Umělecká fikce. Ilustrační obrázek vytvořený pomocí umělé inteligence. | Foto: Aktuálně.cz / Umělá inteligence / A. I. / Dall E3 a Midjourney / Prompt engineering: Dan Poláček

Mýtus pátý: Jediný démon, nebo smečka hladových vlků?

Tradiční legenda vykreslila bestii jako jedinečné, osamělé monstrum s téměř nadpřirozenými schopnostmi. Mluvilo se o její imunitě vůči kulkám, o schopnosti být na více místech najednou a o ďábelské inteligenci, která jí umožňovala předvídat každý krok lovců. Tato mytologie jednoho superpredátora byla psychologicky uspokojivá. Bylo snazší bojovat proti jednomu velkému zlu než připustit chaotickou realitu.

Důkazy pro existenci jedné bestie se opíraly o zdánlivou konzistenci některých popisů a fakt, že útoky se soustředily na relativně ucelené teritorium. Zprávy o útocích na různých místech v tentýž den byly vysvětlovány její neuvěřitelnou rychlostí. Imunita vůči kulkám byla zase dokladem její pekelné podstaty. Lidová fantazie tak vytvořila ikonického padoucha, téměř nesmrtelného ducha lesa, který se stal ztělesněním hrůz Gévaudanu.

Drtivá většina moderních historiků a biologů se však shoduje na mnohem prozaičtějším, avšak neméně tragickém vysvětlení. Za útoky nestálo jedno monstrum, ale několik lidožravých vlků nebo celých smeček, které v oblasti operovaly v letech 1764 až 1767.

Tento závěr je podpořen několika klíčovými fakty. Když královský lovčí François Antoine 20. až 21. září 1765 zabil obrovského vlka vážícího 60 kilogramů, útoky na několik měsíců ustaly, což vedlo k oslavám konce teroru. Poté se však v prosinci opět obnovily, což jasně naznačuje přítomnost dalšího predátora. Definitivní konec řádění přišel až 19. června 1767, kdy místní lovec Jean Chastel zabil jiného, menšího vlka.

Historik Jean-Marc Moriceau ve svém výzkumu zmapoval více než tři tisíce vlčích útoků na lidi ve Francii mezi lety 1500 a 1900. Případ Gévaudanu, ač extrémní co do počtu obětí, přesně zapadá do vzorce chování antropofágních vlků. Ti se v dobách nouze - během drsných zim a při nedostatku přirozené kořisti - mohli naučit lovit lidi jako snadno dostupný zdroj potravy.

Domnělá imunita vůči kulkám byla pravděpodobně výsledkem nekvalitní munice osmnáctého století a nepřesné střelby vystresovaných lovců. Schopnost být na více místech současně pak nebyla nic jiného než aktivita více zvířat na různých místech. Legenda o jedné bestii tak ustupuje realitě ekologické krize, kde se normální predátoři stali v očích vyděšených lidí démony.