Kromě piercingu se specializujete na těžké tělesné modifikace a další netradiční praktiky. Co vás k tomu vlastně vedlo?
Určit, co mě vlastně přivedlo k tělesným modifikacím, je pro mě značně obtížné. Většina lidí, pro které je tento fenomén stejně důležitý jako pro mě, mluví o nějaké vnitřní nutnosti, která se u nich projevovala už od dětství. To platí i pro mě a ukazovalo se to právě už v určitých dětských představách, v nichž jsem proměňoval svoje tělo.
Rád často ale paradoxně zdůrazňuju, že mě k tělesným modifikacím přivedla i traumata. Traumata můžou mít i pozitivní funkci, ukážou člověku něco nového – třeba nový pohled na jeho tělesnost. Pro mě od dětství nebylo tělo něco přirozeného, ale spíš překážka. Jako silný ekzematik jsem trpěl vyrážkou na prakticky celém povrchu těla. Maminka mě mazala páchnoucí mastičkou, která se nevstřebávala, a abych si ji nesetřel, zabalovala mne do obinadel. Tak jsem si uvědomoval vlastně každý svůj pohyb, protože obinadla mi překážela. Mám na to vlastně jen nepříjemné vzpomínky, ale zdá se mi, že právě i díky tomu mi tělo vyvstalo jako téma, jako něco, co můžu prožívat i jinak, nově.
Popřít se ale samozřejmě nedají ani vlivy vnější: popkultura obecně a narůstající módní obliba piercingů a tetování koncem 90. let.
Jaký máte vztah k duchovní stránce modifikací, kterou definoval zakladatel moderního primitivismu Fakir Musafar?
Fakir Musafar je bezesporu významná osobnost, nedocenitelným způsobem se zasloužil o rozvoj tělesných rituálů v západní společnosti. Vyrůstal v prostředí integrace původního amerického obyvatelstva do západní civilizace, takže byl s tělesnými rituály od dětství v bezprostředním kontaktu. Respektuju ho jako inspirativní osobnost, ale je mi cizí. Nepociťuju v sobě žádnou dispozici k duchovnímu, spirituálnímu a náboženskému cítění.
S moderním primitivismem například souvisí intuitivní aplikace piercingů, která je založená na vzájemném naladění mezi piercerem a jeho klientem. Ačkoliv považuju atmosféru při piercingu za velice významnou, protože zákazník se musí uvolnit a být v dobré náladě, aby se nebál a zákrok moc nebolel, hlavní pozornost při své práci soustředím na technickou stránku věci: důkladná volba umístění piercingu s ohledem na anatomii a sterilní aplikace, u těžkých tělesných modifikací a skarifikací toto platí dvojnásob.
Jak bolest vnímáte vy?
Bolest je mi nepříjemná jako každému jinému, možná někdy i víc. Nicméně vlivem nejrůznějších zkušeností z tělesných modifikací jsem se naučil s bolestí pracovat. Znám reakce svého těla, takže se jen výjimečně dostanu do posttraumatického šoku. Nejpodstatnější pro mě je, že jsem se naučil vnímat bolest nejen jako něco negativního, symptom toho, že je s tělem něco špatně. Při bolesti člověk vnímá jinak čas, vnímá i jinak napětí mezi svým tělem a vnějším světem, vnímá jinak své pohyby. To mě hodně obohatilo.
Primárně mě ovšem na tělesných modifikacích spíše zajímá jejich schopnost měnit tělo proti jeho přirozenosti, modelovat jej – proto si nechávám po těle tetovat velké černé plochy. Zdůrazní se jimi určité tělesné partie a tělo je na pohled jiné. Symbolika v tetování mě zas tak nezajímá.
Stalo se vám, že jste při věšení na háky místo bolesti prožil euforii?
Euforii cítím hlavně až po věšení, když si lehnu a uvolním se. Při věšení převládají jiné pocity, u mě bolest, ale také pocity létání a zvýšeného prožívání obrysů vlastního těla. Po velice bolestivých zákrocích mám velkou radost, která je ale dost „mechanicky“ způsobena látkami, jež tělo vyplavuje, aby mi umožnilo bolest překonat. Nejde tu tolik o celkovou atmosféru, která je při rituálech důležitá a která dá euforii úplně jiné zabarvení a význam. Orgastické prožitky, o kterých lidé občas hovoří, jsem v souvislosti s bolestí nikdy neměl.
Přijmete každého, kdo má o zavěšování zájem, nebo musí podstoupit nějaký "vstupní pohovor"?
Když vyloučíme různá onemocnění, která by mohla způsobit při věšení problémy, může do toho prakticky jít každý. Záleží, jaké má člověk zkušenosti a co od toho očekává. Je zde poměrně velká přímá úměra mezi tím, jak zrale člověk pro sebe dokáže formulovat svá očekávání a co si pak ze zážitku odnese.
Co vás vede k zavěšování?
Když jsem se šel věšet poprvé, vlastně jsem ani pořádně netušil proč. Pohyboval jsem se už nějakou dobu v prostředí tělesných modifikací a přišlo mi to vlastně přirozené. Moc jsem nad tím nakonec nepřemýšlel, ale byl jsem zvědavý, jak to proběhne. Byl to velice intenzivní zážitek, ale moc jsem ho nezvládl. Napodruhé už to bylo lepší a tělo se mi díky tomu otevřelo jinak, nově.
Tělesné modifikace, a to teď nemluvím jenom o věšení, mi vlastně hodně pomohly. Ačkoliv se o tom moc nemluví, tělo jistě představuje nějakým způsobem téma pro každého. Být tělem je jedním z východisek a podmínek každé lidské existence a to se neobjede bez problémů, ať už psychického, nebo fyzického rázu. Jsem si jistý, že díky sebepoznání v tělesných modifikacích se mi podařilo mnohé z těchto problémů vyřešit, a to nikoliv prostřednictvím nějaké úvahy nebo terapie, ale právě prostřednictvím zkušeností tohoto těla samého.
Jak dlouho trvá samotné napichování?
Pokud vše probíhá, jak má, tak sekundu nebo dvě. Jsou lidé, kteří mají záda hodně zjizvená nebo tvrdá, a to může trvat někdy i deset sekund. To je už extrém. Standardně je to ale rychlovka. Háky mají různou šířku. Na záda měří pět milimetrů, hrudník čtyři milimetry a kolena tři milimetry. Jizvy zůstávají individuálně. Hojí se tři týdny až měsíc.
Jaká je největší šílenost?
Asi věšení za obličej, tzv. face (head) suspension. Naživo to nevypadá tak brutálně jako na videu.
Po dvouleté odmlce opět pořádáte Hell Party. Čím letos bude jiná?
Od jeho počátků bylo cílem našeho piercing a tattoo studia Hell na jednu stranu rozvíjet v Čechách celé spektrum tělesných modifikací, na druhou stranu podporovat rozvoj kultury, která je s tělesnými modifikacemi spjata, pořádáme například i přednášky o jejich smyslu a dějinách. První Hell Party byla organizována právě jako oslava tohoto úsilí spjatá s narozeninami našeho studia. Šlo o malou, takřka undergroundovou akci. Každý rok byla Hell Party větší, až se z ní stala dost velká akce. Poslední ročník navštívilo kolem tisícovky lidí. Jistě to svědčí o tom, že jsme v našem úsilí úspěšní a že v Čechách skutečné v nějakém smyslu vznikla body modification subkultura.
Poslední dva roky se ovšem Hell Party jako taková nekonala. Neměli jsme na to dost času a hlavně je velice obtížné pro takovou akci sehnat prostor. Potřebujeme klub, kde jsou majitelé vstřícní, prostor má dostatečnou kapacitu a vysoké stropy. Letošní ročník proběhne 16. dubna v RockOpeře v pražských Holešovicích. Tentokrát to nebude už tolik klasické body modification představení, jako spíše divadlo na pomezí nového cirkusu a freak show.
Uvidíte přibližně 40 vystupujících. Letošní specialitou bude velmi náročný a divácky atraktivní závěs více lidí pohromadě – to znamená, že visící jsou na sobě vzájemně zavěšeni. Také uvidíte točení s ohněm na hácích, výpravné kostýmy, taneční vystoupení atd.
Myslím, že můžu říct, že naše vystoupení je světové ojedinělé. Pokud vím, nikdo se zatím o kombinaci divadla a suspension show nepokusil.
Kolují mezi vámi nějaké vtípky jako ''mám to na háku''?
(Smích) Já moc vtipnej nejsem. Vymysli nějaký fór, Jirko (tatér z Hellu, pozn. red.).
Jirka: Já fór nemám. Ale včera jsem to poprvé vyzkoušel s ohněm a zjistil jsem, že se ho docela bojím. Tak diváci možná uvidí požár, nebo spíš jak mi hoří dredy.
