Týden před odjezdem na Tenerife jsem od klienta dostala zprávu, že se cesta nekoná. Letenky už ale byly koupené, a tak jsem si říkala, že je přeci nemohu nechat propadnout. Bylo to poprvé, kdy mě čekala osamocená cesta na neznámé místo a bez kohokoliv po mém boku. Byla jsem z toho trochu nervózní. Nejsem žádná panikářka. Jsem spíše pragmatik, a tak jediné, co mě opravdu děsilo, byl fakt, že nejsem řidička, a že bude asi náročné ostrov procestovat bez auta. I přes to, že nejsem řidička, jsem ale veliká klikařka, a to se na cestách rozhodně nikdy neztratí.
Přišel den D a já se vypravila na berlínské letiště. Tam jsem bez větších emocí čekala na letadlo na Tenerife - největší ze sedmi Kanárských ostrovů ležících nedaleko severozápadního pobřeží Afriky. O Tenerife jsem si předem nezjistila téměř žádné informace, bylo mi to výjimečně tak nějak ukradené. Jediné, co jsem věděla, že chci podniknout nějaké túry do hor. Víc jsem o tom ale neměla čas přemýšlet.
Teide: zázračná kajina, kde se točila Planeta opic
Ubytovala jsem se v hostelu Los Duendes del Sur. Bylo to mé hostelové poprvé, a protože jsem nebyla dostatečně dobře připravená na noci strávené na hostelu, bylo to i dost náročné. Chrápání mi "zpříjemňovalo" nekonečnou noc…
Druhý den ráno jsem seděla u snídaně, když se se mnou začal bavit jeden polský pár. Řekli mi, že chtějí jet na výlet k Santa Cruz a na El Teide, nejvyšší sopečnou horu ostrova. Zeptali se mě, zda bych se k nim nechtěla přidat.
El Teide jsme vyjeli do cca 2 000m, dál už to autem nebylo možné. Vůbec mi nevadilo, že jsem nešla na vrchol Pico de Teide (3 717 mnm), příroda kolem mi totiž opravdu učarovala. Jen tak mimochodem, Teide znamená "Pekelná hora" a toto jméno má své oprávnění, protože Teide je vrcholem stále polospící sopky, která o sobě čas od času dává vědět. Procházeli jsme se pod horou a připadali si jako v krajině zázraků. Pochopili jsme, proč se Planeta Opic natáčela zrovna tady.
Nížina, která se táhne podél úpatí sopky, je po celý rok vlhká a zelená. Naproti tomu jižní svahy dešťové srážky prakticky neznají. V zimě je vrchol na několik měsíců pokryt sněhem a ledem (jeho zbytky jsme tu viděli i v březnu). V úžasu jsme hleděli na mraky, které pozvolna požíraly úpatí hory. Ať už jsme se ocitli na černém hornatém území El Teide nebo na severu porostlém vzrostlými borovicemi, byli jsme na místě, které mělo osobitou energii a sílu.
V Santa Cruz jsme toho moc neviděli, celé město páchlo jako kočičí záchodek, a tak jsme zmizeli dost rychle. Na hostelu jsem byla opět vystavena vydatnému chrápání. Tentokrát jsem to ale vzdala, sebrala svou deku a vydala se spát na sedačku do společenské místnosti.
Giganti shlíženící na hladinu moře
Další den byl opět v Česko-polském spojení. V plánu bylo Los Gigantes, obří skály tyčící se nad mořem do výšky 500 - 800 metrů. Sice tam po ránu bylo zcela prázdno, ale fakt, že pohled na Los Gigantes je doprovozen také výhledem na rekreační letovisko, to celé kazil.
Odtud jsme jeli do Mascy, horské soutěsky na severozápadě Tenerife. Masca byla zasazena do stromového masivu, který byl ozářen naprosto nádherným světlem. Z Mascy jsme se vydali do Punta del Teno. Toto místo se nachází na nejzápadnějším místě ostrova. Nachází se na něm maják a je odsud vidět obnažený skalní masiv Los Gigantes.
Pozor na hory, jsou zrádné i v turistickém ráji
Třetí den jsem vyrazila s jednou Rumunkou na malý trek po okolí Costa del Silencio. Po okolních kopcích jsme ušly šest kilometrů, potom jsme se vzdaly a podlehly síle slunečních paprsků. Zavítaly jsme proto k moři, abychom se co nejdříve zchladily. Večer jsme se vydaly do Los Cristianos. Město bylo dokonale přizpůsobené pro pohyb zdravotně handicapovaných a starší lidí. Potěšilo mě, že jsou místa, která myslí i na znevýhodněné.
Čtvrtý den jsem relaxovala, protože mě pátý den čekal samostatný trek do hor. Párkrát v životě už jsem si sáhla na své osobní dno, ale pátý den na Tenerife překonal úplně všechno.
Vybrala jsem si trek střední náročnosti dlouhý 16,5 km, který vedl z Arony do Adeje. Brzo ráno jsem vyrazila do třicetistupňových teplot. Už po prvním kilometru jsem narazila na obrovskou ceduli, na které bylo varování o nebezpečnosti této stezky. Šla jsem dál.
Ať jsem se na druhém kilometru rozhlížela, jak jsem chtěla, červenobíle značenou stezku jsem neviděla, ale našla jsem zelené značky vedoucí na jednu menší horu. Ujistila jsem samu sebe o tom, že jsou zelené značky lepší než žádné značky. Snažila jsem se vydrápat nahoru po skále, až jsem se ocitla na strmém okraji těsně pod vrcholem.
Na ten se však bez jištění nedalo dostat, a tak jsem se rozhlížela po krajině pod sebou, abych zjistila, jaké jsou mé možnosti. Najednou jsem si všimla stezky, po které jsem se měla vydat. Slezla jsem skálu zpátky dolů a vyrazila správným směrem. Po šesti kilometrech jsem došla do Il Fonche, prvního záchytného bodu.
Vedro začínalo být nesnesitelné a mně ještě zbývalo deset kilometrů. Po suchém a skalnatém úseku jsem vešla do nádherného borovicového lesa. Cesta tu nabízela občasný stín. I přes to jsem myslela, že mě horko umoří.
Horko, žízeň a halucinace
Vypila jsem většinu své vody. A tady to přišlo! Bohužel jsem v jednom momentu uhnula ze stezky a dostala se na úsek, kde se sesunula skála a úplně zavalila cestu. Po pěti kilometrech lezení po kamenech pod širým nebem a snahy o slezení naprosto šílené cesty jsem zůstala bez vody. Byly to už čtyři hodiny, co jsem šla pod rozpáleným sluncem bez pití.
Začala jsem mít halucinace, zem pod nohama mi mizela a zase se objevovala, ale daleko přede mnou. Panika mi začínala stahovat hrdlo. Na mobilu jsem neměla žádný signál a baterka mi začala hlásit posledních pět procent. Slzy mi tekly po tváři, když se přede mnou objevil nepatrný stín drobné borovičky.
Zamířila jsem k němu, abych si na chvíli sedla, zhluboka se nadechla a pomalu se uklidnila. Uviděla jsem pod sebou město, ale pořád bylo strašně daleko. Objevil se i signál! Volala mi kamarádka, brečela jsem jí do telefonu a tvrdila jí, že tam umřu.
Donutila mě se zvednout, sebrat všechny síly a vyrazit dál. Šla jsem, levá noha střídala pravou, bylo to tak automatizované. Dopředu mě hnala vidina vody. Objevila se cesta a na ní stál malý domek, ve kterém jsem uviděla lidi. Vpadla jsem k nim a jediné, na co se zmohla bylo "Help, please, I need water!". Pak jsem se sesunula k zemi.
Pomohli mi na nohy a dovedli mě do stínu. Dali mi mokrý hadr na hlavu, sladké pití a banán. Ptali se mě, odkud jsem přišla. Když jsem jim to řekla, klepali si na čelo a říkali mi, že touhle cestou nechodí ani místní. Týden přede mnou tam dokonce prý někdo umřel.
Vyčerpáním jsem usnula na kamenné lavičce. Když jsem se probrala, došlo mi, že jsem naživu. Bylo to nepopsatelně nádherné a já se cítila živá více než kdy jindy. Místo 16,5 Km ve 37 stupňovém vedru jsem ušla 24 km v naprosto šíleném terénu. Celý další den jsem prospala.
Pohoda, pláže a dračí stromy
Sedmý den jsem jela do El Medána. Městečko bylo hodně turistické, ale po ránu vyprázdněné. Byla jsem unešená z nádherné pláže s oranžovo-černým pískem, který působil ohromně magicky. Protože bylo nesnesitelné vedro, rozhodla jsme se jen pro poloviční trek. Po nižších horách, bývalých sopkách jsem ušla kilometrů.
Na poslední den na Tenerife jsem si prošla malebné městečko La Orotava a odpoledne strávila v Puerto de la Cruz. V Orotavě jsem konečně viděla i dračí strom. Puerto jsem prošla skrz naskrz. V přístavu jsem pozorovala rozbouřené moře a vychutnávala si poslední sluneční paprsky prachem zalitého Tenerife…
Tenerife jsem si zamilovala. Nádherná a velice různorodá příroda, kouzelné sluneční světlo, dokonale modrá obloha, super lidi, to všechno znamenalo, že se mi z Tenerife vracelo domů jen těžko.
Něco pro fotografy
Na Tenerife jsem měla možnost si vyzkoušet nový fotoaparát od Fujifilmu. Jednalo se o retro kapesní pokročilý kompakt X100F. Tento model je již čtvrtou generací řady X100. Když jsem začínala vážněji fotit, model X100 byl mým prvním fotoaparátem. Mám pro tuto řadu jistou slabost, ale modelům X100S a X100T jsem nikdy na chuť nepřišla. Až X100F mě opět vtáhl na vlnu dokonalého prožitku z focení. Není to jen technika. Jde o mnohem víc, ale tomu člověk neuvěří, dokud si tenhle kousek sám nevyzkouší. Byl dokonale responzivní, rychlý, s úžasným dynamickým rozsahem barev a pro mě, jakožto vyznavače stoprocentně ostrých fotek, naprosto jedinečný stroj, který mi pomohl tvořit fotky ostré jako břitva. Musím se přiznat, že teď hodně uvažuji nad jeho koupí.
