Utajená místa české krajiny. Své lokality si fotograf chrání, bojí se, že by se z nich stal Václavák

Klikněte pro vstup do fotogalerie.
Autoportrét
Autoportrét
Jedna portrétovka po ježdění v horách
Kamarád Petr Hricko
Foto: Lukáš Vandlis
Romana Marie Jokelová
8. 10. 2017 13:20
Lukáš Vandlis fotografuje českou přírodu, která jako by vypadla z utajených atlasů české krajiny. Jsou to místa, která objevuje sám či s Petrem Hrickem v Krušnohoří. A chrání si je jako své největší tajemství.

Na jednom takovém místě jsem s Lukášem Vandlisem byla - a zapřísahala jsem samu sebe, že si ho nikdy nepoznačím do své cestovatelské mapy a že nikdy nikomu nepovím, kde ono místo je. Chápu, proč je to pro Lukáše tolik důležité. Dejte dnes na Instagram fotku pěkného místa, označte lokaci a zítra z něj máte Václavské náměstí. Nedotčená příroda je vzácná a toho jsou si kluci z Teplic dobře vědomi.

Lukáši, na vašem Instagramu lze najít krajinu, sporty, portréty… Jak se tohle všechno skládá na Instagram, aby to vypadalo jednotně a dobře?

Nebudu psát, že mi je jedno, jak vypadá můj profil na Instagramu. Trochu se snažím, aby to ladilo a nebyl to mišmaš. Důležité je si vytvořit svůj rukopis, pak se asi tyto kategorie mohou kombinovat a bude to vypadat jednotně. Na úpravu fotek používám dva presety (přednastavené úpravy), tak to možná bude dáno i tím.

Co z toho všeho vás baví fotit nejvíc?

Nejvíc mě baví fotit noční krajinu. Líbí se mi, že nikdy nevím, co z toho bude za fotku, navíc miluji vesmírnou tematiku. Jsem trochu posera, takže je to pro mě občas i adrenalin. Nedávno jsme šli s kamarádem dva kilometry potmě lesem, abychom dorazili k vodní nádrži. Focení tam bylo epické, jen cestou zpátky jsem začal být trochu paranoidní. Byl jsem si jistý, že vedle nás určitě někdo chodí. S kamarádem jsme si nic neřekli, ale tempo jsme postupně navyšovali a pár metrů od auta už jsem sprintoval, abych to měl za sebou.

Jak se vám vlastně podařilo posbírat na Instagramu pět tisíc followerů?

Abych se přiznal, tak na followery a tyhle věci jsem trochu pankáč. Nevím, jak se mi to povedlo, já doufám, že sledující oslovily moje fotky. Každopádně i když to třeba není tak velké číslo, tak si toho moc vážím. Převážně mě sledují lidé z Česka a Slovenska, takže komunikace je pro mě mnohem jednodušší, dost lidí jsem díky tomu poznal i osobně.

Díváte se na to, kdo vás sleduje, a zajímáte se nějak o ty lidi?

Snažím se k sociálním sítím přistupovat rozumně. Abych byl upřímný, mám obavu, že by mě to mohlo rychle pohltit, a věřím, že bych tam mohl trávit víc času, než je zdrávo. Dřív jsem sledoval každého nového followera, dneska už otevírám jen profily se jmény, která jsou mi povědomá nebo mě něčím zaujmou. Spíš se snažím proklikávat já k lidem a jejich tvorbě. 

Inspirujete se někde?

Inspiruji se u Petra Hricka. Měl jsem štěstí, že jsem Petra poznal, když jsem začínal fotit. Od Petra jsem se hodně inspiroval, a to hlavně v přístupu k fotografii. V jeho tvorbě se mi líbí přirozenost a originalita. S Petrem jsme dobří kamarádi, postupem času jsem se víc než fotkami inspiroval jeho osobností a postojem k životu. Jinak si myslím, že se inspiruji přirozeně, podle toho, co každý den vidím kolem sebe.

Hodně času trávíte v přírodě, chodíte tam primárně za fotkou, nebo za klidem?

Pro mě focení v přírodě znamená hlavně klid, takže odpověď zní za fotkou i za klidem. Před šesti lety jsem trpěl atakami paniky a úzkosti. Začátky pro mě byly složité, nemohl jsem vyjít z domova, myslel jsem, že už nadobro zůstanu zavřený mezi čtyřmi stěnami. Naštěstí se mi po pár měsících podařilo překonat strach a začal jsem tak nějak "normálně" fungovat. Jsem si jistý, že mi pomohlo focení a hledání klidu v přírodě. Když mám před obličejem foťák, nemyslím vůbec na nic. Neexistují žádné problémy. Celkově mi focení změnilo život.

Jak nebo čím?

Když jsem nefotil, byl jsem takový kavárenský povaleč. Odmala jsem se snažil dělat něco kreativního, ale dva roky před focením mě nic nenaplňovalo. Díky focení jsem začal zase žít, oprostil jsem se od věcí, o kterých jsem si naivně myslel, že mě dělají šťastným, a začal jsem všechen volný čas trávit v přírodě, hlavně na horách. Díky focení jsem obrátil svoji osobnost úplně naruby a jsem si jistý, že k lepšímu.

Vyrážíte někdy ven i bez foťáku?

Jsem ten typ fotografa, co si říká: "Teď si jednou nevezmu foťák a bude polární záře, budou padat meteority a ještě uvidím přistávat UFO." Není to tak, že mám každý den foťák na krku. Občas, když jdu se psem do přírody, tak přemýšlím, jestli si ho mám brát, nebo ho nechat doma. Čím delší dobu fotím, tím víc ho nechávám doma.

Věnujete se i komerčnímu focení?

Ano, snažím se, ale začal jsem teprve nedávno. Celou dobu jsem to bral jako koníček, s tím, že občas něco nafotím pro nějakou značku nebo firmu. Teď už jsem si udělal jasno, že bych se focením chtěl i živit. 

Máte nějaký plán na to, jak toho dosáhnout?

Myslím si, že mám problém se schopností prodat sám sebe. Na tom budu muset ještě zapracovat. Chci mít hlavně pocit, že dělám maximum, pak budu spokojený. Snažím se žít přítomností, moc neplánovat věci do budoucna, ale určitě chci být víc produktivní a začít víc fotit. Chtěl bych také začít víc cestovat.

Vím, že fotíte i svatby, jak zvládáte přechody mezi focením přírody, portrétů, kde je vše niterní a intimní, a svatební fotografií, kde je potřeba být do jisté míry extrovertní?

Být extrovertní mi nedělá problém, mám to asi v krvi po mamce. Svatby jsem začal fotit úplnou náhodou a okamžitě mě to začalo bavit. Mám vždy jen jednu podmínku, chci, aby to focení bylo autentické, nechci tam lidi dirigovat a štelovat, jak mají vypadat (když nepočítám portréty). Ale i na svatbě si najdu chvilku, kdy jsem neviditelný a fotím si jen to, co chci. Taky si ale myslím, že právě toto jsou ty nejlepší fotky ze svatby. Miluji momentky, kdy jen zaznamenávám atmosféru a emoce.

Jak dlouho už vlastně fotíte a jak jste se k fotce dostal?

Jestli se nepletu, tak teď fotím šestým rokem. Nevím proč, ale vždy mě přitahovalo video. Už odmala jsem "kradl" otčímovi kameru a zkoušel jsem něco natáčet. V jednadvaceti jsem se přestěhoval od rodičů a můj spolubydlící si koupil zrcadlovku. V té době jsem si už delší dobu pohrával s Photoshopem, tak jsem mu fotky alespoň upravoval. Po pár měsících jsem si koupil svoji zrcadlovku a naivně jsem si myslel, že budu natáčet videa. Hned první den jsem zkoušel fotit a propadl jsem tomu.

A proč ne videa?

Asi mě vyděsilo, že je to oproti focení podstatně náročnější. Mám kamarády, co natáčí videa, a když vidím, co s sebou všechno vozí a jak je složitá editace, tak radši zůstanu u fotografie. Mimoto dělám radši jen jednu věc, ale nejlíp, jak umím, než abych zkoušel další a nic nedělal na 100 procent. Jak jsem psal, fotografii jsem rychle propadl, je to pro mě srdcová záležitost.

Jak vnímáte sám u sebe vývoj, kterým jste si ve fotce prošel?

Po šesti letech ho samozřejmě vnímám, ale jsem hodně sebekritický. Pořád to beru tak, že teprve sbírám zkušenosti, nikdy jsem se nepovažoval za profesionála. Jediné, co se rapidně změnilo, je, že už nefotím každou věc na každém metru. Pamatuji si, když jsem fotil první rok a byl jsem v Benátkách, tak jsem ten foťák nesundal z obličeje. Dneska už si ta místa užívám očima, a ne jen přes hledáček.

O fotografovi:

Web: www.vandlis.com 
Instagram: www.instagram.com/vandlis
Technika: Canon

 

Právě se děje

Další zprávy