Rusů se tam báli dlouho. A obavy se bohužel potvrdily, říká fotograf Černobylu

Rusů se tam báli dlouho. A obavy se bohužel potvrdily, říká fotograf Černobylu
Vzpomínky na katastrofu jsou stále bolestně živé.
Dnes tam žijí stejní lidé, kteří tam žili i před katastrofou. Mnoho z nich se po havárii nevystěhovalo.
"První emoce, kterou člověk v Černobylu má, je strach. A je to pochopitelné, je to možná i dobře. Čím víc tam ale člověk jezdí a mluví s místními lidmi, tím víc k nim cítí sympatie," říká Václav Vašků.
Václav Vašků říká, že ho s obyvateli Černobylské oblasti pojí pevné pouto. Vzniklo během mnoha let, během kterých tam jezdil fotografovat.
Foto: Václav Vašků, Časopis FOTO
Linda Bartošová Linda Bartošová
6. 2. 2023 15:32
Když fotografa Václava Vašků zeptáte, jestli ho nemrzí, že je spojován s jedním tématem a s jedním místem, tedy s Černobylem, zakroutí hlavou. Mrzí ho jedině to, že teď, v době válečné, nemůže vyrazit na Ukrajinu fotit tamní obyvatele. K nim si za roky, kdy do oblasti jezdí, vybudoval pevné pouto. Rozhovor s ním vyšel ve speciálním čísle časopise Foto věnovaném Ukrajině. Část z něj přinášíme.

"Vzhledem k událostem minulých měsíců jsme se rozhodli sestavit speciální číslo a věnovat ho Ukrajině a válečným konfliktům," říká Tomáš Hliva, šéfredaktor časopisu Foto. 

Mezi autory, jejich snímky jsou na stránkách časopisu, je mimo jiné například Antonín Kratochvil, Irina Vaag, Sasha Maslov, Martin Wagner a také fotograf a fotoeditor Hospodářských novin Václav Vašků. Jeho životním tématem je Černobyl. A právě o něm je následující rozhovor. 

Předpokládám, že vzhledem k vašemu nejznámějšímu fotografickému cyklu Černobyl jste na Ukrajinu často jezdil a máte k ní vztah. Kolikrát jste tam byl?

Celkem sedmnáctkrát. V Černobylu tedy.

A jinde na Ukrajině?

Byl jsem dvakrát na Krymu, několikrát v Zakarpatí, v Oděse. Po celé Ukrajině jsem ale necestoval. Tam, kde se vede válka, jsem nikdy moc nebyl, kromě Mykolajivu a Chersonu.

Ukrajina už měsíce bojuje proti ruské agresi. Jak se u vás za tu dobu proměňovaly emoce při sledování vývoje situace? I vzhledem k tomu, že tam máte přátele, známé…

Zní to jako klišé, ale opravdu jsem si nemyslel, že se toho dožiju. V Černobylu mám spoustu přátel, kteří mi už po okupaci Krymu v roce 2014 říkali, že to není legrace a že se Rusů opravdu bojí. Moc jsem tomu nevěřil. Když přišel 24. únor, tak hned vpadli do Černobylu. Je to odlehlá oblast a navíc sousedí s Lukašenkovým Běloruskem. Z Černobylu je to do Běloruska sotva pár kilometrů.

Kdy jste tam byl naposledy?

V roce 2016, je to dlouho.

Jak velkou chuť jste teď měl vyrazit tam a fotit?

Hrozně velkou. Chtěl bych tam jet, ale jsem táta od dvou dětí a mám tady práci. Navíc nemyslím, že bych jim teď byl nějak platný. Ale určitě bych chtěl lidi v Černobylu navštívit a vidět a pochopit, co se tam stalo.

Kdo tam vlastně zůstal, kdo tam teď žije?

To je široká otázka. Můžeme se bavit o uzavřené zóně, která má několik tisíc čtverečních kilometrů - tam lze vstoupit jen díky speciálnímu povolení od ministerstva. Kdo by tam vstoupil nezákonně, riskuje vyhoštění nebo dokonce vězení. Po anexi Krymu v roce 2014 už byla zóna víc střežená, tehdy nás tam zastavovali mladí vojáci, když jsme se potulovali kolem.

Ve spolupráci s časopisem Foto
Autor fotografie: Časopis Foto

Ve spolupráci s časopisem Foto

Časopis Foto, který letos oslavil už 10 let existence, vydal speciální číslo 44 věnované Ukrajině s rekordním rozsahem 154 stran. Přináší řadu fotografií a materiálů, které jsou orientovány na Ukrajinu a její boj proti ruským agresorům. Více informací o čísle 44 i o právě vycházejícím čísle 45 lze najít na stránkách: www.casopis-foto.cz/

Myslím ty oblasti, které nejsou uzavřené. Kdo tam zůstal žít, kdo dnes tvoří černobylskou identitu, jací jsou lidi, které fotíte?

Tam dnes žijí stejní lidé, kteří tam žili i před katastrofou. Oni se po havárii nevystěhovali dobrovolně, nechtěli. Někde ale byli vystěhováni násilím. Myslím, že lidé tomu v 80. letech nepřikládali takovou důležitost, neměli pocit, že by to bylo nebezpečné. Teď se naopak objevuje fenomén, že se lidi vrací. Na okrajích zakázané zóny jsou napůl opuštěné vesnice. Po výbuchu v Černobylu zavedli v některých vesnicích dokonce plyn, aby tam lidi nespalovali kontaminované dřevo a nezvyšovali tak úroveň radiace. Tyhle vesnice jsou dnes často skoro úplně opuštěné. Jsou tam na prodej velmi levné domky a chaty, takže se stává, že si je koupí lidé třeba z Kyjeva. Když tam člověk přijede a chová se přátelsky, tak ho povzbuzují - přijeďte, kupte si tu domek, nám je tu smutno, my bychom rádi měli souseda.

Jak velkému zamoření a úrovni radiace tam dodnes lidé čelí?

To je hrozně těžké. Nějaké mapy zamoření samozřejmě existují. Jsou ale většinou už dost staré. Musíme počítat s tím, že více než polovina toho nejnebezpečnějšího radionuklidu, což je cesium 137, se od doby havárie rozpadla.

Takže to největší nebezpečí už pominulo?

Dá se to tak říct. Když jsem se na to ale ptal odborníků, dostával jsem různé odpovědi. V Česku to experti většinou bagatelizují s tím, že riziko je zanedbatelné. Já se ale ptal i jednoho z největších odborníků na Černobyl, kterým byl akademik Vasilij Nestěrenko. Zemřel už před několika lety. Dostal v Černobylu velkou dávku záření, když s Valerijem Legasovem létali ve vrtulníku nízko nad havarovaným reaktorem. Mimochodem právě on byl předobrazem postavy, podle níž byla napsána role doktorky Uljany Chomjukové v seriálu HBO Černobyl. V době před havárií byl ředitelem Institutu jaderné energetiky Běloruské akademie věd a jednou z největších vědeckých kapacit v Sovětském svazu. Vedení v Moskvě ho proto pověřilo super tajným úkolem, aby vyvíjel malou pojízdnou jadernou elektrárnu pro výrobu zbrojního plutonia a energie pro atomové rakety. V KGB byli tehdy krajně paranoidní. Věděli totiž, že Američané jsou pomocí svých satelitů schopni sledovat výrobu a trasy plutonia. No a tímhle vynálezem jim to Sověti chtěli překazit.

Václav Vašků: Černobyl
Václav Vašků: Černobyl | Foto: Václav Vašků, Časopis FOTO

Co vám tedy říkal?

On na ta nebezpečí upozorňoval už od havárie. Krásně to popisuje držitelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová v knize Modlitba za Černobyl. Věnuje mu tam celou kapitolu. Něstěrenko například tvrdil, že hrozba gama záření není to hlavní, co lidi dnes ohrožuje. Největší nebezpečí přichází z potravin, které si lidé vypěstují na zamořených polích a zahradách. A vůbec nejnebezpečnější je to pro děti. Pro ně je totiž vstřebatelnost radionuklidů zhruba desetkrát větší než u dospělých lidí.

Staří lidé, kteří tam přežívají, jsou tedy více imunní. Druhá věc je, že můžeme mít dozimetr a chodit po lese, on občas zapípá, někdy víc varovně. Pak jsou ale typy záření, které takhle jednoduše prostě nenaměříte. To je třeba alfa záření z plutonia. Tohle nebezpečí nevidíte a nijak se o něm nedozvíte. Můžete někde vdechnout částečku plutonia nebo americia a dozvíte se to třeba až za dvacet let, kdy dostanete rakovinu. Po takové době už ale nezjistíte, jestli je to z kouření, nebo z Černobylu. Proto lidé, kteří věci rozumí, nosí raději v nebezpečných oblastech roušky. Je to spolehlivá ochrana před potenciálně nebezpečnými částečkami.

Dá se říct, že si vedete časosběrný fotografický černobylský deník. Vyvstává z něj spíš emoce zkázy, nebo naděje?

Je to obojí. První emoce, kterou člověk v Černobylu má, je strach. A je to pochopitelné, je to možná i dobře. Čím víc tam ale člověk jezdí a mluví s místními lidmi, tím víc k nim cítí sympatie. Oni milují svou zemi. Černobyl byla smutná kapitola jejich historie, která souvisí s rozpadem Sovětského svazu. Většina to vnímá tak, že právě tehdy lidé vládě v Moskvě definitivně přestali věřit. Komunistické vedení lidem lhalo a zatajovalo skutečnou situaci. A těm, kteří se snažili obyvatelstvo varovat, vyhrožovali. Jen pro zajímavost, akademik Něstěrenko byl po havárii v Černobylu obětí dvou teroristických útoků, nejspíš ze strany KGB. Oba tehdy naštěstí přežil.

Václav Vašků: Černobyl
Václav Vašků: Černobyl | Foto: Václav Vašků, Časopis FOTO

Co říkáte na fenomén černobylského turismu?

Je to specifický fenomén, který má mnoho poloh. Má polohu adrenalinovou a má polohu fantasy, skoro až mystickou. Tu začínám trochu chápat až teď, kdy čtu knihy od Dmitrije Gluchovského. Ruský autor sci-fi románů, na kterého nedávno pořádali hon, protože se vyjádřil nepěkně o Putinovi a jeho válce na Ukrajině. Napsal slavnou knihu Metro 2033, kde píše o tom, jak Rusko rozpoutalo atomovou válku a lidé přežívají jen v metru.

Pro mě bylo například celá léta záhadou, proč tolik Ukrajinců chodí v maskáčích, jako kdyby se právě chystali do boje. Často jsou to mladí lidé. Dílem je to proto, že hrají počítačové hry, a jaksi přetavili zkušenost postsovětského prostoru do fantasy hry. Na téma Černobylu vzniklo několik takových her, které hrály v jednu chvíli možná až stovky tisíc mladých Ukrajinců. Začali se tak o významnou dějinnou kapitolu své vlastní země zajímat až díky počítačovým hrám.

Takže to zafungovalo osvětově a edukativně.

Jednak to mělo edukativní charakter, ale taky to mělo svou mystiku. Už zmíněná Světlana Alexijevičová o tom řekla, že Černobyl se stal klíčem k naší budoucnosti. To je skvělý postřeh. Já si to taky myslím.

Jak jinak se dnes mladí Ukrajinci, ale nejen ti, dozvídají o Černobylu?

Asi před dvaceti lety tam začala jezdit na motorce mladá ukrajinská dívka jménem Elena Filatová, která si začala psát o Černobylu internetový blog. Bylo to v době, kdy ještě mnoho takových blogů neexistovalo. A pojala ho úplně jinak. Do té doby se o Černobylu psalo buď technicistně, nebo hodně pateticky. Ona k tomu přistoupila úplně jinak, zlehka. Říkala - mám ráda rychlou jízdu na motorce a věřte mi, v zóně se dá jezdit opravdu rychle. Zároveň ale fotografovala, jak to tam vypadá, a nadchla pro to místo celou novou generaci. Z velkých světových časopisů posílali reportéry, aby ji vypátrali, ale ona se schovávala. Moji kamarádi průvodci v Černobylu mě varovali, že si to trochu přibarvovala, ale to je vlastně jedno. Jisté je, že vzbudila obrovskou vlnu zájmu o Černobyl.

Václav Vašků: Černobyl
Václav Vašků: Černobyl | Foto: Václav Vašků, Časopis FOTO

Pak přišly ty počítačové hry, kdy si všichni hráli na stalkery. To dospělo do momentu, kdy se před asi deseti lety na náměstí Nezávislosti v Kyjevě jednoho dne sešlo na dvacet tisíc takových stalkerů v maskáčích. Postavili tam tehdy obrovskou, asi deset metrů vysokou maketu Černobylu. Letos jsem zase viděl film, který se jmenuje Stalking Chernobyl, Exploration after Apocalypse, úžasný dokument, natočila ho Iara Lee, mladá Brazilka žijící v USA. Dokument popisuje tuhle stalkerskou komunitu, jak mladí lidé pronikají ilegálně do zakázaných zón, zasquatují třeba v Pripjati nějaký byt…

Evoluce, kterou by asi bylo zajímavé zachytit. Máte chuť dokončit ten svůj fotografický příběh s Černobylem?

No jasně! Když jsem ten film viděl, blednul jsem závistí! Je to nádherně zpracované, pro lidi s mladýma očima, rychlý střih, drony, GoPro kamery. To je tedy jedna podoba současného přístupu k Černobylu. Pak je ještě jiná, která zachovává určitou vážnost a pietu. To jsou často lidé, kteří se sami narodili v Pripjati a dnes Černobylem doslova žijí. Shromažďují kulturní dědictví, zachraňují filmy a fotografie o té události a tak. Sami se třeba stali černobylskými průvodci a dnes je to i živí. Někteří z nich si na hranici zóny dokonce koupili opuštěné statky, žijí tam. Právě tito lidé ale byli zasaženi válkou jako první a museli utéct.

Já si vzpomínám na silně poetický dokument, který zachycoval, jak opuštěné a vybydlené černobylské části obsadil život zvířat a rostlin. Díky absenci přirozeného nepřítele se do oblasti začala vracet divoká zvířata, kterým se tam nebývale daří. Lidé tam mohou slyšet zpěv jeřábů nebo dudků. Jak to jako celoživotní milovník a ochránce přírody vnímáte?

Ano, je to krása, příroda si to místo bere zpět. Fotil jsem tam například stáda koní Převalského. Příroda kolem Černobylu je hodně plochá, významnou část tvoří nádherné delty řeky Pripjať. Možná by se tam dalo jezdit lodí, já ale nejsem fotograf přírody. Neumím to, umím spíš lidi.

O vašem černobylském souboru se hodně ví, ale jiné vaše práce tak známé nejsou. Chtěl byste to změnit? Vadí vám to?

Nevadí. Černobyl je něco, na čem jsem soustavně pracoval asi nejvíc. Teď s dětmi se snažím dělat i jiné věci, ale už nemám věk, abych jako kamarád Standa Krupař jezdil na frontovou linii.

Každopádně je Černobyl vaše životní fotografické téma?

Ano, tak to vnímám.

Pokládal jste základy ekologických aktivit v Česku. S jakými pocity sledujete klimatický vývoj planety?

Je mi z toho smutno. Vypadá to, že jsme nepoučitelní. To, co se dnes s přírodou děje, se v podstatě nijak neliší od toho, co vědci předpověděli, že nastane, pokud se budeme chovat pošetile. Tvrdí to už padesát let! Už na konci 80. let o tom byly napsány tuny knih. S koncem studené války přišla určitá naděje, že by se s tím ještě dalo něco udělat. Ale neudělali jsme skoro nic. Je to asi proto, že jsme všichni příliš pohodlní. Pokud nestojíme přímo před katastrofou, pokud nemusíme utíkat z domova, tak se tím odmítáme zabývat.

Pamatuji si, jak nám filozof Milan Machovec přednášel o Římském klubu, který byl založen v roce 1968. To byla první skupina, která se snažila dát dohromady na jedné straně chytré, na druhé straně hodně bohaté lidi a řešit společně problémy budoucnosti. Identifikovat, co je pro přežití lidstva největší problém. Přišli na to, že to je ekologie. První varující zprávou byla kniha Meze růstu, která ve zkratce říká, že neomezený růst už z principu nemůže donekonečna pokračovat na planetě, která je konečná.

Václav Vašků: Černobyl
Václav Vašků: Černobyl | Foto: Václav Vašků, Časopis FOTO

Ten text se v ničem nepletl, nechápal jsem, jak mohl někomu vadit. Varování v jejich zprávách se zhmotňovala a zhmotňovala. Machovec tehdy řekl památnou větu, kterou si dodnes pamatuji: "Neohrožuje nás to, že naše planeta umírá, ohrožuje nás to, že je nám to jedno."

V denním povolání pracujete jako fotoeditor Hospodářských novin. Jak důležitá je dnes pro žurnalistiku vizuální stránka? Proměnila internetová estetika vizualitu novin?

Nepochybně proměnila, proměňuje a bude proměňovat. S fotografií v klasických médiích, jako jsou noviny a časopisy, je konec. Zažíváme smrt fotografie. Ne ve smyslu, že by nevznikaly krásné fotografie. Ty vznikají stále, a dokonce bych řekl, že je jich díky technologickým možnostem víc než dřív. Mění se způsob, jakým jsou prezentovány. Velké krásné časopisy a noviny zmizely. Noviny se zmenšují a zmenšují na formát pomalu inzertního plátku. Takhle zmizely velké plachtové formáty a mizí i nádherné obrazové přílohy u novin jako třeba The New York Times. Před pár lety bývaly noviny ještě hezké, teď už nejsou ani hezké. Je to tím, že noviny a velké obrazové časopisy umírají, bohužel.

O autorovi snímků:

Václav Vašků (*1962) je český dokumentární fotograf, který se soustavně věnuje tématu Černobylu. Už za komunistického režimu se aktivně věnoval ochraně životního prostředí. Během sametové revoluce spoluzakládal významné sdružení Zelený kruh. Od roku 2004 pracuje jako fotograf na volné noze. Od roku 2007 působí jako fotograf a fotoeditor v deníku Hospodářské noviny. Jeho tématy jsou také pražská Libeň nebo lidé z (nejen) vysočanské burzy.

Rozhovor s Václavem Vašků vznikl pro časopis Foto. Ve spolupráci s ním vychází na Aktuálně.cz mírně zkrácená verze. 

 

Právě se děje

Další zprávy