Hanák: Česko se nikam neposouvá. Budoucnost patří ženám, na Hradě chci prezidentku

Jiří Labanc Jiří Labanc
14. 9. 2021 11:12
Přestože filmy na pokračování nemusí a z veřejného povědomí by se nejradši "vypařil" do zahraničí, i napotřetí se Tomáš Hanák vrátil do odlehlé vesnice. Ve snímku Cesta domů, který právě běží v kinech, završuje příběh Honzy, který před 20 lety uprchl z města na samotu. "Rád bych si taky našel odlehlou chatu, jenže mě hned každý pozná a se samotou je konec," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Tomáš Hanák.
Tomáš Hanák. | Foto: Jakub Plíhal

Na začátku natáčení Cesty domů jste byl poněkud skeptický. Bylo to kvůli tomu, že nemáte rád filmy na pokračování?

Ano, jednak se mi v předchozích dílech úplně nezamlouvala nadsázka a přílišný důraz na komediálnost, která ovšem táhne diváky do kin. A zdálo se mi, že tenhle film nestačí na celovečerní stopáž, spíš na středometrážní snímek. Pak jsme s Tomášem (Tomáš Vorel, režisér trilogie Cest, pozn. red.) probrali pár možných úprav, no a když jsem pak viděl pracovní projekci, přišel mi výsledek jako nejvážnější z těch tří filmů. Šel jsem za Tomášem a vyjádřil mu své překvapení, ale i obdiv - není pravidlem, že v 60 letech někdo pracuje pořád ještě nově, originálně, poctivě.

Sám si někdy říkám, zda se už jen neopakujeme, zda už to není jen setrvačnost, jestli bychom neměli přepustit své místo mladším. Že tady, my zavedení, jen sedíme jako nějací bafuňáři, kteří jen observují, kdo by je mohl ohrozit.

Co vás pak ale přimělo k tomu, abyste se i napotřetí vrátil zpět na odlehlou vesnici?

Částečně to byla loajalita vůči Tomášovi, musel by on, ale určitě i já vysvětlovat, proč mou postavu někdo nahradil, spousta otázek, proč v tom filmu nechci hrát. Ne že by mi to extra vadilo, ale byl bych za sabotéra. A koneckonců jsme staří přátelé. Podíl na mém rozhodnutí ale měli i ostatní herci, se kterými jsem ve filmu hrál, těšil jsem se na ně. Ale nechybělo moc a odmítl jsem už jen z důvodu únavy a celkové obroušenosti životem.

Honza se v Cestě domů snažil už od začátku, potažmo od prvního dílu trilogie, ukrýt před moderním světem na vesnici. Byl by to pro vás coby samotáře ideální život?

Pokud by to byla od moderního světa odříznutá vesnice, jako je ústředním místem ve filmu, pak ano. Odpovědi na takovou otázku mají jedno velké ale - kdyby to nebyl Hanák s jeho obličejem. Uskutečnil jsem pokusy, že bych si třeba našel chatu daleko od lidí a v izolaci tam žil. Jenže bych se tam musel nějak dostat, jít přes ves, pak nějakou pěšinou, tam potkám lidi, kteří mě poznají, hele Hanák, a už se to roznese a se samotou je konec. Z toho ostatně pramení i moje potřeba a touha cestovat, protože když překročím státní hranice, jsem svobodný.

Tomáš Hanák jako Honza.
Tomáš Hanák jako Honza. | Foto: Bontonfilm

Čím je pro vás samota?

Radostí, úlevou, možností alespoň chvíli nekomunikovat. Člověk zjišťuje, že si vystačí sám. Cestuju rád sám a často nevím, kde budu spát, ale vždy to nějak dopadlo, člověku hlavu nikdo neutrhne. O to smutnější je poslouchat nebo vidět na billboardech strašení jinými barvami pleti nebo náboženstvím - všude jsem narazil na normální lidi. Samota taky, známá věc, pomůže urovnat si myšlenky, usínat a přemýšlet o tom, co člověk viděl. Intenzivní život je i o malých věcech, a já je nechci mít zprostředkované médii, filmem, chci to zažít, vidět a slyšet osobně. Chci být v tom, co reálně je, slyšet šum listí a nepouštět si k tomu do sluchátek nějaký dojemný podkres.

Takový ideální život si s přibývajícími léty představuji ve stále skromnějším příbytku, nenáročném na vytopení, tam mít jen pár nejnutnějších věcí, nezbytnou potravu, tím pádem už nemuset vydělávat tolik peněz, nemuset se už trmácet se na druhý konec vlasti a tam ze sebe před kamerou vysoukat "víš, nikdy jsem tě nepřestal milovat", usínat s hlavou čistou a s vědomím, že jsem toho moc nezkonzumoval, moc neuškodil ani nezamořil prostor další zbytečností. Ale takový život by se dal, nemít známý obličej, provozovat třeba i na sídlišti.

Co třeba platit domácími šťávami a zakládat si na udržování tradic, jak jsme viděli ve filmu?

Aha, směnný obchod! To by byla nádhera, krásný sousedský vztah, ale myslím, že berňák by rychle zbystřil a jednoho dne by zavolal přes plot: "Ty ostružiny sbíráte na tu vaši limonádu, kterou chcete směnit za vejce?"

A jak se stavíte k udržování tradic?

No, doba se totálně změnila a lpění na tradicích, které vznikly kdysi jako projev víry nebo poděkování přírodě za to, že nám nedala zahynout či umřít hladem, se stává spíš tragikomickou snahou křísit mrtvolu. Velikonoce, kdy rodiče vozí koledníky autem od domu k domu, pomlázka z e-shopu, Jingle Bells v shopping parku. A fotky šup nahrát na Instagram.

Navrhoval bych spíš trochu se zklidnit, uskromnit, nezahlcovat pořád prostor nějakými aktivitami. Na člověka, který bez ustání nevykazuje nějakou horečnou činnost a nechrlí nápady, projekty a startupy, se dneska kouká jak na nedostatečného, nemocného. O to cennější byly loňské covidové prázdniny, kdy se každý mohl ptát sám sebe "Baví mě to, co dělám? Je to k něčemu, pomáhá to něčemu? Je to ještě jen komické, nebo už tragické? Opravdu je to staročeské posvícení na parkovišti dobrý nápad?" Ale chápu, že se dnes lidé často cítí osamělí, aby ne, a tak se chtějí družit, být členem družiny, která třeba mává vlajkou své vlasti, nebo své Slavie nebo která udělá posvícení, což je ale samozřejmě lepší, protože koláč je zkrátka chutnější než látkový symbol fotbalového oddílu.

Hospodské břemeno

Honza ve filmu žije v nejistotě, jestli se rozhodl správně, že odešel z města na vesnici. Taky jste něco podobného v osobním životě zažil?

Nikdy. Odchodu z města jsem nelitoval nikdy. A to jsem těch odchodů v životě udělal docela dost.

Neprovázel vás ani pocit "promarněné příležitosti" kvůli nedokončené vysoké škole?

To ne, na zahraniční obchod jsem šel, protože jsem po gymplu nevěděl kam dál a kamarádka mi sehnala protekci a já mohl studovat španělštinu a francouzštinu. Ale vyhazov kvůli chartě to stejně brzy ukončil. Bavily by mě ale mezinárodní vztahy, sledovat proměny kontinentů. Dynamiku Afriky. U nás si furt myslíme, že v Jižní Americe žijí indiáni, kteří se živí banány, občas oštěpem trefená rybka. Pokud to není rovnou lidojed. Nezajímá nás to, je to daleko a i z toho pak pramení ta xenofobie.

Nedokončené školy jsem nelitoval už proto, že práce a života a změn bylo pořád habaděj, když bylo volno, byly knihy nebo jsem něco kutil, vrtal, stloukal nebo psal, skládat slova do vět a rýmů je dobrodružství. Stvořitel mi prostě nedopřál šanci pocítit nudu - skoro bych si přál ji poznat, pár hodin či dnů se zodpovědně ponudit.  

Při vší úctě si říkám, jestli vás provoz hospody v Nižboru spíše nepřikoval k zemi, navzdory touze cestovat…

Trefil jste. V Nižboru jsem 25 let a to je sakra dlouho, nikde jsem tak dlouho netrčel. A ta hospoda je ohromné břemeno, neskutečné okovy. Už jsem ji prodával, ale nevyšlo to. A nechci ji prodat někomu, kdo z ní udělá fastfood, nebo naopak snobský restaurant "à la carte". Ale blýská se na časy, nechci to zakřiknout, ale snad jsem našel provozní osobu, ženského rodu, samozřejmě, kterou ta nádražní hospoda nesmírně baví a snad by ji nenechala zplanět. Nic neovlivnilo můj život a neubralo tolik sil, jako těch posledních 15 let kolem knajpy. A já, s dovolením, ještě nemíním rezignovat, cítím se fyzicky jakžtakž a chci ještě zažít pocit svobody, žít jinak, jinde, zaječí úmysly jsem ostatně míval pravidelně celý život.

Tomáš Hanák jako Honza a Tomáš Vorel mladší coby Papoš.
Tomáš Hanák jako Honza a Tomáš Vorel mladší coby Papoš. | Foto: Bontonfilm

V Cestě domů se vaše postava potýká s alkoholismem, v dávné minulosti jste si jím prošel i osobně. Jaké bylo si nezřízené pití po letech před kamerou naoko prožít znovu?

Bylo to samozřejmě s plným vědomím, to je stejné, jako když se točí intimní scény a nad hlavou milované ženy vidíte mikrofon. Člověk si může nanejvýš zkoušet vzpomenout, jaké to je nebo bylo doopravdy, třeba ležet opilý někde v křoví v parku. V Apolináři do nás hustili, ať si nezahráváme, ať radši do hospody vůbec nelezeme, ať nedostaneme absťák a hurá na šikmou plochu.

Abstinoval jsem čtvrt století, děti dospěly, takže teď už si čas od času, dá se vlastně říct, že pravidelně, jedno dvě piva dám, ale u popelnic se fakt neválím. Zatím. Uvidíme. V gastronomii jsou to permanentní nervy, k tomu život a nutná administrativa, změny světa i počasí, člověk ty hrany zkrátka někdy potřebuje lehce obrousit a třeba vůbec usnout.

A jak provoz vaší hospody ovlivnila pandemie?

Otevřený jsme měli okénkový prodej, svépomocí jsem udělal kutilským, patmatovským způsobem bariéry mezi stoly, aby ten darebný bacil od stolu číslo čtyři nepronikl ke stolu číslo tři. Doteď jsme ale byli jen sezonní hospoda, bez stálých zaměstnanců, takže jsme se z toho dostali ve zdraví, fungujeme dál. Letos zkusíme mít otevřeno i přes zimu, lidé tam rádi chodí. Představa, že je v tom dřevěném skladě zatopeno a za oknem padá sníh, je až ladovsky idylická. Sníh sice už ani nečekám, ale zkusíme to.

Státní pomoc jsem v době pandemie využil jen pro sebe jako umělec v hladovění - tedy podle pana prezidenta nejplodnější umělec. U hospody nebylo právě kvůli sezonnosti na základě čeho žádat. Ale jinak bych to asi zkusil i využil, na daních nedávám státu zrovna málo, takže bych docela rád ucítil alespoň jednou jeho štědré, mateřské pohlazení.

Tomáš Hanák (64)
Autor fotografie: Jakub Plíhal

Tomáš Hanák (64)

  • Po maturitě začal studovat Vysokou školu ekonomickou, ale studium nedokončil kvůli obvinění z rozšiřování Charty 77.
  • Za totality se také pokoušel dostat na DAMU, ale do uměleckého světa pronikl, až když v roce 1977 začal působit v Divadle Sklep po boku Milana Šteindlera nebo Davida Vávry. Jako herec a scenárista v něm účinkuje dodnes.
  • Jeho filmovou dráhu odstartovala role ve snímku Bony a klid. Dále hrál například ve filmech Kopytem sem, kopytem tam a Pasti, pasti, pastičky režisérky Věry Chytilové nebo ve filmech Cesta z města a Cesta do lesa od Tomáše Vorla.
  • Se svou druhou ženou a dvěma dětmi žije od konce 90. let v obci Nižbor, kde zároveň v bývalém železničním skladu provozuje restauraci Zastávka.

Cítil jste, že se můžete nejen vy, ale i lidé obecně na pomoc státu v té době spolehnout?

Spolehnout se na něj mohou především v současné, to znamená předvolební době. To se totiž bude na poslední chvíli přidávat do všech stran, aby všichni věděli, komu dát hlas. Což si brzy zatraceně tvrdě odneseme, hlavně mladí lidé. Brzy bude možná třeba postarat se sám o sebe, dojít na dříví do parku a na kruhovém objezdu zasít kedlubny a mrkev. V tomto ohledu se mi líbí Amerika, kde lidé docela samozřejmě přijímají fakt, že je pouze na nich, jak se o sebe postarají, že stát není kojná. U nás je to asi pohrobek minulého režimu, lidé trochu zapomněli na odpovědnost za svůj život. A chce to navíc i odvahu.

Budoucnost? Ta patří ženám

V rozhovoru pro Český rozhlas jste už dříve zmiňoval, že vám v Česku chybí výrazná a silná osobnost. Co byste od ní očekával?

Potřebujeme vzor, nebojácnou, přímou osobu, která se odváží říct do kamer a natvrdo, že to s námi vůbec není růžové, dokonce že je to v mnoha ohledech zlé, ale že tady jsou možnosti s tím něco dělat. Aby lidi požádala "zkuste mi, prosím, věřit". Strašně moc bych si přál, aby to byla žena. Třeba Lenka Bradáčová nebo Hana Marvanová, Markéta Pekarová, našlo by se jich víc. Už při pohledu do jejich očí vidět odvahu, odhodlání a pevnost názoru.

Tuším, že byste uvítal i prezidentku.

Aby ne. Mám už oprávněnou nedůvěru k oblekům. Oblek je pořád považován za znak důvěryhodnosti, já už to mám spíše jako uniformu podezřelého, znak opaku. A přitom se stačí podívat na východ, Zuzana Čaputová, spatříme ženu půvabnou, inteligentní, nearogantní, vstřícnou, důvěryhodnou, ale hlavně důvěřující. To se přece musí projevit, když 30 žáčků ve třídě vidí nad katedrou takovou lidskou tvář.

Když se k tomu přidá názorová pevnost, tak poté, co tolik chlapů a samců v oblecích zklamalo ve výkonu vrcholné státní funkce, tak prosím, prosím, ať přijde žena. Ale ona přijde, dřív nebo později, protože ženám prostě patří budoucnost.

V souvislosti s vaším cestováním jste na začátku našeho rozhovoru naznačil, že vás znepokojuje udržování strachu před náboženstvími a různými barvami pleti. Co ve vás takové diskuse vzbuzují?

Povzbuzuje to moji skepsi. Jsme vůbec použitelní pro svět, jaký je? Máme dost odvahy? Když se necháváme nachytat na tyhle značně umělé strachy, pokud čteme jen hrůzné a často smyšlené palcové titulky, pokud se nesnažíme hledat pravdu a věci si ověřovat, možná si ani nezasloužíme být ve společnosti těch, kteří odvahu mají, kteří mají odhodlání věci řešit, zkusit, věřit. Je mi to líto. A mám strach, že nám bude řečeno: "Podívejte, ono to s vámi asi nepůjde. Vy jste pořád takoví nějací, podezíraví, vypočítaví, jenom čekáte s napřaženou dlaní a čím jste přispěli?" Snad se pletu, ale po tolika neblahých zkušenostech se už jen těžko vyškrabuje naděje.

Napříč celou filmovou trilogií Cest lze sledovat narážky i na to, že poklidné a netknuté části země pohltí industrializace, továrny a nenasytný člověk a pak nebude kam utéct. Jak se na tuto hrozbu díváte vy?

Leccos tomu nasvědčuje. A aby ne, lidí přibývá a nasytit takovou masu nejde jinak než průmyslově. Někdy jsem vděčný za to, že je mi 64 let, zažil jsem dětství, které mě nenutilo nosit přilbu na kole, mohl jsem jet na valníku, ale musel jsem se prostě držet, všechno bylo ještě srozumitelné, normální, občas padla facka.

Vpravo je Tomáš Hanák jako Honza.
Vpravo je Tomáš Hanák jako Honza. | Foto: Bontonfilm

Dětí je mi někdy až líto, zítřky moc růžově nevypadají, ohleduplně řečeno. Je otázka, jestli se u nás může objevit někdo, kdo s plnou vážností předstoupí a řekne: "Konec legrace. Musíme konat. Bude to drahé, bude to bolet, ale musíme brzdit, je nejvyšší čas, spíš už pozdě." Ale v době aktuálního populismu se toho nejspíš nedočkám. Líbí se mi a baví mě představa strany, která vysloveně populistickými sliby vyhraje volby a hned po jmenování vládnoucí stranou sdělí voličům a celé zemi: "Pardon, z těch slibů nic nebude, to byl jen trik, abychom měli čtyři roky na to, začít něco opravdu dělat." Mám pocit, že se naše země posouvá vpřed strašně a zoufale pomalu. Pokud vůbec.

rozhovoru pro Aktuálně.cz jste před dvěma lety prohlásil, že přemýšlíte, že byste se zcela stáhl z filmařského prostředí a dělal něco jiného, klidně i v jiné zemi. Jak jste se k této myšlence za ty poslední dva roky přiblížil?

Výrazně. Pobyt v divadelním, filmovém a mediálním prostředí už mě přestal zajímat. Hospoda mi poskytuje základní obživu a při mých nízkých nárocích už opravdu nemusím čekat, zda zazvoní mobil s nabídkou na jednodenní roli umírajícího krále. Dosáhl jsem skoro vysněného stavu, zbývá už jen zkusit, na starší kolena, nějakou zásadnější odbočku. Uchystat sobě i svým dětem malé velké překvápko a zkusit odjet na delší čas někam, kde mě nikdo nezná, kde se budu cítit volný, kde jsou lidé ještě místy optimisty, kde ještě věří nějakým ideálům, slyšet jiný jazyk, vidět jiný, širší obzor. 

V divadle Sklep už hrajete jen starší představení, a tak se nabízí otázka, jestli se do těchto rolí vracíte už jen z nostalgie, nebo hraní přenecháváte mladým?

V případě divadla Sklep to není o přísunu nových, mladých herců. Pořád je to jedna generace, která se v toku času posouvá a křížků přibývá. A podobně jako pobyt v Nižboru i pobyt v divadle pro mě trvá už trochu dlouho. Už se mi nechce organizovat si svůj život podle divadelního fermanu. Chci se vyhnout stavu, kdy budu do divadla chodit jako do práce. Navíc před lety stačilo jet do Prahy na představení s hodinovým předstihem, v klidu zaparkovat. Teď s dvouhodinovým, bez záruky úspěchu a bez naděje na zaparkování.

Divadlu Sklep samo sebou vděčím za strašně moc - a na tu padesátku, kterou letos slaví, je v zatraceně dobré kondici! Já si teď jenom zkusím trochu jiný život - ale neradujte se, pokud to nevyjde, zase se v plné kráse a s batohem charismatu objevím. Uvidíme, zda mě praotec Sklep přijme zpět.

Podívejte se na trailer k filmu Cesta domů:

Cestu domů promítají kina od čtvrtka. | Video: Bontonfilm
 

Právě se děje

Další zprávy