reklama
 
 

Developerské projekty? Jsou horší než normalizační paneláky

30. 7. 2015
Rozhovor s Lucií Zadražilovou, vedoucí projektu Paneláci, který se snaží demytizovat panelová sídliště v Česku a zhodnotit jejich obytný potenciál.
Doporučujeme

Rozhovor - V Česku žije v paneláku téměř třetina obyvatel, v Praze se jedná dokonce o 40 procent. Přesto jsou pro nás sídliště stále tak trochu neznámá, míní Lucie Zadražilová, vedoucí projektu Paneláci, jenž si dává za cíl zhodnotit obytný potenciál sídlišť v Česku.

Paneláci chtějí vyvrátit mýty, které v průběhu let o životě na sídlištích vznikly. "Lidé na sídlištích nejsou nešťastní, nejsou paušálně nespokojení, nejsou divní, jak se také velmi často říkalo," popisuje Zadražilová.

Ona sama chová k panelákům poměrně velký obdiv a jejich kvalitu podle ní dokládá i srovnání s moderní developerskou zástavbou a satelitními městečky, která se podle ní "často rozprostírají kolem měst jako nějaký šedý mor."

Aktuálně.cz: První panelák v Praze nedávno oslavil 60 let od svého postavení. Přitom se u paneláků často mluví o životnosti kolem 30 až 40 let. Jedná se o skutečnou životnost paneláků?

Lucie Zadražilová: O životnosti můžeme mluvit jako o materiálové, nebo je to životnost, která se dá označit jako morální. Morální životnost je ta, která odpovídá lidem, jejich stylu života a potřebám. Materiálová životnost byla sice při stavbě odhadována na nějakých zhruba 40 let, zato o délce trvání životnosti morální se nikdy moc nemluvilo.

Už po druhé světové válce se rozhodlo, že se začne s výstavbou cestou těžké prefabrikace, a bude se tak stavět do té doby, než vyprší právě morální životnost paneláků. Poté se měly paneláky nahradit něčím novým, ale nikdo dnes už neví čím, protože k tomu nikdy nedošlo.

A.cz: Když už tedy mnoho paneláků překonalo svou životnost, začnou nám brzy "padat na hlavu"?

Musíme pořád pracovat s tím, že se jednalo pouze o odhad. Architekti tehdy neměli žádné zkušenosti s podobnými stavbami a na vyhodnocení takové věci je potřeba odstup. Ve skutečnosti je to však tak, že pokud máte železobetonovou konstrukci paneláku dobře ošetřenou před povětrnostními vlivy, nejsou tam skulinky ve spojích a podobné neduhy, tak je v podstatě nesmrtelná. V praxi to tak samozřejmě nebylo a paneláky se stavěly s mnoha nedostatky, a proto i jejich konstrukce mají tendenci chátrat. Ale dosud žádný panelák nespadl a zatím to nevypadá, že by se to mělo v blízké budoucnosti stát.

A.cz: Jedním z cílů vašeho projektu je demytizace panelových sídlišť. Nejsou už mýty o panelácích dávno vyvrácené?

Ony se ty mýty vyvracely v podstatě již za socialismu. Například v osmdesátých letech výzkumný tým kolem sociologa Jiřího Musila srovnával spokojenost lidí v panelových sídlištích, městských centrech a rodinných domcích.

Už tehdy se ukázalo, že lidé na sídlištích nejsou nešťastní, nejsou paušálně nespokojení, nejsou divní, jak se také velmi často říkalo. Představa sídlištního člověka, který bydlí ve dvanáctém patře, kde je úplně zoufalý a odříznutý od světa, se nenaplnila. Samozřejmě zde byla celá řada dílčích nedostatků, například že se člověk na sídlišti špatně orientuje a panelákové byty jsou špatně zvukově odizolovány, ale nějaká obecná nespokojenost na sídlištích nepanovala.

No a v 90. letech, kdy byla sídliště velmi často odsuzována jako králíkárny, kdy se vyzdvihovala hlavně negativa, tak právě tam se opět řada mýtů vynořila. Dnes bych řekla, že ten odstup už je dostatečný a jejich výzkumu se věnuje řada projektů.

A.cz: Pod sídlištěm si člověk často představí normalizační sídliště typu pražského Jižního Města, ovšem ona jsou podstatně starší. Kdy bylo vybudováno první sídliště?

V rámci Československa existovala takzvaná protosídliště již za první republiky, příkladem může být část pražského Břevnova. Těsně po druhé světové válce se využívaly při výstavbě převážně cihlových domů na sídlištích některé prefabrikované prvky a za první opravdu panelové sídliště je považována dostavba sídliště Zelená Liška v Krči z poloviny 50. let.

A.cz: Dříve se říkalo, že na jednom patře paneláku bydlí vedle sebe dělník, lékař či inženýr. Platí to pořád?

Ona se sídliště z demografického pohledu nijak zásadně nezměnila. Samozřejmě se odstěhovala ta nejbohatší vrstva, která se přesunula do rodinných domů, ale jinak se tolik neproměnila. Přece jenom jsou byty v panelových domech stále relativně levné a sídliště mají často své školy a školky, takže jsou poměrně oblíbené pro rodiny s dětmi. Skvělým příkladem je například brněnská Lesná, kde je hodně mladých rodin s dětmi. Dochází k tomu často tak, že dostanou byt po rodičích, kteří se odstěhují někam jinam. Vzniká tam pestrá generační skladba a právě díky přílivu mladších ročníků pak vznikají různá občanská sdružení, která třeba zrovna na Lesné jsou velmi silná a aktivní.

Ale například na některých místech v bývalém východním Německu se v poslední době potýkají nikoliv s často propíranou ghettoizací sídlišť, ale s jejich gerontifikací, tedy stárnutím. Lidé tam totiž často žijí na sídlištích už od svého narození, nebo od vybudování sídliště, a nechtějí se stěhovat, mladí lidé sem nepřicházejí a celá sídliště tak plošně stárnou.

A.cz: Revitalizace budov mění v posledních letech tvář sídlišť. Z šedivých míst se tak často stávají pestrobarevná a často dosti nesourodá místa. Je to správný trend?

Důležité je říci, že s barvami se u paneláků experimentuje od šedesátých let. Barevné rekonstrukce z let devadesátých jsou vlastně reakcí na ohromná sídliště typu Jižní Město, kde skutečně převládala pouze šeď. Jedná se o určitou formu individualizace, protože některá obří sídliště často na lidi působí hrozně monotónně. Ze sociologického hlediska je to zcela pochopitelná tendence  – člověk potřebuje říct, že bydlí v tom zeleném nebo žlutém baráku.

Architekti jsou na druhou stranu z velké většiny proti, protože se podle nich často nepracuje citlivě s barvami, ztrácí se původní funkcionalistická představa paneláku a rekonstrukce většinou ani nerespektují elementární estetické zásady. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je také fakt, že většina sídlištních bytů je dnes již v osobním vlastnictví a nějaká dohoda, ať už v rámci budovy, či celého bloku, je hrozně složitá. Proto zde neexistuje nějaká celková koncepce revitalizace celých sídlišť, což je špatně.

A.cz: U nových developerských projektů je často až 30procentní nespokojenost lidí s nákupem. Velká nespokojenost s kvalitou byla i u panelákových bytů. Myslíte si, že se od doby normalizace nic nezměnilo?

Neznám developerské projekty tak dobře, abych je mohla odsuzovat, ale z toho, co jsem viděla, tak můžu říci, že byty jsou někdy ještě horší než na normalizačních sídlištích. Dispozičně jsou často řešeny naprosto špatně, stížnosti na šlendriánské provedení se také kupí a já osobně si myslím, že to žádný pokrok není a tímto způsobem by se rozhodně stavět nemělo.

To, co mně na tom ale nejvíc vadí, je, že developerské projekty poskytují pouze byty na prodej. Myslím si, že by se mělo stavět tak, aby si lidé v novostavbě mohli pronajmout byt, což u nových projektů není a je to v jádru špatně.

A.cz: Před několika lety byla fenoménem satelitní městečka, kterým se přezdívalo sídliště naležato. Dají se se sídlišti vůbec srovnávat?

Satelity, které jsem navštívila před takovými 15 lety, byly z mého úhlu pohledu mnohem horší než panelová sídliště. Máte úzkou uličku, napravo a nalevo stejné domy oddělené od zbytku světa ideálně velkým plotem. Všude stejný bazén, všude stejný pes. Ta uniformita je zde ještě vyšší, přitom se jednalo paradoxně o reakci na uniformitu sídlišť. V těchto satelitech navíc většinou nic není, chybí tam hospoda, škola či obchod.

Z rodičů, kteří se tam stěhují, se tak často stávají pouze řidiči, protože jejich děti nemohou v satelitních městečkách chodit do školy nebo na kroužky. V tom byla sídliště většinou dobře obsloužena a některá fungovala jako pověstná města ve městě.

Důležité také je, že paneláky oproti satelitům navíc alespoň ekologicky nezabírají terén, protože jsou stavěny do výšky a nezaberou tolik plochy. Kdežto satelity se často rozprostírají kolem měst jako nějaký šedý mor.

A.cz: V Německu se po revoluci strhávala celá paneláková sídliště. Důvodem byl obrovský odsun lidí z východního Německa na západ a pustnutí sídlišť. Dělo se něco podobného u nás?

Německo bylo dost specifické, ale i u nás se najdou sídliště, která pustnou. Jedná se velmi často o místa kolem velkých průmyslových podniků, které zkrachovaly. Části některých sídlišť u nás vylidněné a pusté jsou, ale nejedná se o plošnou záležitost, proto se také nedá říct, že by se v Česku mohly začít brzy plošně bourat.

A.cz: Byl už v Česku panelák stržen?

Ano, v roce 2011 historicky první v Havlíčkově Brodě. Tam však ani tak nešlo o to, že se jednalo o panelák, jako spíš o jeho polohu, protože byl naprosto nevhodně umístěn v centru města. Takže se tak stalo vlastně z estetického důvodu. Od toho roku pak bylo strženo několik dalších paneláků, ale jsou to spíše výjimky.

A.cz: Je v pořádku bourat nepotřebné paneláky?

Podle mého názoru spíš ne. Podle mě je cesta například snižovat paneláky, protože pokud máte oblast sídliště, kde jsou všechny domy stejně veliké, tak by mohlo být zajímavé začít pracovat s různou výškou paneláků a narušit monotónnost prostředí. Navíc zbourání paneláku je velice drahá záležitost.

A.cz: Projekt Paneláci potrvá až do roku 2017, co je vaším hlavním cílem?

Paneláci.cz je naše webová adresa, oficiální název projektu je mnohem delší. Jde o výzkumný grant Ministerstva kultury, jehož příjemcem je Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Naším hlavním cílem je zjistit co nejvíce informací o vybraných sídlištích ve všech krajích České republiky a prezentovat je veřejnosti. Kromě toho bychom chtěli, aby až projekt skončí, bylo jasné, jestli má cenu některá sídliště památkově chránit. Protože náš odborný garant profesor Rostislav Švácha už několikrát navrhoval některá výjimečná sídliště na památkovou ochranu, ale dodnes k tomu nedošlo. Je pár věcí, které jsou památkově chráněné, jako třeba Ostrava-Poruba, věžáky na Kladně-Rozdělově, některé objekty jsou chráněny na Invalidovně, ale nikdy to není sídliště jako celek.

A.cz: Jak to podle vás bude do budoucna vypadat s českými sídlišti?

Já si myslím, že se to bude hrozně moc polarizovat, mnohem víc než dosud. Na sídlištích ve velkých městech, která jsou dobře dopravně ošetřená a jsou blízko přírody, bude vznikat infrastruktura na úrovni a můžou se z nich stát opravdu krásně čtvrti. Zároveň bych řekla, že bude spousta problémových sídlišť, kde se bude muset řešit otázka, co dělat dál, jestli je ubourávat, nebo rekonstruovat.

Důležitá je určitě občanská angažovanost lidí na sídlištích. Jak jsem zmiňovala na příkladu brněnské Lesné, kde je aktivismus na vysoké úrovni, tak sídliště a především jejich veřejný prostor se dokážou změnit k lepšímu, ale je potřeba, aby se o něj lidé starali a sami měli zájem na tom, aby i jejich panelové sídliště začalo nějakým způsobem žít.

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama