reklama
 
 

Hanák: Politici si vyššími důchody kupují voliče. Zapomínají ale na mladou generaci

13. 1. 2019 15:17
Přirovnání „mluví jako kniha“ zní jako klišé, ale na herce Tomáše Hanáka (61) se dokonale hodí. Když se rozplývá nad svobodou, kterou zažívá při svých toulkách po světě, i když zklamaně komentuje vývoj české společnosti a politiky, používá literární obraty a doplňuje je dramatickými gesty. Navzdory úspěšné herecké kariéře má však povahu vlka samotáře. Proto se nejspíš těší, až před neodbytnými blesky fotografů, kteří na něj právě útočí na premiéře filmu Cena za štěstí, zase uteče někam na cesty. "Přemýšlím, že bych se úplně stáhl z mediálního a filmařského světa a dělal něco jiného klidně i v jiné zemi," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Na stříbrném plátně se v posledních letech příliš často neobjevujete. Čím vás přesvědčil právě film režisérky Olgy Dabrowské Cena za štěstí?

Hraní ve filmech mě už opravdu trošku přestalo bavit, takže těch rolí tolik neberu. Na druhou stranu ani nedostávám desítky nabídek denně. Olze Dabrowské jsem to ale slíbil, když natáčela dokument o Divadle Sklep. Pak jsem se z toho snažil vykroutit a to ani tak kvůli scénáři, který mi přišel netuctový a aktuální, jako spíš proto, že jsem si přišel na tu roli už starý. Moje postava má mít mezi 45 a 50 lety, takže já ve svých 60, i kdybych tam měl hrát v mlze s odvrácenou hlavou, tak to bude nápadné.

Nakonec jste ale roli padesátníka, který na stará kolena zjistí, že má dvě nemanželské děti, přece jenom vzal. Podařilo se vám tedy během natáčení o deset let omládnout?

V dnešní době mají lidé potomky ve starším věku, než bývalo zvykem, a sám mám mezi svými kamarády například Tomáše Vorla, který vychovává děti v 61 letech. Nebylo to nakonec zas až tak těžké i proto, že mám zkušenosti se svými třemi dětmi. Spíš jsem se musel vcítit do starého mládence, který má občas nějakou známost, ale rozhodně si nedělá perspektivu, že by žil v manželském svazku.

Vaše postava se nedokáže usadit. Vám se to v osobním životě daří?

Daří se mi už nebýt promiskuitní, což jsem, doufám, nebyl nikdy. Žiji v manželství s normálními rodinnými vztahy, ale neusadil jsem se v tom smyslu, že bych si vybudoval hnízdo, ve kterém bych chtěl být jednou nalezený mrtvý. Rád bych po 20 letech vztahu zažil ještě nějaké změny, třeba tu, že bych se úplně stáhl z mediálního a filmařského světa a dělal něco jiného klidně i v jiné zemi.

Dnes už kultovní snímek Samotáři vyprávěl o generaci třicátníků, kteří nevědí, co se životem. Film Cena za štěstí na něj volně navazuje a ukazuje, že i po 20 letech jsou tihle lidé stále stejně zmatení. Cítíte se občas podobně?

Řekl jste to dost přesně. Ti lidé jsou zmatení a bezradní, protože rychlost, kterou přináší současný svět, se promítá i do vztahů. Tím pádem už jsou normální vztahy i ty homosexuální, k čemuž jsme samozřejmě tolerantní, ale když se někdo takový objeví v naší blízkosti, tak nevíme, co s tím. Navíc jak je všechno rychlejší, nezbývá čas na to si zvážit, co je pro člověka důležité, protože všechno je hned dosažitelné, včetně vztahů. V době blahobytu nám chybí mezní situace typu války, kdy si lidé dokázali uvědomit, na čem a na kom jim opravdu záleží.

Tomáš Hanák (61)

Tomáš Hanák (61)

  • Po maturitě začal studovat Vysokou školu ekonomickou, ale studium nedokončil kvůli obvinění z rozšiřování Charty 77.
  • Za totality se také pokoušel dostat na DAMU, ale do uměleckého světa pronikl, až když v roce 1977 začal působit v Divadle Sklep po boku Milana Šteindlera nebo Davida Vávry. Jako herec a scénárista v něm účinkuje dodnes.
  • Jeho filmovou dráhu odstartovala role ve snímku Bony a klid. Dále zazářil například ve filmech Kopytem sem, kopytem tam a Pasti, pasti, pastičky režisérky Věry Chytilové nebo ve filmech Cesta z města a Cesta do lesa od Tomáše Vorla.
  • Se svou druhou ženou a dvěma dětmi žije od konce 90. let v obci Nižbor, kde zároveň v bývalém železničním skladu provozuje restauraci Zastávka.

Ústřední příběhová linka filmu se soustředí na dvojici teenagerů, kteří před svými zmatenými rodiči utečou a pak bydlí ve squatu. Taky jste v mládí něco takového prožil?

Z domova jsem odešel poměrně časně, ale ne z důvodu nějaké krizové situace, kdy bych se s rodiči pohádal. Už od gymnázia jsem věděl, že chci žít dobrodružnějším způsobem života zahrnujícím potulku a nezodpovědnost. Vydal jsem se na cestu, někde jsem bydlel, někde pracoval a staral jsem se sám o sebe. Tím pádem jsem nedělal starosti svým rodičům, kteří věděli, že se někde toulám a občas jim dám o sobě vědět. Dnes to beru jako výhodu, protože mám pochopení pro situaci, kdy náctileté dítě vejde domů a cítí ten pach domova, na který už je alergické. Nejradši by tak vypadlo někam, kde je vzduch čerstvý, a tomu rozumím.

Dokážete držet tempo s vašimi dospívajícími dětmi, které vyrůstají v prostředí internetu?

Pokud jde o internet, tak absolutně ne. Moje děti to vědí a je to pro nás zdroj zábavy. Vlak moderních technologií mi už dávno ujel a já vůbec nelituji, že vidím jeho koncová světla. Nejsem na Facebooku a časově bych vůbec nezvládal tam s někým komunikovat, protože mám velké manko u knih a filmů, ke kterým jsem se ještě nedostal. Navíc nemám rychlé a šikovné prsty, takže vždycky řeknu některému ze svých dětí, ať mi na internetu s něčím pomůže. Děti se smějí, jak jsem neschopný, a já jsem spokojený, jak se o mě pěkně starají.

Když si vzpomenu na dobu, kdy měl můj syn tak třináct čtrnáct let, nechávali jsme ho na internetu za odměnu a za trest na něj zase nesměl. Tohle období ale naštěstí přešlo a jeho začalo bavit kutilství, což možná zdědil i po mně. Když pominu problémy, které internet může představovat v mezinárodním měřítku, vidím riziko v tom, že mladí lidé nemusí najednou tolik vnímat realitu kolem sebe. Dokážu pochopit, když jde někdo krajem a jako podbarvení poslouchá z internetu MP3. Na druhou stranu si říkám, že i šoupání bot na štěrku a svistot větru v listoví jsou přece krásné.

Už jste zmínil, že jste se v mládí rád toulal. Vydrželo vám to dodnes?

Díky bohu se toulám čím dál víc. Hodně cestuju sám, což je dáno tím, že na tomhle světě nejsem až tak šťastný, takže nemám tak velkou obavu, že bych přišel k úrazu, nebo dokonce o život. Loni jsem jako samotář měsíc jezdil na motorce po Vietnamu Ho Či Minovou stezkou. To prostředí bylo často velmi tísnivé, ale zároveň nádherné. Pak jsem projel jih USA, všechny ty černošské státy, Tennessee, Alabamu a Mississippi. Mrznul jsem tam v lednu s blbým stanem, ale byl jsem šťastný, protože jsem byl pánem svého času. Nikomu jsem po sítích nedával žádné zprávy a měl jsem radost, že nikdo netuší, kde jsem.

Mnoho cestovatelů říká, že poznávání světa z vás může udělat tolerantnějšího člověka. Souhlasíte s tím?

Naprosto a nebudu chodit kolem horké kaše. Myslím, že předsudky některých lidí vůči jiným barvám pleti a jiným náboženstvím často pramení z toho, že třeba od sousedů slyšeli, jak nepěkně se k nim v hotelu s plnou penzí choval číšník. Přitom to byl jeden číšník z tisíce. Kdyby sebrali odvahu a jeli pár kilometrů od all-inclusive hotelu do vnitrozemí, zjistili by, že tam žijí přátelští domorodci, kteří jim o život neusilují a nemají v úmyslu je zabít.

U nás v Česku se ale tenhle negativní přístup pěstuje, což je tragické, protože nám to brzdí cestu vpřed k tomu, abychom se stali sebevědomou zemí. Vezmeme samozřejmě na milost Vietnamce, protože se nám hodí, že mají večerku otevřenou až do devíti. Taky ještě možná strpíme černocha, který láká na Mozarta v Obecním domě, ale kdyby nás požádal, abychom mu půjčili mobil, tak už radši pelášíme pryč. Jsem z toho hodně nesvůj.

Myslíte, že bude nová generace Čechů díky porevoluční svobodě kosmopolitnější, nebo se předsudky rodičů otisknou i na ni?

Myslím, že se to dost liší v Praze, která je takovým světem pro sebe, a venkovem, kde se na lidi s odlišnou barvou pleti místní radši dívají přes záclonu a doufají, že už zase brzy odjedou. Cestování k řešení tohohle problému hodně přispívá, ale nejvíc by tomu mohli pomoct politici, kdyby řekli: "Co plašíte? Hrozí vám něco? Zkuste si s nimi popovídat!"

Díky tomu, že jsem dřív víc hrál a víc vydělával, mohl jsem dvěma ze svých dětí dopřát vzdělání v zahraničí. Obě strávily rok na střední škole v Americe, takže si osvojily angličtinu, ale hlavně přišly do styku s mnohonárodnostní společností. Syn mi pak vyprávěl o tom, jak v jeho třídě černoch padl před bílým spolužákem na kolena, křičel "nebijte mě, bílý muži" a celá třída se válela smíchy, protože věděla, že tenhle problém už je pryč. Západní země si totiž stanovily cíl, že se s ním vypořádají. My Češi už ale máme desítky, možná stovky let nevyřešený problém s romskou populací a nic se nelepší. Přitom žijeme v nejbohatším období našich dějin.

Z toho, co říkáte, mi přijde, že je vám bližší pražská mentalita než ta venkovská, pokud to takhle zjednodušíme. Přitom ale už 20 let žijete v Nižboru s dvěma tisíci obyvateli. Našel jste na venkově to, po čem jste toužil?

Život v Nižboru mi samozřejmě dal odstup od města, které tepe jiným rytmem a je pro mě náročné tam pobývat delší dobu. Na druhou stranu se mi ani tam nesplnilo to, v co jsem asi skrytě doufal, tedy že zmizím před pozorností veřejnosti. I v Nižboru jsem pořád ten Hanák, takže jsem zjistil, že před svým jménem v rámci hranic našeho státu neuteču.

Největší svobodu tak nacházím v zahraničí. Stačí mi dojet do Drážďan, nebo do fantastického Berlína. Silvestra jsme s manželkou zase strávili na ostrově Rujána. Vždycky žasnu, že v Německu za celou cestu nepotkám auto s českou poznávací značkou. Asi máme z Němců pořád tak velký mindrák, že i když máme za humny Berlín, velkoměsto možná zajímavější než Paříž, tak se tam nevydáme. Musím říct, že je krásné se procházet po čtvrti Kreuzberg mezi Turky, Syřany a Němci a dát si s nimi v kuřácké hospodě pivo. Potom se ale vracím do země, která si dělá z Angely Merkelové legraci.

Když už jsme u těch hospod, pořád vedete v Nižboru podnik Zastávka, nebo jste už kvůli zavedení EET zavřel, jak jste dřív avizoval?

Teď jsme si dali až do jara přestávku, ale snad ještě otevřeme. Říká se, že práce v gastronomii je očistec, což musím po šesti letech provozu potvrdit. Co se týče EET, podnikatelům, a tím nemyslím majitele obrovských firem, ale třeba i ševce nebo provozovatele restaurací, nezbývá nic jiného než projevovat občanskou nespokojenost. Ani na tu jim však s přibývajícím množstvím byrokratických starostí nezbývá čas a síla. Nabízí se tedy konspirační teorie, že se ta nekonečná svazující pravidla někomu hodí. Podnikání se v Česku stává nervy ničící a demotivující činností. Ono se může zdát, že jsem pesimista, ale jak člověku přibývají léta, už si nedovede říct, že přijde nová generace a nějak se to spraví. Zdá se mi, že se u nás věci mění strašlivě pomalu.

Co máte teď konkrétně na mysli?

Pokud mi někdo řekne, že při budování napojení na rakouskou dálnici z Mikulova do Vídně se bude kopat do země až v roce 2040, vím, že je to za 21 let, a že mně je 61, takže mi to přijde zdrcující. Metr čtvereční u nás stojí sto tisíc korun, ale nikdo z pražského magistrátu přesto nezkusí zlanařit někoho z Vídně, vzorového města v otázce sociálních i nájemních bytů, aby nám pomohl, když jim to tam tak jde. Je skvělé, že někdo žádá obědy zdarma pro děti mateřských a základních škol, ale ty peníze by radši měli dostat učitelé, kteří mají ideály.

Před dlouhými 11 lety jste v rozhovoru pro Lidové noviny řekl, že české společnosti ideály chybí a místo nich se oddává konzumu. Změnilo se za tu dobu vůbec něco?

Bohužel vidím strašně málo důkazů o tom, že by se situace nějak lepšila. Výhledy do budoucna zůstávají pořád v horizontu volebních období, kdy v polovině volebního období strany začínají plánovat, jak si koupit voliče. Není tady nikdo odvážný, kdo by řekl: "Důchodci, my vás máme rádi, jste naši rodiče, ale nebylo by dobré myslet hlavně na mladou generaci, která bude pracovat na to, abyste vy měli důchody?" Co čeká svět v následujících desítkách let, je dobře známé. Čeští politici mají bohužel jiné priority. To by ale bylo na dlouhé povídání.

Podívejte se také na rozhovor s herci Pavlem Liškou a Janem Révaiem, kteří s Tomášem Hanákem sdílí zálibu v cestování:

Je to o hledání štěstí a o svobodě, dobrodružství spadlo z nebe, cestovat na motorkách ve třech je zásah do soukromí a tolerance, říkají herci | Video: DVTV, Daniela Drtinová |  23:07

autor: Tomáš Maca | 13. 1. 2019 15:17

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama