Vy jste koncem ledna obdržela cenu Classic Prague Awards. Jedná se o to nejprestižnější ocenění, které lze v České republice v klasické hudbě získat. Co pro vás znamená?
Je to pro mě pochopitelně velká čest. Společně se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, se kterou jsme cenu dostaly v kategorii komorní hudba, jsme byly upřímně překvapeny. Porota si vybrala v našich krajích ne úplně obvyklé spojení zpěv a harfa.
V dubnu vás čeká turné po USA, kde jste mimochodem častým hostem. Co vás zde čeká tentokrát?
V Americe mě čekají dva koncerty v New Yorku, jeden v Los Angeles v nově otevřené Broad Stage a pak také master class na Curtisově institutu ve Filadelfii, tedy mé alma mater, kde jsem harfu studovala.
Jak se člověk vlastně k harfě dostane? Předpokládám, že na "zuškách" se harfa nevyučuje…
Za mých dob se harfa opravdu nevyučovala na "zuškách". Já sama začínala víceméně náhodou až po několikaletém studiu klavíru a flétny. Trochu se ale začíná blýskat na lepší časy a pomalu se harfy objevují i v rukou malých dětí, v podobě menších, tzv. háčkových harf. U našich sousedů v Německu i Polsku je harfa velmi oblíbeným nástrojem.
Kateřina Englichová
Vystudovala Konzervatoř v Praze a prestižní Fulbrightovo stipendium jí umožnilo studovat na Curtisově Institutu ve Filadelfii, USA . V létě 2017 dokončuje postgraduální studium na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně.Vystupuje po celé Evropě, Severní Americe, Japonsku, Hongkongu, Austrálii a Novém Zélandu. V roce 1998 debutovala v newyorské Weill Recital Hall v Carnegie Hall. S Českou filharmonií debutovala v roce 2008. Věnuje se také soudobé hudbě a celá řada skladatelů napsala skladby přímo pro ni.
Zdroj: englichova.cz
Foto: Ilona Sochorová
Když jste studovala harfu na konzervatoři, jak to bylo s dopravováním nástroje domů, na koncerty…? Nebo je to jako u klavíru, že se nechodí všude s vlastní harfou, ale hraje se na erární?
Erární zní dost odpudivě. Většinou si vozíte nástroj svůj, ale mnohdy je to tak, že se hrává i na půjčené nástroje, a to zejména když letíte za oceán. V dnešní době se dají sjednat podle firmy a typu harfy velmi slušné kusy, ale vlastní nástroj je vlastní nástroj. Stalo se mi už mnohokrát, že jsem se musela poprat s různou kvalitou nebo spíš nekvalitou některých nástrojů. Stal se mi ale také přesný opak, kdy jsem hrála na nečekaně skvělou harfu. Já ale tvrdím, že jako správné socialistické dítě zahraji na všechno (smích). Když si vzpomenu na naše harfy na konzervatoři…
Jaká je nejlepší průprava pro budoucí harfistku? Na co je dobré hrát předtím?
Vždycky jsem zastávala názor, že je dobrý klavír. Hraje se de facto ze stejných not, musíte se naučit houslový i basový klíč, koordinaci obou rukou. Dnes, po poslechu mnohých vynikajících harfistů, kteří hráli rovnou na harfu, si myslím, že je to jedno.
Moje první setkání s harfou byly úvodní tóny ze skladby Vyšehrad, když jsem byla jako malá na cyklu Má vlast. Bývá to tradiční moment, kdy člověk harfu zaregistruje? Nejste vlastně už alergická na to, že když se řekne harfistka, plno lidí začne dělat pohyby rukama, jako když kočka škrábe na dveře, a vyluzovat takové to "blem, blem - blem, blem", tedy ty první tóny Vyšehradu? Nebo už jste zvyklá?
To je velmi přesné, zvlášť s tím škrábáním kočky! Jsem na to už zvyklá, i na to, že Vyšehrad nazývají mnohdy lidé Vltavou (smích). Pozor ale, vůbec se jim nesměju, že to nevědí. Já mnoho věcí také nevím, kdybyste se mě zeptala třeba na fyzikální a chemické reakce mnohých prvků z Mendělejevovy periodické tabulky, tak vám o tom také moc neřeknu.
Utkvělá představa laické veřejnosti často je, že harfa je spíše jakýsi doplněk ke "zkrášlení" skladby. Mnohdy ji neberou za plnohodnotný nástroj, vy však již řadu let dokazujete, že to může být dokonce nástroj sólový. Jak to tedy je s možnostmi a s rozsahem harfy?
Harfa je nástroj barevný, to znamená, že mnohdy bývá především v orchestrálních skladbách používána opravdu k "dobarvení" atmosféry skladby, ale už skladatelé jako Gustav Mahler, Richard Strauss nebo Sergej Prokofjev ji používali velmi specifickým způsobem a rozhodně ne vždycky pouze jako barvu. Souvisí to určitě s obrovským technickým vývojem harfy v té době a zároveň neuvěřitelným pokrokem technických možností hráčů, který akceleroval v posledních třiceti letech. Toto vše souvisí i s větším prosazením koncertní harfy, jež má jednou řadou 47 strun a sedm pedálů, jako sólového nástroje.
Dalším mýtem je obrovská tíha harfy, lidé si představují, že manipulovat s ní je totéž jako stěhovat almaru, a nechápou, jak to ty křehké harfistky dělají. Jak to tedy je?
Koncertní harfa má zhruba čtyřicet kilogramů. To zase není tak hrozné, i když i čtyřicet kilo se pronese… Stěhuje se dnes speciálními vozíky z aluminia, což je velká pomoc nejen pro "křehké harfistky", ale kohokoliv jiného, kdo se okolo harfistů točí - tatínky, bratry, přátele, manžele a v neposlední řadě i kustody v koncertních síních, kteří vám se stěhováním pomáhají. Pokud ale stěhování považujete za problém, problémem se to stane.
Takže abych si to dokázala nějak představit - do Carnegie Hall tlačíte na rudlíku harfu…
Do Carnegie ne. V koncertních síních, zvláště pak v Americe, jsou od toho kustodi, kteří na vás čekají a o nástroj se postarají. Ale někdy také hraji v kostelíku na malém městě, a to pak vezmu rudlík a dotlačím si tam harfu klidně sama.
Já jsem vás vlastně před časem viděla hrát spolu s hobojistou Vilémem Veverkou v kostele svatého Matouše, jenž se tyčí nad obcí Deštné v Orlických horách. Nutno dodat, že tento zdevastovaný kostel nemá podlahu, jen ušlapanou hlínu…
Ano, to si také pamatuju. Všechno se dá zvládnout, zkrátka si třeba dám pod harfu kobereček. Navíc mi tam harfu odstěhoval Vilém, který je silný muž, tak jsem s tím neměla žádnou potíž.
Možná je to jen další mýtus, ale není harfa výsostný nástroj žen a nepůsobí chlap za harfou divně? Přece jen hru doprovází ladné pohyby paží, prsty vznášející se jemně nad strunami…
Je to klišé, a jak známo, to bývá velmi urputné. Do poloviny 19. století hráli v orchestrech na harfu jenom muži. V některých orchestrech dokonce až daleko do 20. století. Není důvod, proč by muži nemohli hrát dobře na harfu, tak jako není důvod, proč by ženy nemohly hrát na lesní roh. Jedni z nejznámějších harfistů dnešní doby jsou navíc muži - jeden působí v Metropolitní opeře a druhý hrál mnoho let ve Vídeňských filharmonicích. Nemluvě o Latinské Americe - tam mají především ty menší, lidové nástroje velmi v oblibě.
Mimochodem jsem na nějakém koncertu slyšela, jak akordeonista líčil, že se akordeon nedal studovat na konzervatoři, takže aby mohl mít papír na odborné hudební vzdělání, studoval z recese harfu. Zaznamenala jste tento "punkový" přístup akordeonistů?
O akordeonistech jsem nevěděla, ale o "bicistech" a kytaristech ano (smích). Z dnešního pohledu zcela absurdní až směšné. Harfa opravdu urazila od té doby velký kus cesty.
Co vlastně říkáte tomu určitému kastování hudebních nástrojů - harfy jsou zvláštní, housle elita, kdežto na violisty existuje kvůli lehčím partům spousta vtipů, hobojisti jsou někdy považováni za odvážné šílence, když hrají na tak záludný nástroj…
Ano, s tím se samozřejmě setkávám: "Co je horší než harfa? Dvě harfy." Vnímám to jako legraci. Kdybych to brala vážně, byla bych moc smutná. My jsme už tak vážní, že trochu odlehčení nám neuškodí.
Harfa patří k nejstarším hudebním nástrojům na světě, prý už pamatuje rok 3000 př. n. l. Čím to, že když si chtěl člověk zahrát, vytvořil právě harfu?
Možná je dobře, že v dnešní digitální době něco nevíme přesně. Třeba si ten člověk chtěl něco ulovit, zamířil a ono to brnklo tón. Ale také to mohlo být úplně jinak.
Skutečně se v literatuře píše, že harfa mohla vzniknout tak, že člověk šel na lov s lukem a brnkl o tětivu?
Ano, píše, ale upřímně, kdo to mohl vědět, že? Také se píše, že harfa vznikla z lyry a že na ni hrál už král David. Jenže zase - on je sice tak vyobrazen, ale pochopitelně velmi později. Nicméně i na malbách ze starého Egypta jsou vyobrazeni lidé, kteří hrají na nástroj, jenž vypadá jako stylizovaná harfa.
Nedává to vlastně harfě punc určité výlučnosti, když patří k nejstarším hudebním nástrojům?
Určitě, ostatně se jí říká královský nástroj.
Hrála jste i na takovou tu harfičku do ruky?
Nejenom hrála, ale také jsem ji vlastnila. Je to de facto úplně jiný obor, trochu jako zobcová a příčná flétna. Jsou ze stejné skupiny, jsou si podobné a zároveň úplně jiné. To souvisí i s tím, že jsem na ni hrála jako na koncertní harfu, když ale vidíte borce, kteří se háčkovým harfám věnují, tak je to jiný styl, jiná technika.
Z obrázků máme harfu spojenou s nejrůznějšími mytickými postavami, a možná i proto si ji spojujeme spíše se starobylou hudbou. Ale dá se na ni zahrát třeba i jazz, rock, pop…?
Asi nejvíc se harfa uplatňuje v jazzu. Znám několik skvělých jazzových harfistek či harfistů, kteří se věnují pouze jazzu. Sama jsem hrála jazzové úpravy skladeb, ale opět je to pronikání do jiného oboru, což je na jednu stranu obohacující, ale zároveň zjišťujete, že byste se tomu museli věnovat mnohem víc, aby to stálo za to. Hrála jsem i populární písničky, ale rock’n’roll ani rock jsem ještě nezkoušela (smích).
Jak jste přišli s Vilémem Veverkou na mimochodem moc pěkné spojení harfy a hoboje a jak se vám osvědčuje?
Na toto spojení jsme nepřišli my, ale především Hans a Ursula Holligerovi. Legendární švýcarská dvojice, která inspirovala mnoho skladatelů k napsání skladeb pro hoboj a harfu. Také moje paní profesorka z konzervatoře Libuše Váchalová a hobojista František Hanták iniciovali řadu nových skladeb českých skladatelů a premiérovali nesčetně kompozic pro tuto kombinaci nástrojů. My se s Vilémem Veverkou snažíme na tyto tradice navázat a prohlubovat je.
Loni jste vydali dlouho připravované a dlouho očekávané cédéčko…
Premiérovali jsme v České republice řadu skladeb, spolupracovali na mnohých nahrávkách a minulý rok jsme vydali CD Impressions s programem, který hrajeme na našich koncertech - Ravel, Debussy a nám milý český skladatel a renesanční muž Luboš Sluka.
Hrála jste na velké části světových pódií, které jsou v klasické hudbě považována za prestižní, včetně Carnegie Hall. O co těžší je dobýt Carnegie Hall s harfou?
To víte, že harfa se do Carnegie tak často nedostane jako třeba housle. O to je to větší radost.
Jaký dojem vlastně na vás proslulá Carnegie Hall zanechala? Laik ji má spojenou s tím, že to je jakýsi hudební olymp, a ona to klidně může být ratejna s nic moc akustikou…
Carnegie Hall bych ratejnou nenazývala (smích). Ale rozhodně jsem hrála v síních, které mají lepší akustiku. Nicméně to na mně zanechalo velký dojem, když si člověk uvědomí, jací velcí umělci tam hráli. Velká pocta a čest.
Když jsem byla na vašem koncertě v Muzeu hudby, zaujalo mě, jak pečlivě jste nějakým speciálním hadříkem před koncertem harfu leštila. Je to nějaký váš rituál? Patří to ke klasické údržbě harfy? Těžko si třeba představím nějakého tubistu hromotluka, jak si láskyplně leští tubu…
Abyste se nedivila, tubista leštící tubu, to by mohlo zaujmout (smích). Nicméně to, že jste mě viděla leštit harfu, mě nijak netěší a jen to potvrzuje, že tyto věci má člověk udělat doma. On ten prach je ale ve "světle ramp" mnohem víc vidět!
Má harfistka nějaké omezení - krátké nehty, dlouhé nehty, zákaz volejbalu…?
Pokud jsou krátké nehty omezením, tak určitě ano! Ve smlouvách bývá zákaz adrenalinových sportů, což je třeba lyžování, které mám moc ráda… Volejbal opravdu není nejlepší, i když jsem ho ráda hrála…
Bála jste se zlomeného prstu?
Nebála jsem se zlomeniny, spíše mi nedělaly dobře na prsty ty otřesy míčem. Zrovna tak mi na ruce nevyhovuje tenis a přestala jsem ho hrát. Ale znám přitom spoustu skvělých tenistů z řad hráčů na klasický nástroj. Také jsem v určité době přestala jezdit na kolečkových bruslích. Po několika pádech jsem si říkala, že mi to za to nestojí. Záleží také, na čem člověk vyroste. Já vyrostla na lyžování, takže tomu se věnuji stále, i když plno hráčů říká, že je to nebezpečné a že raději nelyžují. Když si ale tyto věci moc připouštíte, určitě se vám něco stane. A teď mě napadá, že v tom seznamu omezení je zcela jistě praní, žehlení a mytí nádobí - úplně cítím, že to nesmím už nikdy dělat (smích).
Takže jsou na černé listině i nějaké domácí práce?
Tak před koncertem určitě nežehlím, protože to jsem vždycky úplně zrušená. Nebo ten den nemyji nádobí a neperu, abych si moc nemáčela ruce.
Nepřipadá vám, že v těchto letech zažívá harfa jakési zlaté období? Je zrovnoprávněná s ostatními nástroji, prosazuje se i jako sólový nástroj…
Určitě. I proto jsme s Katkou Kněžíkovou dostaly tu cenu. Už ji nedostávají jen smyčcová kvarteta, klavír nebo housle. Navíc tato netradiční spojení jako harfa a zpěv či harfa a hoboj bývají v této době oblíbena u řady pořadatelů.
Co říkáte tomu, jak se klasická hudba ozývá na nádražích, ve vlacích, v reklamách, v mobilech…?
Lidé jsou dnes hudbou přesyceni, hraje pořád, v restauracích i na toaletě. Je pak těžší motivovat člověka, aby šel na koncert a znovu poslouchal hudbu. Ale na druhou stranu, když jsem přijela v 90. letech z Ameriky, tak tady byly na vážnou hudbu prázdné sály, dneska bývá vše vyprodáno. Neuvěřitelnou zkušenost mám s festivalem Za poklady Broumovska. Už jsem zde hrála několikrát, vždy je to nějaký zapadlý kostelík v pustině. Vždy si říkám, kdo sem přijde na koncert? Ale nakonec je tam narváno, lidé stojí ještě i vzadu a zkrátka přijedou za naší hudbou i do pustiny.
Proč se podle vás dnes klasické hudbě tak daří?
Protože se nám moc dobře daří. Zažíváme přes všechny peripetie zdaleka nejlepší období. Užívejme si toho, než zase začne pád z vrcholu. Když vidím, co vše si dnes lidé mohou dovolit… I když současné dění na politické scéně je možná takovým prvním, no, možná už druhým varováním, co se děje s lidskou myslí, když už dlouho nezažila krizi. Nicméně ta věc je daleko složitější a já si rozhodně nemyslím, že jako umělec mohu změnit svět. Nemohu, ale mohu ho aspoň povznést nad všední realitu života.
Patříte mezi přední evropské harfistky. Dá se říct, že jste posunula hru na harfu, způsob interpretace někam dál, někam jinam?
Snažím se představit harfu jako moderní, flexibilní nástroj, který se může blýsknout jak sólově, tak ve spojení s různými nástroji, soubory, pěvci. To, jestli se mi to daří, musí posoudit posluchači. Jedině mohu říct, že se setkávám po koncertech s vřelým přijetím a mnohdy s diváky překvapenými, co vše se dá na ten krásný hudební nástroj zahrát. To mě moc těší a dává zpětně smysl mému konání. V dnešním světě to považuji za velké privilegium.
Vzhledem k tomu, že jste nahrála více než třicet cédéček, předpokládám, že jste si již všechny "harfistické cíle" splnila. Nebo ještě nějaký zůstává?
Když si splníte všechny cíle, nemůžete růst dál. Já jsem si v hudbě splnila mnohé, v co jsem ani nedoufala. Ale určitě ne všechno. Od určité doby ale beru věci víc tak, jak přijdou. Nejen hudbou živ je člověk. A není jen práce. Jsou věci, které jsou důležitější. Rodina, vztahy s lidmi, které máte rádi. Pokud k tomu máte práci, která vás naplňuje, můžete se nazývat šťastným člověkem.
Video: Za toto vystoupení získaly Kateřiny Englichová a Kněžíková nejprestižnější ocenění
