem i nejužšího vedení KSČ. Od počátku se k němu upínaly naděje reformistů, později se stal jejich lídrem. V Čechách a na Moravě byla situace o dost horší. Zdejší reformisté nezastávali tak vysoké posty.
Jak byste vysvětlil nadšení veřejnosti pro Alexandra Dubčeka a Josefa Smrkovského? Bylo v tom i něco víc, než "jen" to, že šlo o hlavní tváře reformistů? Dříve přece patřili k tvrdému komunistickému jádru - Dubček měl za sebou život v SSSR či Vysokou školu politickou ÚV KSČ, Smrkovský se zase od mládí angažoval v Komsomolu či rudých odborech…
Významná část československé veřejnosti tehdy socialismus v podání KSČ ještě zcela neodmítala. To je prostě historický fakt, daný předchozími zkušenostmi československé společnosti. Dokonce věřila v možnost jeho vnitřní obnovy a reformy.
Věřili navzdory politickým procesům v 50. letech?
Zejména mnozí z předválečné generace - včetně nestraníků - byli přesvědčeni, že v podstatě dobré myšlenky vytvoření sociálně spravedlivé společnosti se pouze chopili nesprávní lidé a že komunisté jako Dubček a Smrkovský vrátí socialismu jeho pravý, údajně autentický obsah. Také nekomunistická či antikomunisticky laděná část veřejnosti záhy uvěřila, že skrze načaté reformy by mohlo dojít až na obnovu parlamentní demokracie. Takže Dubčeka a Smrkovského nakonec podporovali všichni - komunisté, nekomunisté i antikomunisté. Jiná naděje na změnu neexistovala.
A do třetice velmi důležitá osoba pražského jara - Ota Šik a jeho plán hospodářských reforem. Jak reálné jeho reformy byly?
Hodnotit vize a ekonomické koncepty Oty Šika je velmi obtížné, protože do 21. srpna nebyly jím navrhované reformy vůbec spuštěny, pouze se o nich diskutovalo. Nevíme, jak by v reálu zafungovaly. Sám Šik svůj koncept později - ve švýcarském exilu - významně zkorigoval a zakomponoval do něj více prvků z modelu svobodné tržní ekonomiky. Na podobných principech byla později založena i sovětská perestrojka, která se nakonec ukázala jako neúspěšná a urychlila ekonomický i mocenský pád SSSR. Z této zkušenosti lze usuzovat, že ani Šikův ekonomický model z roku 1968 by zřejmě nebyl životaschopný, ale s jistotou to samozřejmě tvrdit nemůžeme.
Šik dokonce sliboval za sedm let dohnat Švýcarsko…
Slogany o dohnání Švýcarska se ve své době jistě velmi dobře poslouchaly… Lidé většinou již nechtěli rovnostářskou společnost. Mnohem více si přáli mít západní životní standard.
Nepřipomíná vám Ota Šik Miloše Zemana v roce 1989? Mimo jiné oba ve své době seznamovali veřejnost, jak špatně na tom Československo hospodářsky je.
Ani ne. Ota Šik měl v roce 1968 připraven vedle kritiky také ucelený koncept ekonomických reforem. Záhy se stal místopředsedou vlády. Zeman se v roce 1989 omezil spíše jen na onu kritiku. Přesto vzbudil značný ohlas. Z československých ekonomů veřejně vystoupil jako první a již tehdy se projevil jako velmi zdatný rétor, který dokázal veřejnost zaujmout. Mimochodem, Šik srovnatelným řečníkem ani zdaleka nebyl.
Přejděme nyní ke klíčovému zasedání ÚV KSČ, jež dalo zásadní impulz pražskému jaru. Pátého ledna 2018 od něj uběhlo padesát let. Začalo však již v prosinci 1967, ale bylo přerušeno. Bylo to i díky citátu, který v knize zmiňujete - "Soudružky musejí péct vánočky"?
Výmluva nepočetných soudružek na pečení vánoček se ostatním velmi hodila, protože situace v předsednictvu ÚV KSČ zůstávala patová a ani jedna strana nedokázala získat většinu. Byly nutné nové konzultace a zákulisní jednání. Reformisté se během nastaveného času mohli přesvědčit o své jasné většině v ústředním výboru. Stoupenci Novotného naopak o své beznadějné situaci - připomínali pověstný "kůl v plotě". Bez podpory tajemníků v ÚV neměli žádnou šanci. Proto 5. ledna rezignovali. Dubček byl zvolen novým šéfem KSČ jednomyslně, i za přispění konzervativců, jak tehdy bývalo obvyklé.
Reformisté dostali "zelenou" i od Brežněva jeho legendární větou "Eto vaše dělo". Proč tedy o pár měsíců později poslal do Československa tanky?
Brežněv si jednomu ze svých životopisců posteskl, že na světě je asi sto padesát komunistických stran, každá má svého generálního tajemníka a své předsednictvo, a jak se on - chudák - má mezi všemi těmi soudruhy z jiných zemí vyznat. Samozřejmě si obrázek neutvářel sám. Informace mu servírovali jeho poradci i KGB. Mladý, sympatický Čechoslovák Dubček - s vynikající ruštinou na úrovni rodilého mluvčího - ho při návštěvě Prahy v prosinci 1967 zaujal mnohem více než o generaci starší, a navíc viditelně zatrpklý Novotný, spojovaný se stalinskou érou.
"Idyla" mezi nimi ale dlouho netrvala…
Když Dubček představoval Brežněvovi svoji vizi reforem, sám ještě netušil, kam až ho o půl roku později dotlačí probuzená československá veřejnost, která po něm záhy chtěla i zrušení cenzury, policejního státu a obnovu soutěže politických stran. O tom s Brežněvem před 5. lednem, ale ani potom, pochopitelně nemluvil.
Reformy v Československu pokračovaly i nadále, akční program KSČ schválený 21. března 1968 mimo jiné počítal s plným zapojením nestraníků do veřejného života a s další demokratizací společnosti. Co by se tedy stalo, kdyby nedošlo k sovětské invazi? Byla by tu demokracie o 21 let dříve, nebo by to zhatilo něco jiného?
Jak si víte, historici nemají rádi podobná "kdyby". Přesto vám rád odpovím. Věřím, že rok 1968 nepřerušený sovětskými tanky mohl opravdu vést až k plné obnově parlamentní demokracie. Záleželo by především na iniciativě nekomunistů, natolik by se jim s podporou veřejnosti i liberálních komunistů podařilo omezit mocenský monopol KSČ.
Atmosféra pražského jara tomu ostatně napovídala…
Z nálad veřejnosti lze usuzovat, že zde existovala velmi silná poptávka po takovém vývoji. Dokonce lze spekulovat, že by komunistická strana mohla ve svobodných volbách uspět a zůstat významnou politickou silou v zemi, alespoň v prvním období. Nicméně, jak víme, k další polarizaci ve společnosti i samotné KSČ nakonec nedošlo, vývoj byl násilně přerušen. Možná se ale mýlím. Promarněné historické příležitosti vždy evokují značnou fantazii.
Jak se na pražském jaru a rychlosti obrody společnosti a reforem podepsalo zrušení cenzury, které bylo nicméně oficiálně schváleno až v červnu 1968?
Zcela nepochybně velmi. Cenzura se zhroutila již v únoru. Od června sdělovací prostředky odmítaly poslušnost i reformnímu vedení a informovaly, o čem chtěly. Dávaly prostor nestraníkům a nekomunistickým iniciativám. Pomohly rozhýbat občanskou společnost. Pražské jaro - v té podobě, jak ho známe - si bez nich nelze vůbec představit. Bez zrušení cenzury by nekomunistické iniciativy zřejmě nevznikly nebo by nevzbudily veřejný ohlas. Reformy by se za takové situace zřejmě omezily jen na kosmetické změny. Sovětské tanky by nepřijely, protože zásadní společenská změna by v Československu nehrozila.
Jaký význam přisuzujete Vaculíkovu protestu Dva tisíce slov z konce června 1968?
Výzva, zaštítěná pracovníky Akademie věd, prozrazovala zjevný rozpor mezi tím, co byli ochotni nabídnout reformní komunisté a co požadovala veřejnost, respektive společenské elity. Reformní proces přeskočil z KSČ na celou společnost. Nekomunisté se ve výzvě hlásili o slovo, a dokonce o podíl na politickém rozhodování. Intelektuálové přesto nabídli reformním komunistům svoji jednoznačnou podporu, ovšem za podmínky, že budou v reformách pokračovat podle přání veřejnosti, a nikoliv Moskvy.
Sověti výzvy zneužili k protičeskoslovenské kampani. Redakce sdělovacích prostředků, které výzvu zveřejnily, označili za "centra antisocialistických sil" a za "štáby kontrarevoluce". Žádali po reformistech rázný zásah. Když ti nereagovali, přišla "internacionální pomoc" zvenčí v podobě vojenské intervence.
Jak byste zhodnotil nedávná slova prezidenta Zemana, že po invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy se všichni vrcholní politici s výjimkou Františka Kriegla "podělali strachy"? Nebo jeho následné navážení se do Dubčeka, o němž prohlásil, že "tyto idoly dostaly funkci předsedy Federálního shromáždění, pak už jenom klesly na velvyslance v Turecku a pak už ani to ne"?
K takovému zjednodušování a vulgarizaci výkladu složitých historických událostí se ani nechci vyjadřovat. Mohu jen říci, že historie není černobílá, ale je naopak mnohovrstvá. Čím více do ní pronikám, tím méně se odvažuji vynášet o většině jejích aktérů příkré soudy. Pokud máte informací méně, potom jste možná odvážnější…
Jak se dnes vlastně díváte na opětovné "utahování šroubů"? Novináři nejsou vpouštěni na některé politické akce, dokonce čelí násilí, objevují se náznaky cenzury, Okamura vyhrožuje, že prosadí zestátnění veřejnoprávních médií a v zemi sílí proruské vlivy. S trochou nadsázky - nechtělo by to zase nějaké "pražské jaro"?
Nemůžeme se spoléhat, že nás ochrání zavedené demokratické mechanismy samy o sobě, pokud jako občané zůstaneme pasivní. Demokracie má totiž jeden zjevný nedostatek: umožňuje v rámci svých pravidel postupné odstranění sebe samotné, pokud si to většina voličů bude dlouhodobě přát a v nejrůznějších volbách a hlasováních bude toto přání soustavně opakovat. V českém ústavním systému k významnému omezení zastupitelské demokracie bohatě postačí dvě volební období.
To nezní moc optimisticky…
S obavami sleduji stále hlasitější a významnější zpochybňování principů zastupitelské demokracie, svobody tisku i našeho ukotvení v Evropě. Veřejný prostor si v rostoucí míře uzurpují populisté, ve zpravodajství se prosazují hoaxy, občanská společnost se ocitá v defenzívě. Věřím však, že tyto trendy nebudou dlouhodobé a nakonec se neprosadí. V opačném případě si neblahé historické zkušenosti budeme muset zopakovat, byť samozřejmě v jiné, nové, netušené podobě.
Video: Zvrácený názor o pomoci okupačních vojsk se vrací, propaganda je úspěšná, říká Stropnický
