Havlovo jméno znovu rezonuje v hospodách. Jáchym Topol popsal nečekaný přínos kauzy

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Spisovatel Jáchym Topol prozatím odešel z Knihovny Václava Havla kvůli neshodám s ředitelem Tomášem Sedláčkem. V otevřeném rozhovoru pro Aktuálně.cz přiznává, že ho současná kauza vyčerpává a proč považuje chování části nynější politické scény za přímo zločinné. Z čeho pramení jeho strach o syna a proč musel písemně potvrdit, že jeho nový román Peklo neexistuje nenapsala umělá inteligence?

Co v souvislosti s KVH nyní prožíváte?

Budu citovat svého oblíbeného dekadentního spisovatele Ladislava Klímu, který napsal: „Směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci.“ Po řadě tragických a smutných pocitů u mě teď narůstají pocity absurdity a směšnosti celého tohoto pinožení.

Byl byste ochotný v KVH pokračovat, kdyby se změnily podmínky?

Nevím, co bude. Je to zatím otevřené.

S Dášou Havlovou jsme na bariéru nenarazili

Nejvíce se teď skloňuje jméno současného ředitele Tomáše Sedláčka. Není ale překážkou KVH celkové nastavení instituce, kdy jediným vlastníkem práv na jméno je Dagmar Havlová?

Pracoval jsem s rozdanými kartami a nestaral jsem se o to, jak je to s právy. Jsem zodpovědný za program klubu a za patnáct let, co v instituci jsem, jsme ho vždy vytvářeli svobodně a neomezeně a na žádnou bariéru ze strany zakladatelky jsme nenarazili. S Dášou se sice známe ještě z doby před revolucí, ohledně Knihovny jsme spolu ale nebyli v kontaktu. Nejsem v pozici, jako byl třeba Michael Žantovský (bývalý ředitel KVH), a můžu tedy mluvit jen za sebe a ze svých zkušeností.

Celá záležitost je samo sebou nepříjemná. Mohla by ale nějakým způsobem KVH i prospět?

Jméno Václava Havla teď rezonuje skoro v každé hospodě i v té nejzapadlejší vesnici. Jeho jméno je znovu v oběhu, a to přínos rozhodně je.

Kdo je podle vás Václav Havel pro Čechy?

V národním panteonu je to dneska podobně významná postava jako třeba Jan Hus nebo Jan Palach. Byl to sveřepý bojovník za svobodu proti totalitě. Havel společně s dalšími lídry disentu východní Evropy, jako byl Lech Walesa, nasadil svůj život za to, abychom přestali být sovětskou kolonií a dostali se ze sféry ruského vlivu. Když teď probíhá válka na Ukrajině a Rusko nám slibuje zotročení nebo atomovou smrt, Havlův odkaz je dnes znovu velmi důležitý.

Vnímá ho takhle ale celý národ?

Nevím, jak ho vidí většina. Pro spoustu lidí je nepohodlným člověkem. Vyvolává v nich neklid, protože po nich chce, aby vzdorovali. Většina ale asi necítí nic. To tak obvykle je.

Havel nebyl macho na koni, ale hrdina dnešní doby

Jak Havla představit mladým lidem?

Havel nebyl macho na koni. Byl to křehký intelektuál, který o sobě neustále pochyboval. Říkal, že „výkony pocházejí z pochyb a pochyby pocházejí z výkonů“. Musíme o sobě neustále pochybovat a překonávat sami sebe, protože tak se neustále vyvíjíme. Pro dnešní mládež už je normální chodit na terapii a mluvit o problémech. Havel byl rozporuplná osobnost, která se neustále dotvářela. Může tedy pro ně být hrdina dnešní doby. Uměl si taky dělat legraci sám ze sebe, a to je také velmi důležité.

Co studenty nejvíc zajímá, když přijdou do KVH?

Kladou si otázku, jak by se sami zachovali, kdyby byli v jeho situaci. Když byl Havel ještě mladý chlapík, přišli k němu komunisti, dali mu pas a řekli mu, ať jede do světa a žije si tam svůj svobodný život umělce. Jestli ne, půjde do vězení. Svoboda pro něj ale byla nejcennější statek člověka a byl za ni ochotný nasadit život.

Co myslíte, že by Václav Havel řekl na současné události?

Zařekl jsem se, že nikdy nebudu mluvit za něj. To, co se ale dneska děje, se dělo i za jeho doby a myslel si o tom zřejmě to samé co já, že je to velká škoda. Česká republika má skvělou pozici ve světě, žijeme ve svobodě, velká část populace v blahobytu, škodíme ale sami sobě. Současné ministerstvo zahraničí, s vedoucím ze strany, kterou přezdívám Motoristé Moskvě, podkopává národní bezpečnost a rozkutává stát. Je to přímo zločinné chování.

Aktuálnímu dění se věnujete i ve svém novém románu Peklo neexistuje. Jakou podává výpověď o Češích?

Je o základních lidských věcech, jako je láska, opuštění nebo vztah otce a syna. Chtěl jsem ale zachytit i současné hemžení, a proto jsou tam jména konkrétních politiků, touha jedné postavy spáchat atentát na Zemana, začíná válka na Ukrajině a panuje strach z ohrožení ze strany Ruska.

Z jaké emoce román vznikl?

Ze všech! Obava z Ruska v tom ale je. Jako malý kluk jsem zažil tanky, a když teď někdo říká „zabiju tě, zotročím tě“, beru to vážně, protože oni to opravdu chtějí udělat.

Jak tyto události vnímáte vy v souvislosti s tím, že máte malého syna?

Je možné, že se stane vojákem, bude mít přilbu na hlavě a bude střílet. Může padnout. Nechci tomu věřit, ale nevíme, co se stane. Uklidňuje mě jen to, že naši předci a předkyně zažívali to samé. Vždycky to tak bylo.

Myslíte, že by se Češi dokázali vzchopit?

Zatím to tak vždycky bylo, národ se umí semknout. Problém je, že to nikdy nevydrželo moc dlouho. Když narazím na noviny z roku 1968, přímo z nich sálá plamenná touha po svobodě. Odpor pak ale vyčpěl a změnil se v masovou kolaboraci. I rok 1989 byl závratný. Lidé tancovali štěstím na ulicích, objímali se. Euforie ale vydrží jen chvíli.

Jak jste v roce 1989 vnímal roli literatury a jak se to v průběhu času změnilo?

Pro mě se nezměnilo nic. Literatura je pro mě pořád zdrojem napětí i radosti. 90. léta ale bylo poslední období, kdy literatura hrála ve společnosti důležitou roli. S nástupem technologií se to závratně změnilo. Literatura je čím dál víc okrajovou záležitostí a co udělá AI, to si ani neumíme představit. Peklo bude vycházet i v Německu a nakladatel tam chtěl větu „tato kniha nevznikla za pomocí AI“. Klidně jsem ji tam dodal, protože to tak je.

Další už s AI napíšete?

Napsal jsem spoustu knih bez ní, tak proč bych teď měl začít psát s AI? Nejsem ale zarytý odpůrce AI. Když mě nějaká kniha pohltí, budu ji číst a je mi jedno, jestli ji napsal ten nebo ta anebo AI.

Mrzí vás, že už literatura nemá takovou roli?

Zvykám si. Zachraňuje mě ale to, že mě hrozně zajímá, co se děje ve světě. Je to natolik fascinující, že mi to zabraňuje zažívat nějaké velké pocity smutku. Pokud literatura opravdu končí, zažívám u toho i určitou fascinaci. To samé se týká posunu jazyka. V KVH například vítám hosty a hostky, a i když se mi tohle označení nelíbí, používám ho a baví mě pozorovat, jak se jazyk vyvíjí.

Co bude dál

Vedení Knihovny Václava Havla se nyní snaží získat od spoluzakladatelky knihovny a vdovy po bývalém prezidentovi Dagmar Havlové práva nutná pro další chod instituce. Předseda správní rady knihovny David Dušek řekl, že pro pokračování činnosti knihovna potřebuje, aby jí Havlová poskytla osobnostní práva k názvu a práva ke vzdělávacím programům a k badatelské činnosti. Havlová pro ČTK uvedla, že ráda podpoří smysluplný projekt.

Psát je hrozný a nepsat je strašný

Má podle vás spisovatel nějakou povinnost vůči čtenářstvu, společnosti?

Nemá. Píšu si, co chci. Jinak mi to nejde a jinak to ani nemá cenu.

Takže se vám píše stejně jako před třiceti lety?

Píše se mi stejně těžko. Říkám, že psát je hrozný a nepsat je strašný.

Na podzim jedete reprezentovat Česko na knižní veletrh ve Frankfurtu. Co pro Česko tato událost znamená?

Když jsme se bavili o „konci literatury“, může to být velká pohřební slavnost nejen české, ale veškeré literatury. Pro autory to samozřejmě může být i šance dostat se na německý trh. Musel by ale být finančně podpořen překlad českých knih. Pokud by šlo jen o účast na veletrhu, je to pouhé gesto.

Má česká literatura jeden „český hlas“?

Národní literatury jsou relikt. Když čtete třeba francouzské autory, nečtete je proto, že se z jejich knih dozvíte něco ryze francouzského. Čtete konkrétního člověka, protože jeho hlas je zajímavý. Ne proto odkud pochází. Stejně tak je to s českou literaturou.

Kdybyste měl jmenovat jedno jméno, kdo je pro vás velký český autor či autorka?

Pořád se, ať chci nebo ne, držím v linii klasiků Hrabal–⁠⁠⁠⁠Hašek. Kdybych měl říct ale jedno současné jméno, jmenoval bych Jana Faktora a jeho román Jiříkovy starosti o minulost. Jan Faktor žije v Německu, kniha tam získala ocenění, u nás ale zapadla. Je to škoda, protože je to poslední český román, který mnou skutečně zacloumal.