Fotograf, který zaujal svět snímkem Trolí stezky: miluji Prahu, fotím ji od malička

Snímky Richarda Horáka
Vánoční Staroměstské náměstí
Harley Davidson, spanilá jízda, Trojský most v Praze
Zamilovaná
Koncert Original Vintage Orchestra, odraz ve skle, Novotného lávka
Foto: Richard Horák
Tomáš Vocelka Tomáš Vocelka
15. 5. 2019 12:47
Richard Horák vybojoval v prestižním světovém poháru profesionálních fotografů třetí místo v kategorii Příroda. V rozhovoru vypráví o tom, jak vznikl jeho úspěšný snímek, proč miluje Prahu a jak se od focení pohřbu Václava Havla dostal k fotografování pro pražské arcibiskupství.

Jak vlastně vznikla fotka, se kterou jste uspěl na světovém poháru profesionálních fotografů?

Vznikla během cesty do Norska, Dánska a Švédska, na kterou jsme loni vyrazili s fotografem Jaroslavem Horou a dalšími kolegy. Jeli jsme karavanem a kdekoli jsme v Norsku zastavili, bylo to nádherné. Dá se tam fotit pořád.

Ke Trolí stezce, která je na fotografii, jsme přijeli kolem deváté hodiny večer, zastavili jsme na parkovišti a dohodli jsme se, že tam zůstaneme přes noc, abychom ji mohli fotit. My dva s Jardou Horou jsme si vzali karimatky, spacáky, měli jsme připravené stativy. S krátkými přestávkami jsme fotili celou noc. Kromě focení bylo úžasné sledovat neskutečně nádherné změny počasí nad údolím Trolí stezky, kdy se střídala mlha a nebylo vidět na krok, s krásným východem a západem slunce.

Podle těch světelných stop tam muselo projíždět docela hodně aut, když jste fotil.

Vítězná fotografie vznikla ve tři čtvrtě na jednu v noci, kdy po silnici projíždělo jedno auto za druhým - myslím, že tam zrovna měli nějakou slavnost. V Norsku je v tuto dobu dlouhý západ slunce, který se prolíná s východem slunce. Tu noc nám přálo štěstí s počasím, kvůli předpovědi jsme tam přijeli o den dříve a dobře jsme udělali. Den nato pršelo a byla mlha. 

Fotografii jsem pojmenoval Výbuch sopky, valící se láva… a myslím že i název přispěl k jejímu úspěchu, neboť si i moji dva kamarádi mysleli, že to opravdu byla vybuchlá sopka…

Jak dlouhý čas expozice byl potřeba, aby ty světelné stopy vznikly?

Bylo to něco kolem tří minut.

Vyhodnocení světového poháru profesionálních fotografů, kde jste získal třetí místo v kategorii Příroda, bylo shodou okolností také v Norsku. Byl jste osobně na vyhlášení výsledků?

Richard Horák

  • Fotograf, držitel titulu MQEP (Master Qualified European Photographer) a ocenění z mnoha domácích i světových soutěží
  • Jeho ústředním tématem je Praha
  • Dlouhodobě spolupracuje s rubrikou Foto na Aktuálně.cz
  • Web: www.richard-horak.cz/
  • Sociální sítě: Facebook, Instagram

WPC, tedy World Photographic Cup, je vlastně světová fotografická olympiáda profesionálních fotografů. Všichni nominovaní fotografové do 10. místa v každé kategorii dostali od organizátorů pozvání na předání cen. V té době jsem věděl jen to, že jsem v kategorii Příroda v nominaci deseti fotografií, ale nevěděl jsem, na kterém místě.

Do norského Drammenu, kde se vyhlášení WPC konalo, jsem letěl s kolegou Milošem Ficem, který se umístil na desátém místě v kategorii Reportáž. Mezi deseti nejlepšími se umístil ještě Otakar Metlička v kategorii Reklama. Díky umístění našich tří fotografií se Česká republika v konkurenci profesionálních fotografů z 32. zemí z celého světa umístila na skvělém 9. místě.

Získal jste ale ještě jedno ocenění.

Současně se třetím místem celosvětové soutěže v kategorii Příroda jsem získal se stejnou fotografií také první místo za nejlepší fotografii ze všech nominovaných profesionálních fotografů České republiky. Mimochodem, výsledky WPC se každý rok vyhlašují jinde, loni to bylo třeba v Japonsku.

Jak to vypadalo na vyhlášení?

Bylo v nádherné staré budově divadla v Drammenu. Dopoledne, v den slavnostního vyhlašování, jsme tam byli na generálce, celý slavnostní večer se zkoušel nanečisto. Ukazovali nám, kde budeme stát a co máme dělat. V tu chvíli už jsem věděl, že z deseti nominovaných fotografů v kategorii Příroda budu v první trojce, ale netušil jsem, které místo to nakonec bude. Generálka byla z důvodu přímého celosvětového televizního přenosu

Nakonec z toho byl bronz.

Když už vyhlášení probíhalo naostro, bylo to všechno hodně rychlé. Bohužel jsem svoje jméno slyšel hned jako první. Skončil jsem tedy třetí. Ale z výsledku mám samozřejmě velkou radost. Měl jsem připravenou řeč, ovšem nakonec na ni ani nedošlo. Jediné, co mě napadlo, když jsem stál na bronzovém stupínku na pódiu, bylo zavolat do publika, že mám rád Norsko - "I love Norway". Norští diváci z publika na mě volali, jestli je vítězná fotografie z Norska, a pak propukli v jásot, že to tak bylo. 

Lidé v České republice vás znají zejména díky krásným fotkám Prahy. Kam kromě ní jezdíte rád fotit? 

Prahu fotografuju nejvíc ze všeho, jsem Pražák, narodil jsem se v Podolí a stále v ní žiju. Samozřejmě i rád cestuji a rád fotím města i krajiny. S kamarády máme partu a docela často někam vyrážíme. Byli jsme například na ostrově Skye ve Skotsku nebo v Amsterdamu a teď se chystáme do Bretaně - tam se moc těším.

V Norsku jsem byl už několikrát - třikrát na Lofotech a jednou ve vnitrozemí. A určitě bych se tam rád ještě někdy vrátil. Ale samozřejmě rád fotím i tady u nás a v blízkém okolí, třeba Voděradské bučiny kousek od Prahy, na jižní Moravě nebo ve Vysokých Tatrách na Slovensku. 

Jste jedním z těch, kdo kombinují práci, ve vašem případě v realitách, a fotografování. Neplánujete přechod k profesionálnímu focení na plný úvazek?

Ne, neplánuji. Samozřejmě fotím i fotografické zakázky, ale živit se focením naplno bych nechtěl.

Nevěsta na Staroměstském náměstí
Nevěsta na Staroměstském náměstí | Foto: Richard Horák

Vraťme se ještě k vašemu focení Prahy. Jak dlouho se tomuto tématu věnujete?

Narodil jsem se v Podolí, od malička jsem bydlel na Staroměstském náměstí, pak jsme se přestěhovali na Vinohrady a od roku 1982 bydlím v Karlíně. Táta mě začal učit fotit od deseti let na film. Vždycky jsem se strašně těšil na to, až na mě ve vývojce v temné komoře vykoukne výsledná fotografie. Samozřejmě byly i nějaké přestávky, kdy mě to tolik nebavilo, protože jsem třeba zrovna běhal za holkami, nebo později vychovával děti. Opravdu hodně jsem Prahu začal fotit v roce 2003.

Začátky byly asi podobné jako u spousty jiných fotoamatérů. Fotoaparát vyrobený ve východním bloku…

Ano, ze začátku jsem měl východoněmeckou Prakticu a fotil jsem na filmy Orwo, které jsem kupoval v NDR v kotoučích a doma si je stříhal a přetáčel do kazet. Zhruba od roku 1985 ale fotím fotoaparáty Nikon.

Vím, že jste fotil pro pražské arcibiskupství, jak jste se k tomu dostal? 

Bylo to díky mým fotografiím z pohřbu Václava Havla. Měl jsem ho rád a moc jsem si ho vážil. Bylo mi líto, když umřel a řekl jsem si, že musím jeho pohřeb zaznamenat. A protože v Praze fotím hodně, už jsem samozřejmě věděl, kam se mám postavit, abych dostal do jednoho záběru smuteční průvod, rakev i Hrad. Pak jsem ještě fotil na Hradě, na nádvoří, kde byli biskupové v nádherných talárech. A napadlo mě, že pár fotek pošlu na arcibiskupství. Jeho mluvčí se mi vzápětí ozval, jestli bych pro ně nechtěl fotit.

A dohodli jste se…

Nejsem věřící, ale samozřejmě mě to zaujalo. Nabídku jsem přijal, i když mě upozornili, že to bude zadarmo. Mně to ale nevadilo, byla to pro mě obrovská škola. Kývl jsem i proto, že mi byl tehdy velice sympatický kardinál Duka, který když převzal funkci, rozhodl se zastavit soud o katedrálu sv. Víta a dohodl se se státem.

Jaké bylo první focení pro arcibiskupství?

První focení bylo po pravdě hrozné, přišel jsem s bleskem a fotil jsem s ním v katedrále sv. Víta, přímo u oltáře, což jim samozřejmě vadilo, i když se ke mně chovali hezky. Něco takového prostě není možné. Blesk nepřipadá v úvahu, ono tam zase tak málo světla není.

Asi jste se díky práci pro arcibiskupství dostal i na místa, kam se člověk jen tak nepodívá?

Fotil jsem pro ně pět let. Z míst, o kterých mluvíte, jsem byl třeba na triforiu (jde o vnitřní ochoz pod střechou) v katedrále sv. Víta. Moje fotografie používali a stále používají v propagačních materiálech církve. Fotografii vitráže, rozety nad hlavním vchodem, pod kterou budou již v letošním roce na podzim umístěny nové varhany pak arcibiskupství použilo na web, kde žádali lidi o příspěvek na ně. Jak už jsem řekl, focení pro arcibiskupství mi hodně dalo. Byla to spousta praxe a naučil jsem se fotit v nepříznivých světelných podmínkách a být nenápadný v tmavém oblečení.

Vybaví se vám i nějaká zajímavá akce? 

Bylo jich opravdu mnoho. Fotil jsem třeba sabráž - to je, když generál odsekává šavlí hrdlo lahve šampaňského. Odehrávalo se to během pravidelného každoročního setkání, kde církev děkuje vojákům a vojáci církvi. Byl jsem tam jako fotograf sám. Ministerstvo obrany tehdy vedl Vlastimil Picek. Tomu se sabráž povedla famózně, ale generálovi Petru Pavlovi se to tehdy úplně nepodařilo, urazil hrdlo špatně a byl z toho překvapený. 

Ale pozor, další, komu se to tehdy nepovedlo, jsem byl já, protože tu pravou chvíli jsem jako fotograf úplně netrefil a u generála Petra Pavla ji rozmazal. Také jsem fotografoval slavný návrat ostatků kardinála Berana a deset mých fotografií bylo vybráno do knihy, které ho popisuje. Je to pro mě čest.

Karlínský masopust
Karlínský masopust | Foto: Richard Horák

Nefotíte jen architekturu a krajiny, ale i různé akce v Praze. Asi nepatříte k těm fotografům, kteří se úzce specializují jen na jeden žánr? 

Ne, nejsem zastánce jen jedné specializace, pořád se snažím vymýšlet nové věci. Začal jsem třeba fotit kamarády ze swingového bandu Original Vintage Orchestra. Fotím je už dva roky, mají úžasného černošského zpěváka, který za nimi jezdí z Los Angeles. A teď mě napadlo, že je nějak zakomponuji do mých fotek Prahy.

S jejich saxofonistou jsme zkusili vytvořit takový fotopříběh. On v něm ztělesňuje roli chudého hudebníka, který lidem hraje na nábřeží. Kolem chodí dívka, ta se do něj po čase zamiluje… V podobném duchu, tedy s nějakým příběhem, bych chtěl postupně vyfotit některé členy orchestru. 

Mimochodem, kolik vám focení zabere času? 

Hodně, samozřejmě. Když mám chuť fotit, prostě se seberu a jdu. 

 

Právě se děje

Další zprávy