Dodneška se mi vybavuje okamžik, kdy jsem v osmdesátých letech na výstavě poprvé uviděl snímky krnovského fotografa Gustava Aulehly. Na černobílých fotografiích se přímo před očima odvíjel opravdový lidský život. Takový, jaký byl, bez příkras, bez pozlátka, bez pochlebování tehdejšímu režimu.
Děti v kočárku, zamilované páry, vojáci ve vlaku, hospody, dělníci, pravdivé výjevy z režimních oslav, starý pán s vyznamenáními na hrudi, pohřeb… Ještě mi nebylo dvacet a Aulehlovy fotografie byly pro mě jako zjevení, protože neuvěřitelně poutavě vyprávěly příběhy lidí, které denně potkáváme a přitom o nich toho moc nevíme.
Tak jako Gustav Aulehla, byly i jeho fotografie trochu pesimistické, odrážely krásu, ale mnohem více hořkost a smutek, které život často přináší. Tehdy jsem to ještě úplně nechápal, říkal jsem si, že bych chtěl umět fotografovat jako on, ale trochu méně smutně. Teď po letech už mu rozumím podstatně více.
Pro pochopení významu Aulehlova díla jsou důležité věty, které o něm napsal historik fotografie Vladimír Birgus: "Asi bychom u nás nenašli druhého fotografa, který by dokázal tak pravdivě zobrazit život v československém maloměstě té doby. Aulehlovy snímky se vymykají z tehdejšího optimisticky laděného trendu poezie všedního dne svou syrovostí a ironickou distancí, s jakou ukazují devastaci prostředí a lidí v době vlády jedné strany."
Jak Vladimír Birgus upozorňuje v knize Gustav Aulehla: Fotografie 1957-1990, měl krnovský fotograf výhodu před profesionálními fotoreportéry, nucenými naplňovat požadavky svých zaměstnavatelů, i před tehdejšími fotoamatéry usilujícími o ocenění. "Nemusel si fotografií vydělávat a neprahnul po úspěchu ve fotoamatérských soutěžích - proto se neohlížel na to, zda jeho fotografie budou shledány ideologicky bezproblémovými a přijaty k otištění v některém časopise nebo knize či budou vybrány na nějakou výstavu. Fotografoval jenom z vnitřní potřeby a netoužil po okamžitém společenském uznání."
Aulehlovy snímky mě tehdy na výstavě natolik okouzlily, že jsem se rozhodl stát se fotografem. Začal jsem k němu chodit na návštěvy, vyprávěl mi o jeho velkém vzoru Henri Cartier-Bressonovi, o kouzlu fotoaparátů Leica, o magických vlastnostech objektivů Summilux, Summicron, Elmar a Elmarit, jejich názvy samy o sobě zněly docela magicky… A přitom mi jen tak mimochodem vysvětloval, co je ve fotografii důležité.
Gustav Aulehla a jeho knihy
(13. 6. 1931 - 19. 12. 2021) Významný český dokumentární a humanistický fotograf. Narodil se v Olomouci, vyrostl u adoptivních rodičů. Stal se projektantem a od roku 1956 pracoval v Krnově. Fotografoval od šestnácti let. Jeho nejlepší snímky vznikly v rozmezí padesátých až osmdesátých let uplynulého století a jsou spjaty s fotoaparáty značky Leica. Patří k velice uznávaných československým autorům dokumentární a humanistické fotografie. Jeho snímky vyšly ve dvou knihách: Gustav Aulehla: Fotografie 1957 - 1990 (připravil ji Vladimír Birgus) a Gustav Aulehla: Sudetská Kronika (editorem je Tomáš Pospěch).
Nebyly to debaty jen o kompozici a o porozumění obrazu, ale také o pravdivosti, o snaze něco sdělit a potřebě zachytit dobu pro budoucí generace. Stejně jako otec moderní fotožurnalistiky Henri Cartier-Bresson, také Aulehla miloval výtvarné umění.
"Hlavně choď do galerií a dívej se na obrazy, pak budeš dobrým fotografem," radil mi. "Všechno, co uvidíš, se ti v hlavě ukládá, a až to bude potřeba, nebudeš přemýšlet nad kompozicí scény. Prostě ji tam uvidíš," vysvětloval. Byla to jedna z nejlepších fotografických rad, které jsem kdy dostal.
Později, po roce 1989, kdy už jsem pracoval jako fotograf a novinář, jsem pro Gustava Aulehlu chvíli i pracoval - zvětšoval jsem pro něj na malý formát stovky fotografií z jeho negativů. I to byla ohromná škola. Na proužku filmu s šesti negativy vyznačil ten, který vybral - jenže vy přitom vidíte i záběry, které vznikly o něco dříve a o něco později. Zjistíte z toho, co považuje na svých fotografiích za důležité, které vidí jako dobré a které ne.
Viděl jsem díky tomu v temné komoře tisíce jeho snímků. Všechny pravdivé, humanistické, všechny komponované tak, aby už se nemusel dělat výřez. Protože s tím by Gustav Aulehla nikdy nesouhlasil. To, co bylo na políčku filmu, už se nesmělo měnit - ani tím oříznutím.
K mým fotkám se v té době většinou nevyjadřoval, i když jsem o to stál. Choval se jako čínští myslitelé, vyučující své žáky. Tu a tam pronesl něco zdánlivě nesouvisejícího, ovšem to vás pak posunulo o kus dopředu. Stačilo o tom jen přemýšlet.
Občas jen vyprávěl - jak fotografoval ruské vojáky a pak měl opletačky s komunistickou státní bezpečností, jak fotil v roce 1968 příchod sovětských vojsk, jak vznikla jeho slavná fotografie ženy, která zdrceně poslouchá zprávy o invazi z tranzistorového rádia. Ale dostal se i k tomu, jak mu neonacisté v Berlíně při jedné z demonstrací rozmlátili jeho milovanou Leicu.
Fotografií vždycky žil a fotografoval, protože prostě musel. Nešlo to jinak. Vladimír Birgus, který na Aulehlu a jeho dílo jako první výrazně upozornil, pak o něm v knize napsal: "Cílevědomě vytvářel autentický a současně emotivně silný obraz doby, fotografickou kroniku svého města a své země, vlastní vizuální deník, zobecňující obraz lidského údělu. Jako fotograf zůstával téměř neznámý, a přitom vytvořil dílo, které patří k tomu nejlepšímu, co v české dokumentární fotografii té doby vzniklo."
Po roce 1990 už Aulehla moc nefotografoval. Naposledy jsme se spolu setkali letos v létě. Chystal výstavu k devadesátým narozeninám. Uskutečnila se v Krnově letos v září.
Tehdy jsme se také domlouvali, že mu vezmu ukázat malou kompaktní digitální Leicu. Přesvědčoval jsem ho, že se mu bude určitě moc líbit. Těšil se také, že mu půjčím velkou monografii jeho oblíbeného Henri Cartier-Bressona. Už se to bohužel nestane. Život Gustava Aulehly se podle informací, které přinesl jeho vnuk, uzavřel 19. prosince v požehnaném věku devadesáti let.
Zůstane tady po něm fantastická a možná ještě ne úplně doceněná práce, kterou s takovým nasazením odvedl. Díky za ni, pane fotografe Aulehlo.
