Běžně to nedělám, ale tentokrát začnu radou. Ve chvíli, kdy přiletíte do Thajska, na letiště Don Mueang International Airport, a projdete vízovou kontrolou, jste přirozeně nasměrováni k východu, před kterým čekají taxíky. Jedna cesta do centra vás bude stát okolo 400 bahtů (necelých 300 Kč) - a pokud cestujete sami, je to poměrně dost. Metro z letiště zatím nejezdí. Takže: Projděte si frontu čekajících lidí a zeptejte se jich, kam jedou, protože je dost pravděpodobné, že budou mít přibližnou cestu, a vy se tak podělíte o náklady za taxi.
Romana Marie Jokelová
- Autorka, která připravuje rozhovory a články o fotografii pro fotorubriku Aktuálně.cz.
- Spolupracuje i s dalšími médii, která se zabývají fotografií a fotografováním.
- Fotografka, cestovatelka, a blogerka.
- Její blog najdete na www.zivedeniky.cz
- Instagram: romanamariejokelova
Na první dobrou jsem se do Thajska "nezbláznila", můj dojem z něj nakonec zachránil jeho sever. Thajsko bych popsala jako zemi tisíců buddhistických chrámů a krásné přírody. Krajina na severu mi hodně připomínala českou. Celkově se mi Thajsko, ostatně jako všechny země, které jsem doposud navštívila, líbilo, ovšem vlhkost vzduchu, která ve 38stupňových vedrech stoupala k osmdesáti procentům, byla pro mě trochu "silná káva". Po více než deseti letech se mi vrátilo astma a po návratu domů jsem se ho nemohla zbavit téměř dva měsíce.
Mou první zastávkou byl Bangkok. Hostel jsem měla na Květinovém trhu (Flower Market), což byla lokace, odkud bylo dobře dostupné centrum města. První den jsem se tam měla potkat s českou blogerkou Kristýnou, která v Thajsku žije už pět let.
Rozpáleným Bangkokem jsme společně jezdily na kolech. Zajely jsme do Lumpini parku, kde jsme jedly pouliční dobroty a pozorovaly varany. V době, kdy se tito ještěři přemnoží, je místní loví za poměrně slušnou finanční odměnu. Podle Kristýny je prý komické vidět to naživo.
Z parku jsme vyrazily na místní trhy, kde nebylo vidno žádného turisty. Bylo tu ohromně živo a všude kolem nás se linul pach rybiny. Na večer mě Kristýna vzala do jedné budovy, ve které jsme vyšlapaly do 70. patra, abychom odsud pozorovaly západ slunce. I přes to, že byl velmi silný vítr, to byl výjimečný zážitek.
Další den jsem se vydala s Johannesem, jedním klučinou z Německa, na prohlídku Bangkoku. Našim prvním cílem byl chrám Wat Arun, ke kterému jsme se nechali dovézt přívozem. Rozlehlý chrám jsme procházeli asi hodinku a poté jsme zamířili do malých postranních uliček. Po obědě jsme se vydali na druhou stranu řeky ke královskému paláci.
Nejprve jsme se zastavili v chrámu Reclining Buddha. Když jsme došli k paláci, zjistili jsme, že je už zavřený. Krátce poté jsme objevili místo, kde se jako součást každodenní tryzny za zemřelého krále dávalo jídlo zadarmo, což jsme ovšem netušili. Zeptali jsme se, zda bychom si mohli něco dát. Chtěli jsme zaplatit, ale nebylo to třeba. Pohostili nás jako královskou rodinu. Po večeři jsme se procházeli nočním Bangkokem, když jsme náhodou objevili jeden chrám s obrovskou sochou stojícího Buddhy, kde jsme dostali soukromou prohlídku.
Na třetí den jsme si naplánovali návštěvu Floating Marketu - tedy Plovoucího trhu. Taxíkem jsme se nechali odvézt na jeden ze tří nejdostupnějších. Byl trochu menší, a tak jsme si potom ještě za 100 bahtů (cca 70 Kč) koupili tříhodinovou projížďku po plovoucích marketech. Byl to skvělý nápad. Navštívili jsme celkem tři a ochutnali spoustu jídel. Po trzích jsme zajeli ke Golden Mount a potom jsme se rozloučili.
Dávám sbohem Bangkoku, neokouzlil mě
Odjela jsem na letiště, abych přeletěla do Chiang Maie. Vůbec mi nevadilo, že jsem se v Bangkoku zdržela jen tak krátce. Největším zážitkem pro mě nakonec bylo 70. patro a street food. Poprvé se mi na cestě stalo, že jsem se na nějakém místě cítila tak nějak neutrálně. Ovšem do Chiang Maie jsem se těšila, každý o něm básnil.
Přiletěla jsem tam večer, trochu se prospala a kolem deváté ráno vyrazila na prohlídku více než deseti chrámů. Jako první jsem "musela" zajít do muzea fotografie, kde jsem zhlédla výstavu věnovanou památce zesnulého krále. Vedle stálo i Lanna Muzeum, které mě zavedlo do historie buddhismu a buddhistického umění.
V muzeu jsem se seznámila s jedním Italem, se kterým jsem strávila tento i další den. Procházeli jsme spolu chrámy a večer zašli na Sunday Night Market. Nejkrásnějšími chrámy, které jsem viděla, byl starobylé Wat Chedi Luang a Wat Phra Singh. Noční market byl také zážitkem, nicméně bylo tam pomalu víc turistů než místních. Jak jsem pochopila, Chiang Mai je městem pro mladé. Večer tu bylo hodně bujaro.
Nekompromisní policie a pokuta za chybějící řidičák
Druhého dne jsme se vydali do národního parku Doi Suthep - Pui k vodopádům a chrámům. Po dvaceti minutách jízdy nás zastavila silniční kontrola. A byl tady problém, můj spolucestovatel Marco bohužel neměl mezinárodní řidičák.
Ukecávání nám neprošlo, a tak jsme museli zaplatit pokutu, v přepočtu vyšla zhruba na tři sta českých korun. Mírné problémy pokračovaly - když jsme dojeli k prvním vodopádům, zjistili jsme, že nemáme benzin, a tak jsme se museli vrátit zpátky. K nejbližší benzince to bylo 15 minut.
Když jsme znovu zamířili k vodopádu, bylo jasné, že znovu natrefíme na policii. Jiná cesta tam nevedla. Opět nás chtěli zastavit, ale když jsme na ně křikli, že už nás stavěli, nechali nás jet dál.
Na mapě jsem měla označené asi čtyři vodopády. Všechny byly vyschlé, ale krajina kolem byla překrásná. Byl v ní klid a nabíjela energií.
Prvním navštíveným chrámem byl Wat Sakithaka, který byl jednoduše neskutečný. V období dešťů u něj lze nalézt i ohromný vodopád. Odsud jsme serpentinami pokračovali k chrámu Wat Phrathap Doi Suthep, ke kterému vede 300 schodů. Je to typicky turistické místo, a tak tu bylo trochu rušno.
Poslední zastávku jsme si udělali ve vesnici Hmong, kde jsme podnikli menší trek. K večeru jsme se pomalu vraceli k městu, jeli jsme příjemnou klikatou cestou a kochali se pohledem na krajinu kolem nás. Později večer jsme se s Marcem rozloučili a dohodli se na tom, že za ním v červenci přijedu na výlet do Boloně.
Dramatický závěr: zmeškané letadlo a vyschlý účet
Poslední den jsem strávila brouzdáním po trzích, abych koupila nějaké koření a večer se vydala na letiště. Jenže tam jsem zjistila, že jsem udělala chybu (špatně si zapamatovala čas odletu) a tak mi uletělo letadlo. Ještě že jsem měla na odlet letadla z Bangkoku jeden den rezervu. Koupila jsem si tedy novou letenku hned na osmou ranní, vrátila se do hostelu a zaplatila si tu poslední volný pokoj. Novomanželské apartmá, které bylo parádní, ovšem stálo v přepočtu 1000 korun.
Byla to má poslední noc na cestě, a tak jsem byla ochotná tam zůstat i za tuto cenu. V peněžence jsem měla posledních 150 bahtů a za 80 jsem si koupila pivo, abych si trochu uklidnila nervy.
V pět ráno jsem opět vyrazila na letiště. V peněžence jsem měla posledních 70 bahtů, 15 eur a 20 singapurských dolarů. Taxikáři jsem řekla, ať mi zastaví u bankomatu, abych mu mohla zaplatit za cestu a vybrat si peníze na platbu za hostel v Bangkoku, ve kterém jsem nespala, ale kde jsem měla uloženou krosnu.
Do bankomatu jsem strčila kartu. Zadala jsem částku a zjistila, že mé konto je prázdné. Měla jsem s sebou sice ještě i kartu od druhého účtu, na kterém peníze byly, ale z té jsem nemohla vybírat, protože jsem si ke své nové kartě bohužel nepamatovala PIN.
Navíc jsem ztratila českou simku, takže jsem si z telefonu ani nemohla přeposlat peníze z jednoho účtu na druhý. Byla jsem v šachu. Taxikáře jsem o svém problému informovala a ubezpečila ho, že si na letišti proměním singapurské dolary. Jenže všude bylo zavřeno, a tak jsem mu nakonec dolary zaplatila a získal tak dvakrát tolik, než by dostal v bahtech. V Bangkoku jsem si proměnila zbývající eura, abych za ně zaplatila hostel, dostala se zpátky na letiště a něco snědla.
K jídlu jsem si koupila salát, do kterého ovšem nalili tolik rybí omáčky, že jsem ho nakonec vyhodila a na letiště jsem dojela hladová a úplně bez koruny. Kdyby nebylo mé úžasné maminky, asi bych "umřela" hlady.
Do krosny mi totiž tajně přibalila 200 amerických dolarů. Takže jsem byla zachráněna…
