Peklo u Guadalcanalu. Fotky z bitvy, která před 80 lety otočila válku v Pacifiku

Peklo u Guadalcanalu. Fotky z bitvy, která před 80 lety otočila válku v Pacifiku
První den bitvy u Guadalcanalu (7. srpen 1942). Invaze - američtí námořníci spouštějí u pobřeží z lodě USS Alchiba lehký tank M2A4 Stuart.
O bitvě u Guadalcanalu nevypovídají jen dobové fotografie. Úžasné svědectví o ní podal ve svých kresbách i voják Howard Brodie. Zde zachytil zraněného kolegu, kterého odnášejí na nosítkách.
Dým z požárů poblíž kriketového hřiště na Tulagi po útoku americké letadlové lodě 7. srpna 1942. Začala několikaměsíční bitva, která otočila průběh války v Pacifiku.
Howard Brodie na rozdíl od mnoha oficiálních fotografů zachytil i okamžiky běžného života. Na tomto jeho obrázku je vojenská latrína v džungli (namaloval ji během bitvy u Guadalcanalu).
Foto: Howard Brodie, Library of Congress
ČTK Tomáš Vocelka ČTK, Tomáš Vocelka
Aktualizováno 7. 8. 2022 12:13
Půl roku trvající bitva o tichomořský ostrov Guadalcanal se stala jednou z klíčových epizod druhé světové války. Po střetnutí, které začalo americkým vyloděním 7. srpna 1942 a jež si na obou stranách vyžádalo tisíce životů vojáků, převzali v Pacifiku strategickou iniciativu Američané. Jak to tam vypadalo, si můžete prohlédnout na dobových fotografiích a na kresbách vojáka Howarda Brodieho.

Japonci se z Gaudalcanalu stáhli v únoru 1943, svůj boj ale rozhodně nevzdali, trvalo ještě dalšího dva a půl roku, než císařství kapitulovalo.

Invaze na hornatý Guadalcanal spolu s předchozí porážkou japonského loďstva u atolu Midway v červnu 1942 ukázaly, že Spojené státy jsou devět měsíců po překvapivém napadení námořní základny v Pearl Harboru připraveny bojovat až do úplného vítězství. Jejich lidské a zejména materiální zdroje výrazně převyšovaly možnosti země vycházejícího slunce, která mohla doufat jen v to, že USA ztratí elán. Jak se ale ukázalo právě na Guadalcanalu, Američané jej měli v zásobě dostatek.

V plánech japonského velení měl ostrov, ležící 1700 kilometrů severovýchodně od Austrálie, sehrát roli jakési nepotopitelné letadlové lodě. O velkou část těch opravdových Japonci přišli u Midwaye. Letecká základna budovaná od jara 1942 na Guadalcanalu mohla mimo jiné narušit námořní spojení mezi Spojenými státy a Austrálií a Novým Zélandem. Zdejší letiště se mělo stát domovem pro více než stovku japonských stíhaček a bombardérů určených také k podpoře plánované ofenzivy na Fidži a Novou Kaledonii.

Americké velení proto vypracovalo plán s označením Watchtower (rozhledna), jehož scénář se začal naplňovat ráno 7. srpna 1942, kdy se na Guadalcanalu a přilehlých ostrůvcích vylodila námořní pěchota. Zatímco na ostrovech Tulagi, Gavutu a Tanambogo, kde byla základna hydroplánů a dalšího vybavení sloužícího námořnictvu, kladlo 900 obránců houževnatý odpor (a téměř všichni zahynuli), útok na Guadalcanalu byl překvapivě úspěšný a 8. srpna odpoledne Američané obsadili ještě nedokončené letiště. 

Japonci se stáhli do husté džungle, odkud během následujících měsíců podnikali opakované pokusy dobýt letiště, pojmenované po pilotovi americké námořní pěchoty Loftonu Hendersonovi, který zahynul u Midwaye. Obě strany také postupně posilovaly své jednotky na ostrově, celkem se během bojů na ostrově vystřídalo na 60 000 amerických a zhruba 36 000 japonských vojáků. Zatímco Američané díky převaze ve vzduchu mohli dopravovat muže i zásoby přes den, Japoncům zbývala jen noc.

Pokusy císařského námořnictva použít k zásobování ostrova pomalé nákladní lodě totiž skončily jejich potopením, a tak Japoncům nezbývalo než vojáky na Guadalcanal dopravovat na palubách rychlejších válečných lodí. Takzvaný Tokijský expres, tvořený hlavně torpédoborci, ovšem pod rouškou noci zvládl na ostrov dovézt jen muže a lehčí výzbroj. Japonci navíc podcenili nejen odhodlání, ale i sílu amerických sil, námořních pěšáků bylo na Guadalcanalu dvakrát víc, než si mysleli.

Urputné boje se kromě pevniny vedly také v přilehlých vodách. V sérii několika velkých bitev se loďstva obou stran snažila zejména zabránit protivníkovi v zásobování jeho pozemních vojsk. Přestože japonské námořnictvo, jehož hladinové loďstvo výrazně převyšovalo možnosti Američanů (kteří ale na tom byli lépe, co se týče letadlových lodí), zaznamenalo několik úspěchů, začalo být v polovině listopadu 1943 zřejmé, že v klíčové otázce přísunu posil na ostrov není schopno držet s Američany krok.

Koncem roku proto začalo japonské velení připravovat evakuaci svých vojáků. V průběhu ledna 1943 se v rámci operace Ki podařilo odvézt z ostrova více než 10 tisíc japonských bojovníků, kteří měli to štěstí, že je nezabila kulka nepřítele ani epidemie tropických nemocí. Američané ovšem zvýšenou aktivitu nepřátelských plavidel mylně považovali za přípravu k další ofenzivě. O to větší bylo jejich překvapení, když počátkem února zjistili, že na ostrově zůstali sami.

Unikátní kresby vojáka Brodieho

Bitvu nezaznamenávali jen oficiální vojenští fotografové, ale také sami vojáci. Byl mezi nimi i tehdy sedmadvacetiletý Howard Brodie, který dokumentoval válečný život na unikátních kresbách. Muž pocházející z Oaklandu v Kalifornii vystudoval Akademii výtvarných umění v San Francisku a je jedním z nejznámějších umělců, kteří dokumentovali druhou světovou válku, jeho dílo je dostupné například v Knihovně amerického Kongresu.

Většina fotografií v galerii pak pochází z archivů amerického Naval History and Heritage Command.

 

Právě se děje

Další zprávy