Grázl nebyl hrdina. Muž, po kterém zůstalo české slovo, vraždil kvůli penězům

Když dnes někoho označíme za grázla, málokdy přemýšlíme, že tím používáme jméno skutečného člověka. Johann Georg Grasel se narodil v roce 1790 v Nových Syrovicích u Moravských Budějovic a během krátkého života se stal jedním z nejznámějších lupičů své doby. Jeho jméno nakonec přežilo nejen v historických knihách, ale i v běžné češtině.

Související

03:08

„Když máš v hospodě orchestrion...“ Místo z Chalupářů existuje na Vysočině a pivo tu stojí 30 korun

A přesto kolem něj vzniklo něco, co k jeho skutečnému životu příliš nesedí. Z loupežníka se postupně stal lidový hrdina, podobně jako zbojníci Jánošík nebo Robin Hood. „Grasel skutečně tzv. ušlechtilým zbojníkem nebyl. V jeho případě je tato legenda čirou fikcí,“ říká Adam Votruba, etnolog a edukátor v Regionálním muzeu v Kolíně.

Vyrůstal ve světě zločinu

Grasel nepocházel z prostředí, které by mu nabízelo snadnou cestu k usedlému životu. Jeho otec Tomáš byl ras, tedy člověk vykonávající tehdy opovrhované povolání spojené s odklízením a zpracováním uhynulých zvířat. Zároveň se živil loupežemi.

V roce 1792 byl dopaden a odsouzen k deseti letům vězení na Špilberku. Z vězení uprchl a později se pod jménem Joseph Haller pohyboval po okolí hranic jako obchodník se svatými obrázky a růženci. Za peníze z loupeží si dokonce pořídil rasovnu v uherském Veszprému.

Později se vrátil do Dolních Rakous a začal organizovat loupežnické skupiny. K otci se kolem roku 1809 připojil i jeho syn. Společně působili na jižní Moravě a v Dolních Rakousích a využívali přitom prostředí, které dobře znali – osamělé rasovny a další místa, kde se mohli ukrýt. Právě toto podhoubí podle Votruby pomáhá vysvětlit, proč se Grasel do světa zločinu tak snadno zapojil.

„Stěžejní roli hrála podle mého názoru příležitost. Pokud byl člověk z rodinného prostředí, které mělo vazbu na svět zločinu, nebo pokud se přátelil s lidmi z tohoto okruhu, tak byla velká šance, že se dostane do rozporu se zákonem,“ říká historik. „Sociální prostředí člověka determinuje silně,“ upozorňuje Votruba. Zároveň připouští, že samozřejmě ne každý člověk z vyloučeného prostředí se stane zločincem.

Nebyla to jedna velká banda

Graselova skupina dnes může působit jako předobraz organizovaného gangu. Realita však byla jiná. „Pro zločinecké prostředí, v němž se Grasel pohyboval, bylo typické spíše to, že organizace zločineckých uskupení byla relativně volná,“ vysvětluje Votruba. Velitel přebíral vedení konkrétní akce, ale skupina jinak nedržela pohromadě. Při dalším zločinu se její složení mohlo změnit.

Právě to podle něj snižovalo riziko dopadení. Grasel a jeho společníci tak mohli mizet v prostředí, které dobře znali. A právě znalost krajiny a hranice mezi jednotlivými zeměmi byla pro Grasela výhodou. „Využíval toho, že se tady stýkaly hranice Čech, Moravy a Rakouska. Vždycky přeběhl do jiného území, kde loupil, a než vrchnost stačila poslat posla nebo doručit zprávu, už byl dávno pryč,“ popisuje Olga Žampová, ředitelka a zakladatelka Spolkového domu Slavonice. Právě Slavonice leží v místě, kde se historicky hranice stýkala.

Do Graselova příběhu navíc zasáhla válka. V roce 1815 se nechal v Praze naverbovat k prvnímu dělostřeleckému pluku. Brzy však dezertoval a vrátil se k loupežnickému životu. Adam Votruba ale varuje před představou, že za tehdejším rozšířením loupežnictví stály napoleonské války. V habsburské monarchii podle něj není doloženo, že by právě tyto války způsobily nárůst loupežnictví.

Nešlo jen o loupeže

Grasel se postupně stal mnohem nebezpečnějším než jeho otec. Nešlo pouze o krádeže a přepadení. V některých případech byli lidé při loupežích zabiti. Jedním z nejznámějších případů byl útok ve Zwettlu v roce 1814. Grasel a jeho společníci tam přepadli šestašedesátiletou Marii Schindlerovou, která odmítala prozradit, kde má ukryté peníze. Podle historických pramenů při útoku zemřela. Právě tento případ se stal jedním z hlavních bodů obžaloby, které vedly k pozdějšímu trestu smrti.

Adam Votruba proto upozorňuje, že romantický obraz loupežníka se rozchází s tím, co o Graselovi víme z historických pramenů. „Pokud hovoříme o jeho legendě, tak bychom neměli zapomínat, že ve skutečnosti byl schopen kvůli penězům vraždit,“ říká. Podle Olgy Žampové přitom není pochyb o tom, jakou postavou Grasel ve skutečnosti byl. „Fakt to byl grázl. Vychytralý, ale násilnický. Když se dneska o někom řekne, že je grázl, tak si myslím, že je to podobný typ jako tady ten náš.“

Dva roky u soudu

Úřady se s Graselovou skupinou dlouho nedokázaly vypořádat. Tehdejší státní aparát podle Votruby zkrátka neměl prostředky, které by umožňovaly loupežnické bandy snadno rozbít. Nakonec byl Grasel v roce 1815 dopaden v Mörtersdorfu nedaleko Hornu. Následoval proces ve Vídni, který trval přibližně dva roky. Grasel a jeho nejbližší společníci Jakob Fähding a Ignaz Stangl byli odsouzeni k trestu smrti oběšením. Grasel byl popraven 31. ledna 1818 před vídeňskou Novou bránou.

Jeho poprava se stala veřejnou podívanou. Podle pozdější tradice se na ni přišly podívat desetitisíce lidí, často se uvádí číslo kolem 60 tisíc. S jeho jménem se pojí i údajná poslední věta, kterou měl říct při pohledu na dav: „Ježiš, tolik lidí.“ Tady už ale začíná být těžké rozlišit historii od legendy.

Jak se z loupežníka stal hrdina

Graselův příběh smrtí neskončil. V dalších desetiletích se jeho postava začala proměňovat. Vznikaly romány, jarmareční písně i divadelní hry a ze skutečného zločince se postupně stal ušlechtilý loupežník. Podle Votruby nejde o nic neobvyklého. V evropské kultuře už existoval zavedený obraz zbojníka, který stojí mimo zákon, ale zároveň má vlastní morální kodex. Nejznámějšími příklady jsou Jánošík nebo Robin Hood.

„Často se stávalo, že proslulí zločinci byli stylizováni do této podoby,“ vysvětluje Votruba. Lidé podle něj mohli na skutečného loupežníka nevědomky přenášet motivy ze starších oblíbených příběhů. U literatury navíc mohl hrát roli i prostší důvod: příběh slavného zločince se dal přizpůsobit osvědčenému vzoru a dobře prodat. „V případě románové produkce však mohlo jít spíše o kalkul,“ říká Votruba.

Zobrazit
13 fotografií

Ještě pozoruhodnější než samotná legenda je to, co z ní zůstalo v jazyce. Z Graselova jména vzniklo slovo grázl, které dnes označuje darebáka, lumpa nebo člověka bez charakteru. Podle Votruby není neobvyklé, že se jméno známého zločince promění v obecné označení. Podobně se kdysi používalo například slovo „babinský“ nebo „babiňák“, odvozené od loupežníka Václava Babinského.

Češi si ho idealizovali méně

„Grasel nebyl v českém prostředí nikdy vnímán jen pozitivně,“ říká Adam Votruba. Pozitivní legenda je podle něj typičtější spíše pro rakouské prostředí nebo německé regiony na jihu českých zemí. V českém prostředí tak zůstala jeho postava rozpolcená: na jedné straně dobrodružný loupežník z příběhů a písní, na druhé skutečný zločinec, jehož jméno se stalo synonymem pro darebáka.

Graselův příběh přesto dodnes žije v krajině kolem Slavonic. Když se Spolkový dům Slavonice začal věnovat místnímu dědictví, nebyl Grasel podle Olgy Žampové zpočátku postavou, kterou by si organizace chtěla vybrat. „Při hledání něčeho jedinečného jsme našli, trochu k naší nelibosti, prostě Grázla. Pak nám ale začalo dávat smysl použít ho jako ústřední postavu, na kterou jsme mohli navázat další zajímavosti tohoto kraje.“

Z Grasela tak vznikl spíš průvodce po krajině než její hrdina. „Smyslem Graselových stezek je obnovovat zaniklé cesty v krajině. Kudy chodil, tam nevedly silnice mezi širými lány. Znal cesty za humny a různé lesní cesty,“ vysvětluje Žampová. Právě obnova těchto cest je podle ní jedním z hlavních smyslů projektu. „V tomhle trochu přeoraném kraji nám najednou seděl jako dobrý průvodce. To, že jeho jméno teď slouží dobré věci, je ten největší trest. Musí se v hrobě obracet,“ říká Žampová.

Zdroj: autorský článek