"Dokumentování imigrace na hranici mezi Mexikem a USA je můj dlouhodobý projekt, na kterém pracuji skoro deset, let," říká fotograf John Moore. Jeden z jeho snímků, na kterém je plačící holčička Yanela, obletěl celý svět a zařadil se mezi ikonické záběry světové fotografie.

"Chtěl jsem zaznamenat, jak se situace na hranici změnila, když Trumpova administrativa vyhlásila doktrínu takzvané nulové tolerance," vypráví fotograf. O tom, co si myslí o imigraci a přístupu politiků k ní, však mluvit nechce. "Jsem novinář. Dokumentuji události, zaznamenávám, co se přede mnou odehrává, a ukazuji to lidem. Nechci to komentovat a vnášet do toho své názory, to k práci fotožurnalisty nepatří," vysvětluje.

"Odeslal jsem žádost, abych mohl fotit na hranici, ale dlouho se nic nedělo, odpověď nepřicházela, což se mi nikdy dříve nestalo," popisuje John Moore. Nakonec se ale přece jen dočkal. Dostal jednodenní povolení vyrazit na hranici s pohraniční patrolou. "Žádal jsem o víc, ale povolili mi jen jeden den," říká.

Fotožurnalista John Moore na výstavě World Press Photo v Praze. | Foto: Tomáš Vocelka

"Byl jsem s patrolou po celou jejich pracovní směnu, která trvá od poloviny odpoledne do časného rána. Během té doby jsem vyfotil zhruba dva tisíce fotek. Fotografie malé Yanely, která se stala známou pod názvem plačící dívka na hranici, byla až mezi posledními šesti záběry,"  popisuje žurnalista. 

"Byla už tma, když jsme zpozorovali skupinu lidí, kteří na raftech přeplouvají přes hraniční řeku - všechno ženy a děti. Když přistály u břehu, nikam neutíkaly. Shromáždily se s dětmi u cesty a čekaly na pohraniční hlídku. Člen patroly, se kterou jsem byl na hranici, zavolal pro posily. Začali zapisovat jména imigrantů, kontrolovat jejich dokumenty a každého podrobili důkladné prohlídce," popisuje fotograf, co se dělo na hranici.  

Krátkou chvíli měl možnost promluvit si s matkou malé, ani ne dvouleté holčičky Yanely. "Jmenovala se Sandra Sanchezová a řekla mi, že s dcerou utíkají z Hondurasu. Popisovala, že jsou na cestě už měsíc, a to je na takovou cestu dlouhá doba. Putovali zřejmě pěšky a muselo to být velice těžké," konstatuje John Moore. 

Byla tma, podmínky pro fotografování byly velmi složité, ale to jej samozřejmě nedoradilo. "Potom člen hlídky řekl matce, aby postavila dítě na zem. Nechtěla to udělat, protože holčička byla velmi vystrašená. Hlídka jí to však nařídila a ona musela rozkaz poslechnout. Jakmile se nohy dítěte dotkly země, začalo plakat," vypráví John Moore. 

"I pro mne to byl velmi emotivní moment," přiznává fotograf. Nevěděl totiž, co se s matkou a dítětem dál stane. Nová vládní politika se odrážela i v tom, že na hranici rozdělovali rodiny imigrantů, ale nedělo se to ve všech případech. "Imigranti o něčem takovém neměli vůbec tušení, nevěděli vůbec nic o nové politice nulové tolerance, nevěděli vlastně vůbec nic o tom, co by se teď s nimi mělo stát. Prostě přešli hranici, aby mohli požádat o azyl," říká John Moore.

Vysvětluje také, proč matka ani dítě nemají na jeho snímku v botách tkaničky. "Na hranici jim při prohlídce vezmou všechno, od batohů, peněženek, šperků až po tkaničky do bot. Říkají, že je to z bezpečnostních důvodů. Aby nemohli nějak zaútočit na agenty nebo si ublížit sami. Ty věci jim pak samozřejmě vrátí. Vezmou jim také všechny dokumenty," vysvětluje Moore.

On sám nějakou dobu nevěděl, co se s matkou a její dcerkou po zadržení stalo. "Napsal jsem do popisku k fotografii, že budou odesláni do zařízení pro zadržené a že je možné, že budou od sebe odděleny. O týden později jsem se dozvěděl, že se to nestalo," konstatuje fotožurnalista. 

Mezitím se ovšem snímek rozšířil po celém světě a stal se symbolem dělení rodin. Reakce lidí pak přispěly k tomu, že Trumpova administrativa podmínky pro zadržené zmírnila a rodiny už dále mohly zůstávat pohromadě. 

"Když jsem snímek vyfotil, věděl jsem, že jde o důležitý záběr. To už po těch letech fotografování poznám. Ale samozřejmě se nikdy nedá odhadnout, jaký význam fotka získá. A už vůbec jsem netušil, že může přispět ke změně vládní politiky," popisuje John Moore.

"Jako fotožurnalista se každý den snažíte vyfotit snímek, který má velký dosah a odezvu ve společnosti. Chcete změnit svět alespoň trošku, ale obvykle se to nestane. Nikdy nevíte, kdy se to podaří. A také se vám to nemusí povést nikdy," říká.

A jaké byly další osudy hrdinek jeho snímku? "Byly zadrženy asi na tři týdny, pak je propustili a jejich případ půjde k soudu, který posoudí jejich případný nárok na azyl. Matka je tedy stále v azylovém řízení, ještě nebyla ani u prvního soudního slyšení. V průběhu řízení nesmí pracovat, takže nemají žádný příjem. Je to pro ni i pro dítě velice frustrující situace. Navíc nemají záruku, že azyl získají, a pravděpodobnost není nijak velká. Úspěšnost žadatelů se pohybuje pod 20 procenty," říká fotograf.

O detailech podle něj Sandra Sanchezová nechtěla hovořit. "Já to respektuji, mohlo by to negativně ovlivnit výsledek její žádosti o azyl," říká Moore. "Proces není navržen tak, aby bylo azyl snadné získat. Naopak, je to pro ty lidi velice složité," konstatuje.

Americký fotograf John Moore, pracující pro agenturu Getty Images, patřil mezi hvězdy světové fotožurnalistiky už před posledním ročníkem World Press Photo. Je držitelem Pulitzerovy ceny z roku 2005 a prestižní ceny Roberta Capy.

V médiích pracuje bezmála třicet let a během své kariéry toho zažil mnoho. Fotil v sedmdesáti zemích světa, především v Asii, na Blízkém východě i v Africe.  Mnoho situací bylo velmi nebezpečných. Například v roce 2007 se mu s ohromnou duchapřítomností podařilo nafotografovat sebevražedný atentát na pákistánskou premiérku Bénazír Bhútovou na předvolebním shromáždění.