Josef Koudelka (*1938) během posledního půlstoletí naplnil svými zápisky 68 deníků. Jsou velkým zdrojem informací nejen o jeho životě a tvorbě, ale také o světové fotografii od konce šedesátých let do současnosti. Lze je ovšem číst také jako příběh exulanta, který hledá svou roli v cizím prostředí a nechce obětovat to jediné, co ztrátou domova získal, tedy vlastní svobodu.
Do exilu odcházel Koudelka po roce 1968 jako poměrně vážený fotograf, známý především souborem Cikáni. Ten vzbudil ohlas i na Západě, ovšem ještě silnější dopad měl jeho soubor fotografií z okupace Československa Sovětskou armádou a vojsky Varšavské smlouvy. Brzy se stal členem legendární agentury Magnum Photos, což je ta nejvyšší meta každého dokumentárního a reportážního fotografa.
Koudelka o legendárním Henri Cartier Bressonovi
V deníku popisuje samozřejmě i přátelství se zakladatelem agentury Magnum Henrim Cartier-Bressonem, který je považován za otce moderní fotožurnalistiky. Roku 1974 si Koudelka zaznamenal kousek konverzace z jednoho ze svých setkání s Bressonem. "Říká, že Gijon Mili (významný fotograf - pozn. red.) byl někdy velice destruktivní ke svým žákům Já jsem mu říkal: Ty taky. Tys byl velice destruktivní k celému Magnu, všichni jsou tebou zatížení, mají problém, nechtěli být jako ty." Pak Bressonovi vysvětluje, že většina členů Magna se dostala k fotografování pod vlivem jeho práce a s obdivem k ní.
Zdá se v tom být rozpor - obdivovali ho, ale nechtěli být jako on. Jenže není. Fotografové uctívali Bressona a vycházeli z něj, jenže zároveň si uvědomovali, že nemohou kopírovat jeho styl, ale musí být sami sebou a pracovat po svém.
Pak Koudelka Bressonovi vysvětluje, že on jím ovlivněn není. "Tys neměl vliv na to, že já jsem začal fotografovat. Já jsem tvoje fotky na začátku mého fotografování neznal, a když jsem je později viděl, tak na mne nepříliš zapůsobily a tvoje myšlenka o neřezání fotografií - s ní nesouhlasím doteďka. Já jsem nikdy neměl problém být jiný."
Pak ještě Koudelka připojil k poznámce jeden dovětek: "Odjíždím z Paříže, říkám HCB (zkratka pro Henriho Cartier-Bressona - pozn. red.), díky za vše a on: Díky, že seš."
O zázraku zvaném fotografie
Kniha deníkových zápisků je koncipována jako provázaný celek, v němž se v chronologickém sledu propojují autorovy záznamy s přetisky dvoustran z rukopisů deníků i s dosud nepublikovanými fotografiemi. Je tam také mnoho úvah o fotografii a poznámek ke Koudelkově vlastní fotografické tvorbě.
Například v roce 1971 si zapsal: "Kdekoliv seš, musíš mít vždy pověšenej foťák na krku a fotit - metro, když jedeš někam, vlak, loď, spící lidi, loučení. VŠE."
"Když se díváš na svoje fotky a soudíš je, musíš bejt osvobozenej od emocí, který jsi měl, když jsi to fotografoval. K tomu dopomáhá čas + lidi, kteří ty emoce nemají."
Podobných postřehů je v knize mnoho. A Koudelka tam také vysvětluje, proč je skutečně dobrých fotografií málo. "Dobrá fotografie je zázrak - a zázraků se mnoho neděje." (2002)
O proměnách světa a osahávání revolveru mezi ženskými prsy
Fotograf také zaznamenává své pocity ze světa, kterým prochází, a neobyčejné zážitky, které ho potkávají. V roce 1981 si na Krétě zapsal: "Tady ještě všechny změny neproběhly. Dělej rychle, hezcí strejci, ti, co přijdou po nich, budou jinačí. Tady ještě existují vesnice, kam nevedou cesty. Tady ještě lidé nosí starodávné obličeje."
A o kousek dál najdete v textu skutečně neobvyklý zážitek z Kalábrie: "Řekla ti žena, dej mi ruku mezi prsa. Neznals ji dobře, necítils potřebu a nelíbila se ti moc. Dej mi ruku mezi prsa - dal a cítils ne prsa, ale pistoli. Pak se na tebe podívala a řekla - Tam ji policajti hledat nebudou."
O proměnách Prahy a krajině kolem Mostu
Proměny vidí i v Praze, kam se po listopadové revoluci opět mohl vrátit. V roce 1992 si do deníku poznamenal: "Praha začíná být dělaná pro turisty. Stalo se jí to, co se stalo nebo stane všem krásným místům na této zeměkouli: Byla objevena její krása, byla objevena turisty a ti ji změní, připraví ji když ne o celou, tak o pořádný kus toho půvabu, co způsoboval její krásu."
Ve stejném roce také píše o krajině na Mostecku: Vždyť já vlastně tady tu strašnou krajinu mám rád. Jinak bych ji asi nemohl fotografovat, kdybych k ní nic necítil. Je strašná ta krajina. Ale zároveň v té strašnosti má sílu. A v té síle hrůznosti je zároveň něco, co se může nazývat krásou. Možná hrůznou krásou."
O svobodě a domovu
Deníky také odrážejí pocity člověka, který se dlouho nemohl podívat do své rodné země a který ani netušil, jestli se mu to ještě někdy v životě povede. "Když máš možnost být svobodný, nebuď otrokem, buď svobodný," zapsal si. "Domov nosíš v sobě. Domov je tam, kde seš."
Josef Koudelka: Deníky
Knihu zápisků slavného fotografa, které vznikly v posledních 50 letech, připravil historik umění Tomáš Pospěch a vyšla v nakladatelství Torst. Asociace profesionálních fotografů České republiky udělila knize ocenění pro nejlepší fotografickou publikaci roku 2021.
