Když jste snímky bangladéšských venkovanů jeli fotit, měli jste už představu, s jakými problémy se na místě setkáte?

Hana: Poprvé jsme do Bangladéše cestovali s organizací Lékaři bez hranic a zjistili jsme, že se země potýká s problémem migrace. Při druhé návštěvě už jsme věděli, že chceme zmapovat téma zaplavování půdy a s ním související stěhování vesničanů do měst. Díky kontaktům, které jsme při první cestě získali, jsme se dostali k lidem, kteří nám umožnili porovnat situaci na venkově a v hlavním městě.

Filip: Při první návštěvě jsme se se zemí seznamovali. Viděli jsme zatopené vesnice a postupně jsme začali odkrývat environmentální problémy, které nás zajímaly. Fotografování předcházela dlouhá příprava a snímky vznikaly v letech 2016 a 2017.

Hana: Migrace v Bangladéši se dělí na dva druhy. Někteří venkované odcházejí do Dháky už napořád, protože definitivně přišli o své pozemky. V takových případech se kvůli erozi půdy zhroutí jejich vesnice a záplavy mořskou vodou půdu navíc tak zasolí, že už se na polích nedá nic pěstovat. V jiných případech se oblast na pár měsíců zatopí a pak voda zase opadne, takže se původní obyvatelé mohou z hlavního města zase vrátit domů.

Jak Dháka nápor uprchlíků z vesnic zvládá?

Hana: Město se hrozně přelidňuje, lze jen těžko přesně určit, kolik lidí v něm skutečně žije, a počet jeho obyvatel roste geometrickou řadou.

Filip: Říká se, že každý rok přijde do asi osmnáctimilionové metropole a jejích příměstských částí další necelý milion obyvatel.

Co zaplavování bangladéšského venkova způsobuje?

Filip: Jednak z jihu přichází oceán, jehož hladina se zvedá. Z Indie a z Himálaje se pak valí řeka Ganga, která způsobuje erozi půdy. Bangladéš ale čelí i dalším ekologickým problémům. V zemi se vyrábí velká část světové produkce oblečení, v Dháce funguje spousta koželužen a průmysl stát v obrovském měřítku drancuje. Protože jsem několik let pracoval jako novinář, měl jsem o místu dost věcí načtených, ale když pak realitu vidíte na vlastní oči, je to přece jenom dost rozdílný zážitek.

Jaké výjevy se vám ve zpustošené krajině naskytly?

Hana: Vesničky vypadají na první pohled malebně. Všude vidíte rýžová políčka. Pak ale zjistíte, že venkované obdělávanou půdu pořád stěhují, protože musí neustále ustupovat před vodou. V dubnu jsme tak navštívili neporušenou vesnici a v srpnu už byla pryč. Našli jsme tam jen moře. Hrozí, že kvůli záplavám budou pod vodou dvě třetiny země.

Co vesničané, kteří jsou nuceni svá pole opustit, dělají, když doputují do Dháky?

Filip: Celý život se věnovali zemědělství, takže toho moc neumí. Většinou jdou manuálně pracovat do jedné z továren, nebo jezdí rikšou. Zbývá na ně nejhorší práce, která se dá v hlavním městě dělat. Často je zaměstnají koželužny a oni si pak musí máchat ruce v chemikáliích bez jakýchkoli ochranných pomůcek. I tak jsou ale rádi, že můžou pracovat a dávat velkou část příjmu na obnovu vesnice. Buď se totiž do průmyslové části Dháky přesune celá rodina, nebo z venkova odejde jen otec, který pak posílá peníze zbytku rodiny.

Jak vesničané v průmyslové části Dháky bydlí?

Filip: Obvykle skončí ve slumech, které se stále rozšiřují, a chybí v nich jakákoli kanalizace. Slumy tvoří primitivní stany, které si vesničané svépomocí staví z cihel bez cementu a pak je pokrývají jen plachtou, nebo čímkoli, co je po ruce. Bangladéš totiž patří mezi největší producenty cihel a dál je vyváží do Indie a Číny.

Hana: A hned vedle cihelen a koželužen vesničané bydlí, takže se jejich děti koupají ve znečištěné vodě, která z fabrik odtéká. Ženy ve stejné vodě perou prádlo. Veškerý odpad z továren se vypouští do řeky.

Filip: Zahlédli jsme tam taky podnik, který recykloval hliník z plechovek svážených z Číny. Zaměstnanci tam hliník tavili na velkém ohni a opět bez jakékoli ochrany.

Hana: Z hliníku navíc vyráběli nádobí, které je strašně škodlivé a u nás už se dávno nepoužívá.

Filip: Právě v průmyslové čtvrti kousek od centra Dháky jsme sérii fotili. Je to území bez života, všude jenom černý písek.

Jak těžko se v Dháce při znečištění řeky obstarává pitná voda?

Filip: Překvapivě docela snadno. Najdete tam obchody, ve kterých se dá docela levně pořídit převařená voda. Pili jsme ji a nic se nám nestalo, ale těžko říct, jak je závadná.

Hana: Vodu z řeky určitě nepijí.

Bylo těžké vysvětlit místním smysl vaší fotoreportáže a přesvědčit je, aby se postavili před objektiv?

Filip: Když jako Evropan přijedete do rozvojové země něco fotit nebo natáčet, musíte si nejdřív najít člověka, který už prostředí dobře zná. Hanka tam přes Lékaře bez hranic jednoho takového dobrovolníka našla a on Bangladéšanům vysvětlil náš záměr. I když jde většinou o muslimy, byli velmi vstřícní a srdeční.

Hana: Nejčastěji říkali, ať světu ukážeme, jak to u nich vypadá.

Daří se humanitárním pracovníkům zajistit alespoň nějakou pomoc?

Hana: Většinou se soustředí na základní věci jako očkování dětí a pomoc při porodech. Organizace, s nimiž jsem mluvila, by rády posoudily pracovní podmínky ve výrobnách. Do továren se ale nedostanou, protože jim to znemožňuje vláda, která nechce, aby v zahraničí situaci viděli.

Neházela vám vláda coby zahraničním novinářům klacky pod nohy?

Hana: Nikdo naši přítomnost moc neřešil, což bylo ale asi způsobené tím, že do Dháky moc zahraničních novinářů nejezdí. Kdyby jich tam mířilo víc, asi by si nás pohlídali.

Má vláda vůbec zájem ekologické a migrační problémy řešit?

Filip: Někdo z politiků možná zájem má, ale kvete tam děsivá korupce. Nůžky mezi bohatými a chudými jsou enormně rozevřené. V Dháce žije bohatá vrstva, která vlastní textilky nebo farmaceutické podniky, a ta má významné vazby na politiky, takže změna k lepšímu zůstává v nejbližší době v nedohlednu. Zemi navíc vládne polovojenský režim, takže kdyby normální obyvatelé vyšli demonstrovat, vláda protesty okamžitě potlačí.

Jaký vývoj byste Bangladéši na základě toho, co jste viděli, prorokovali?

Filip: Zatím to vypadá tak, že si Bangladéšané svou zemi úplně zničí a ona zůstane zamořená na další desítky let. Občas se někomu z obyvatel podaří utéct, ale hranice s Indií vláda bedlivě hlídá. Pokud chcete vycestovat ven, tak vás to stojí spoustu peněz, které ale běžní lidé nemají.

Hana: Jen ti nejbohatší si mohou dovolit odejít, nebo své děti poslat na zahraniční studium.

Věříte i přes tuto pesimistickou vizi, že vaše fotografie z Bangladéše mají nějaký význam?

Hana: Zbytek světa se o problémech v zemi alespoň něco dozví. Když jsem do Bangladéše odjížděla, tak si spoustu mých známých myslelo, že Bangladéš je v Indii.

Filip: Problém s fotkami určitě nevyřešíte, ale aspoň na něj poukážete. Třeba si o něm pak lidé zjistí víc a začnou tlačit na svou vládu, aby s ním v rámci mezinárodní politiky něco dělala.

Hana: Na základě mediální kauzy s jednou z evropských textilek, která před pár lety obletěla svět, se v nich třeba zpřísnily nároky na pracovní podmínky. Měli jsme možnost nahlédnout do továrny vedené Evropany a vypadalo to tam v pořádku. Evropské podniky si tam hlídají evropské vlády a pravidelně tam přicházejí kontroly. Na druhou stranu tam bez zpřísnění předpisů nadále fungují fabriky vlastněné bohatými Bangladéšany s vazbami na politiky.