Letošní ocenění není první, Daniel Pečeňa v této soutěži uspěl už v roce 2016. Přestože už delší dobu žije v Londýně, jeho snímky jsou známé i v Česku, publikoval je totiž v nejrůznějších časopisech - jsou mezi nimi například Víkend Hospodářských novin, Lidé a Země, Koktejl, Xantypa nebo Travel Digest.
Dane, už podruhé jste získal ocenění v prestižní britské soutěži krajinářských fotografů. Letos to bylo čestné uznání, v roce 2016 druhé místo v kategorii. Můžete prosím popsat příběh, jak vznikla vaše oceněná fotografie?
Do Národního parku Dartmoor jsem se vypravil fotografovat zejména žulové výchozy na vrcholcích kopců, které podléhají erozi daleko pomaleji než okolní krajina. Tyto žulové skalky vypadají spíše jako sochy a tvoří dominanty v jinak docela pusté krajině. Již pár let se snažím fotit krajinu při měsíčním svitu, proto i tady jsem načasoval příjezd kolem měsíce v úplňku.
U žulového vrcholku Great Staple Tor jsem strávil pět dnů ve stanu (Dartmoor je jedno z mála míst, kde je možné v Anglii stanovat legálně, pozn. red.). Oceněná fotografie vznikla hned první noc. Mlha se vznášela a pomalu putovala po krajině bohaté na archeologické nálezy z doby bronzové.
U Marrivale se nalézá i bývalý kamenolom (jeho malá část je i na fotce), z něhož pochází kámen použitý na Portcullis House - budovu, která stojí vedle britského parlamentu v Londýně a kterou využívají britští poslanci pro své kanceláře.
Přiblížil byste českým čtenářům Národní park Dartmoor, kde jste oceněnou fotografii pořídil?
Národní park Dartmoor leží v hrabství Devon na jihozápadě Anglie. Geologické procesy začaly utvářet zdejší krajinu před zhruba 300 miliony lety a skalnaté vrcholky jsou vlastně poslední ukázkou té prvotní periody. Místní tyto vrcholky nazývají "tor" a v celém národním parku jich lze napočítat 160. Jinak je Dartmoor spíše pustina beze stromů plná slatin. Díky častým mlhám má však tato krajina kouzlo a vytváří tajemnou atmosféru. Nejlépe ji snad popsal Arthur Conan Doyle v detektivním románu o Sherlocku Holmesovi Pes baskervillský. Doyle se inspiroval zdejší krajinou, a přestože se jedná o fikci, spousta míst popsaných v knize pochází z reálného základu.
I v dnešní době zde stále žijí divocí poníci (vypadající spíše jako menší koně), kteří se pasou všude kolem. Jeden z nich za mnou zvědavě přišel až ke stanu a tak dlouho laškoval, až mi stan roztrhl. Nicméně, jen za rok 2019 jich kvůli kolizím na cestách uvnitř národního parku zemřelo dobře přes stovku.
Dartmoor je také prošpikovaný řadou archeologických nalezišť z neolitu a doby bronzové. Velkou část území zabírá Britská armáda, která zde pravidelně cvičí. Armáda na takové území sice umožňuje vstup veřejnosti, avšak ne v době cvičení. Když se "střílí", tak na hranici sektoru vztyčí na žerdi červenou vlajku a dál již člověk nesmí. Na internetových stránkách ministerstva obrany lze najít harmonogram těchto cvičení. Národní parky mají v Británii zcela jiná specifika než naše domácí parky.
Zaměřujete se hlavně na fotografování krajiny a architektury. Co vás láká právě na těchto kategoriích?
Když jsem začal s fotografií, fotil jsem skoro všechno. Postupně jsem šel přes klasickou "cestovatelskou" fotografii, až jsem se dostal ke krajině, a protože žiji v Londýně, tak pochopitelně i k architektuře. Obě disciplíny nabízejí delší časový horizont, přes který lze tato prostředí vnímat a vstřebávat byť jen nepatrné změny. I když to není mnohdy patrné, v krajině neustále probíhají geologické a jiné transformační procesy zapříčiněné nejen člověkem. Krajina i architektura potřebují "delší čas". Sednout si na kopec nebo na útes a hledět do prostoru i několik dnů. Je to pro mě téměř meditační záležitost. Obě disciplíny mě zajímají také z kulturně-historického hlediska. Vytvořit dobrou fotku pro mě znamená, že se o konkrétním místě něco zajímavého dozvím.
V Británii jste studoval interpersonální komunikaci na University of London. Jak dlouho tam vlastně žijete, a jestli se mohu zeptat, jakou práci teď děláte?
Poprvé jsem do Londýna odjel v roce 1999. Občas jsem se vracel domů nebo na kratší životní exkurze do Severního Irska či Skotska. Od vstupu do Evropské unie však žiji v Londýně. V současné době pracuji na částečný pracovní úvazek pro charitativní organizaci Centre 404 jako sociální pracovník v terénu. Zbytek času se věnuji fotografii, psaní a životu celkově.
Pamatujete si, kdy jste držel poprvé v ruce fotoaparát? A kdy se z fotografování stalo vaše hlavní hobby?
Jelikož byl můj otec amatérský fotograf a sám si vyvolával filmy a dělal fotky v temné komoře, neměl jsem během svého dětství k foťákům a fotografii daleko. Doma jsme měli několik foťáků ruské, japonské či východoněmecké výroby. Dodnes si pamatuji krásné večery strávené při svíčkách promítáním diáků na zeď a příběhy z otcových cest. Ovšem tehdy jsem se věnoval více sportu a později hudbě jako muzikant. Více fotit jsem začal až po odjezdu do Londýna (1999), kam jsem si s sebou vzal fotoaparát Praktica. Později jsem si koupil ještě i Canon. V roce 2001 jsem odjel na tři měsíce cestovat do jihovýchodní Afriky (Jižní Afrika, Zimbabwe, Zambie, Malawi, Mosambik) a tam se vykrystalizovala myšlenka, že se chci fotografii věnovat i nadále.
Pár povedených fotek z Afriky jsem odeslal do tehdejšího časopisu Photo Life, kde byly publikovány. O pár let později jsem také napsal první článek pro časopis Lidé a Země. A od té doby je můj život propletený s fotografií.
Všiml jsem si, že fotografujete digitálně i klasicky na film. Co vás ke klasické "analogové" fotografii přitahuje?
S klasickou analogovou fotografií jsem začínal a i v dnešní době občas používám film k zaznamenání obrazu. Před pár lety jsem dostal fotoaparát Flexaret vyrobený v Československu v roce 1957. Dnes ho s sebou beru zejména na turistické túry po Anglii s kamarády. Film má pouze 12 políček a každé zmáčknutí spouště stojí minimálně 50 Kč. Na každé túře vyfotím jednu až tři fotky. Soustředím se tak více na prožitek z krajiny a stezky a ne na focení vždy a všude, k čemuž svádí dnešní mobilní telefony. Těch málo fotek, co udělám, je vlastně takovým obrazovým žurnálem toho, co mě v té či oné krajině skutečně oslovilo. V současné době také pracuji na projektu, ve kterém používám digitální a analogový foťák spolu a najednou.
Co je podle vás důležité pro dobrou krajinářskou fotografii? Co by měla taková fotografie mít, aby se odlišila od běžných, byť technicky velice kvalitních snímků?
Je mnoho důležitých věcí a většinu se lze naučit. Já bych však upřednostnil vnímání krajiny i bez toho, aby člověk fotil. Při každodenním pohybu, byť i známým prostředím, lze objevit "neviditelné" prvky v krajině. Fotka potom přijde sama. Důležité však je, aby fotka měla obsah a třeba i několik vrstev - ty většinou nejsou patrné na první pohled.
O autorovi snímků
Daniel Pečeňa pochází ze Zlína, dlouhodobě však žije v Londýně. Doma vystudoval strojařinu; v Londýně studoval interpersonální komunikaci na Londýnské univerzitě (Birkbeck College). Jeho články a fotografie byly publikovány v časopisech jako např. Lidé a Země, Koktejl, Xantypa, Travel Digest, HN Víkend a v dalších.
Jeho práci můžete sledovat
na webu danielpecenaphoto.com
nebo na Instagramu instagram.com/danielpecena/.
