Lidí, kteří dostali privilegium fotografovat dění v pelotonu Tour de France z motocyklu, je na světě jen hrstka. Češka Markéta Navrátilová k nim patří. Zažila, jak se závod změnil od doby, kdy se ještě fotilo na film, až po nynější digitální éru. Vždycky ale dokázala přinést úplně jiné, neokoukané záběry. Sport a cyklistika ji baví fotografovat do dneška, i když už se více zaměřuje i na jiné žánry, jako je třeba portrét nebo reportáž. Fotila díky tomu mnoho známých osobností, mezi nimi třeba i norského spisovatele detektivek Joa Nesbøho.
Markéto, vaše fotografie z Tour de France jsou známé po celém světě. Nedávno ale jste ale nafotografovala velmi poetické ilustrace ke knize básní, což možná fanoušky sportovní fotografie a cyklistiky překvapí. Jak jste se k tomu dostala?
Je to malá knížka, jmenuje se Den po Sobotě. Fotograficky jsem ji ilustrovala pro mého kamaráda Zdeňka Křenka. Oba jsme z té práce měli neuvěřitelnou radost. Fotila jsem to mobilním telefonem, chodili jsme spolu po Praze a hledali zajímavé motivy. Pak jsme vybírali fotky tak, aby korespondovaly s tím, co on si v souvislosti s těmi básněmi představuje. Myslím, že pro grafika by taková práce byla trochu jednodušší než pro fotografa. Přece jenom namaluje si to, co chce, což fotografie neumí.
Vraťme se k vašim začátkům. Vaše dětství bylo spíš ve znamení sportu než fotografie, je to tak?
Do deseti nebo jedenácti let jsem dělala gymnastiku, pak jsem začala s tenisem. Dokázala jsem hrát s lidmi, kteří byli v padesátce nejlepších na světě - třeba s Barbarou Paulusovou (bývalá rakouská profesionální tenistka, vyhrála šest turnajů WTA ve dvouhře, pozn. red.). Měla jsem dny, kdy jsem byla schopna porazit kohokoli, a pak dny, kdy to naopak moc nešlo.
Měla už jste v té době i nějakou zkušenost s fotografováním?
Můj tatínek rád fotil. Původně pracoval jako lesák, ale kvůli tomu, abych mohla hrát tenis, se se mnou přestěhoval do Zlína, zatímco maminka zůstala v Hodoníně. Ve Zlíně si našel práci ve Výrobním družstvu Fotografie. Ale nevím, jestli je to ten důvod, proč se teď fotografii věnuji.
Jak jste se dostala od tenisu k fotografování cyklistiky?
V osmnácti jsem měla autonehodu. Bylo to krátce po sametové revoluci, slavila se nově nabytá svoboda, začínalo se cestovat. S kamarády jsme vyrazili ze Zlína do Maďarska. Dojeli jsme jen k Malackám, někdy ráno… Měla jsem na hlavě tři fraktury a posunutou kostrč. Tenis jsem pak hrála ještě tři roky, ale už to nešlo na špičkové úrovni.
Jednoho dne jsem řekla, že končím. Jen tak, z pondělí na úterý. Deset let jsem pak tenisovou raketu nevzala do ruky. Otec byl v té době majetkově zainteresován ve vydávání českých verzí magazínů Penthouse a Longevity. Vždycky ho bavila cyklistika, takže si sehnal novinářskou akreditaci na Tour de France. Zeptal se mě, jestli bych nejela s ním. To mi bylo asi jedenadvacet. Vzala jsem si s sebou nějaký foťák a začala jsem vlastně shora - nejdůležitějším cyklistickým závodem na světě.
Vás tehdy cyklistika bavila?
Ne, zase tolik mě nezajímala, nebyl to můj sport. Ale když jako první vidíte Tour de France… Ta se musí líbit každému, bez ohledu na to, jestli má rád sport, natožpak cyklistiku. Je to mimořádný zážitek.
Od toho, když člověk vyrazí s foťákem na Tour, je ještě dlouhá cesta k profesionálnímu fotografování, nebo ne?
Už tehdy mě u trati oslovil John Pierce z britské agentury Photosport International a řekl mi, ať mu pošlu pár fotek. Popravdě, myslím, že mě tehdy zastavil spíš proto, že viděl blondýnku v šortkách. Fotky jsem poslala a agentura mi nabídla, abych pro ně začala fotografovat cyklistické závody. Když se na ty snímky dívám zpětně, myslím, že dobré byly jen asi dva nebo tři z nich.
Pomalu jsem ale začala spolupracovat s Pelotonem, tehdy jediným cyklistickým časopisem u nás, a také se začaly objevovat možnosti fotografovat i jiné závody různě po světě. Já jsem tehdy pracovala v rodinné reklamní agentuře a studovala design. Jakákoliv možnost vycestovat pro mě byla k nezaplacení. A tak jsem začala fotografovat cyklistiku.
Po pár letech si mě všiml majitel agentury CorVos, která se na cyklistiku specializuje a patří v tom ke světové špičce. Právě on mě pak na Tour posadil na motorku. Až mnohem později jsem si uvědomila, jakou mi tím dal šanci.
Fotografovat Tour de France z motorky je prestižní věc, tu možnost dostane jen velmi málo lidí. Jaký to byl pocit?
Měla jsem z toho děsivý respekt a převládal pocit: hlavně neudělat chybu. Protože na Tour uděláte jednu chybu a končíte.
Tour je do značné míry chlapský svět, jak se fotografce žije v takovém prostředí? Je těžké se tam prosadit?
O to, abych se prosadila, jsem nikdy neusilovala. Nepovažuji se za ambiciózního člověka.
Tomu nevěřím, vždyť jste dělala na špičkové úrovni gymnastiku a tenis…
Tenis i gymnastiku jsem dělala, protože to rozhodli rodiče. Nebylo to tak, že bych si ve čtyřech letech řekla - já chci čtyřikrát týdně na tréninky a o sobotách na závody. Tehdy děti nerozhodovaly o tom, co chtějí dělat a co ne.
Vraťme se ještě k tomu, jak jste se jako fotografka cítila v ryze mužském světě.
Chlapi na mě zpočátku koukali trochu přezíravě. Chovala jsem se k nim hezky, když jsem něco nevěděla, tak jsem se zeptala, nebo jsem dělala to co ostatní. Dva roky jsem pozorovala, jak to chodí. A oni pozorovali mě. Myslím, že po těch dvou letech se to zlomilo.
Z velkých agentur, jako jsou Reuters, AFP, AP nebo L’Equipe, jezdí na Tour pořád stejní fotografové - ti, kteří ji umí fotit nejlépe. Takže jsem pořád potkávala tytéž kluky. Často jsme si navzájem prohlíželi fotky, které jsme během dne udělali, a oni viděli, že něco umím.
Myslím, že nakonec mě ti chlapi měli rádi. Ne že by mi dávali přednost při focení, ale dveře mi otevírali. Prostředí mezi těmi několika fotografy, kteří sedí na motorkách, je opravdu přátelské. Když vás vezmou do své bubliny, už k nim patříte. Mně tam pak bylo hrozně dobře.
Jaký to je zápřah, fotit Tour?
Přijíždí se několik dní před startem, takže tam většinou strávíte 24 dnů. Vstává se v šest ráno, protože musíte být na místě startu tři hodiny předem. Z hotelu, kde spíte, to na start bývá někdy i 100 kilometrů, s tím musíte časově počítat.
Hodinu před startem přijedou ke startu autobusy se závodníky a začne se fotit. Řekněme, že etapa startuje v poledne. V tu chvíli nasednete na motorku a slezete z ní třeba až o půl šesté večer. Pak se fotí vyhlášení vítězů a jdete do tiskového centra vybrat a odeslat fotky. Odtud jsme odcházeli v sedm nebo osm večer. Pak cesta do hotelu, která klidně může trvat hodinu nebo dvě. Když je dojezd na kopci, mohou to být i tři hodiny, takže tam dorazíte až někdy před půlnocí. Někdy se nestihnete ani navečeřet. A tak to jde den za dnem.
Co si fotograf na motorce veze s sebou?
Měla jsem normální oblečení, džíny a bundu, nic motorkářského. Dlouhý rukáv a nohavice, i kdyby bylo sto stupňů. Když už jsem měla při focení ležet na zemi nebo klečet na rozpáleném asfaltu, chtěla jsem oblečení, které by mě neomezovalo.
Pokud jde o techniku, vozila jsem toho s sebou spíš méně. Na sobě jsem měla dvě zrcadlovky Canon. Na jedné širokoúhlý zoom 16-35 mm a na druhé teleobjektiv (někdy stačil zoom 70-200 mm, jindy jsem si brala 100-400 mm, podle charakteru etapy). V kufru na motorce jsem měla uložený ještě třeba širokoúhlý objektiv 14 mm, případně rybí oko nebo zoom 28-70 mm, i když tím já zrovna moc nefotím. A samozřejmě tam bylo také oblečení do deště.
V dešti musí být ty hodiny strávené na motorce hodně nepříjemné.
Nejhorší je, když prší třeba tři dny za sebou, oblečení na hotelu nestíhá vyschnout.
Asi jste si s sebou vezla i nějaké jídlo, nebo ne?
Na jídlo během etapy čas není, to jsem nebrala. Řešila jsem to ve vesnici na startu: trocha vína, nějaký sýr, byl to takový můj rituál.
Jak se změnila Tour za ty roky, co jste ji fotila?
Strašně moc. Dříve bylo jednodušší fotit a mnohem složitější ty fotky posílat, dnes je to úplně naopak. Tour byla vždycky velká, ale Lance Armstrong z ní udělal globální věc. Obrovskou roli také sehrál internet. Existuje dejme tomu sto časopisů, které píší o cyklistice, ale třeba tisíc serverů na webu, které se jí věnují. A každý chce mít někoho na Tour. Přibylo lidí, fotografů i novinářů.
Když jsem začínala, fotili jsme na diapozitivy, měla jsem 10 až 15 filmů na etapu (to je 300 až 500 fotek). Člověk si v takovém případě hodně rozmyslí, co fotí. Nafotografovaný materiál se posílal každý den letadlem do Rotterdamu, kde ho vyvolali a zpracovali. Pokud jsme fotili na negativy, vyvolávali jsme si je sami.
Asi se hodně zvedla i konkurence mezi fotografy?
Ano, dnes je mnohem těžší udělat fotku, kterou by nikdo jiný neměl. Musíte mít buď ohromné štěstí, nebo si ten výjimečný záběr musíte předem promyslet, což je ten lepší způsob. Pokud máte jen štěstí, má ho většinou i dalších patnáct lidí, kteří stojí někde kolem. Na Tour totiž není člověk nikdy sám.
To nemusí být moc příjemné, když to trvá přes dvacet dní…
Čím jsem byla starší, tím mi to vadilo víc. Ráno jsem přišla ke startu a myslím, že pro spoustu kolegů bylo příjemnější bavit se se mnou než s chlapy okolo. Takže jsem se přistihla při tom, že je mi pak dobře, když si sednu na motorku a už na mě nikdo nemůže. Ale ani na trati v podstatě není místo, kde by nebyli lidi. Což může být problém, když třeba potřebujete na záchod - pro nás holky rozhodně větší než pro chlapy.
Jak je to s rodinou? Má člověk čas třeba zavolat domů?
Na Tour nemáte čas nic na jiného než na práci. Nesmíte nic prošvihnout a na motorce nejde přemýšlet ani o tom, jak se má vaše dítě, které je někde daleko doma. Tour je taková bublina, ve které jste odstřiženi od světa. Domů jsem stíhala volat až večer.
Máte kamarády mezi cyklisty, kteří jezdí Tour?
Ne, mám kamarády mezi fotografy, mezi týmovými manažery, mezi komentátory z televize. Mezi cyklisty ne, není tam čas vytvářet si s nimi nějaké vztahy. Tedy pokud nejde o české cyklisty, mezi těmi přátele mám. Za dobu, co jsem fotila Tour de France, ji z Čechů opakovaně jezdili jen Jan Svorada, Pavel Padrnos, Roman Kreuziger, Zdeněk Štybar, Petr Vakoč nebo Leopold König. Romanovi jsem třeba fotila svatbu, ale troufám si říct, i že se všemi ostatními jsme přátelé a vycházíme si vzájemně vstříc.
Co vás baví, když si fotíte jen tak pro sebe?
Já na fotografování jen tak pro sebe v podstatě nemám čas. Vnímám to tak, že život je důležitější než práce, i když tu svoji mám nesmírně ráda. Už několik let žiji sama se svýnm synem Timem a nedovoluji si plnit nějaké své fotografické ambice na úkor času stráveného s ním. Jsme dva a pes a je to občas náročné.
Ráda bych si našla další velké téma, jakým byla pro mě profesionální cyklistika, ale na to musíte mít prostor v životě i v hlavě a ten já zatím nemám. Bude to muset být téma, které je slučitelné s mým životem. Nemyslím si, že člověk musí letět na druhou stranu světa, aby tam udělal dobré fotky nebo aby byl šťastný.
Bavilo by mě také třeba fotit babičku, kdyby žila. Něco, u čeho je klid, u čeho bych mohla strávit času, kolik chci. Abych se tím profotila, podobně jako tou cyklistikou. Nebo bych si řekla, že budu fotit staré lidi, a snažila bych se s nimi trávit čas. Nebo by bylo hezké courat se s fotoaparátem po kraji, který je člověku milý.
Vím, že jste kdysi hodně fotografovala v londýnském metru.
V Londýně jsem žila dva roky, přivedl mě tam můj první muž, ale to už je dávno. V metru jsem tehdy byla s fotoaparátem schopna strávit klidně i čtyři hodiny denně. Hodně mě to tehdy bavilo a pomáhalo mi to zvládat situace, kdy jsem se cítila na dně.
Teď pracovně fotíte širokou škálu témat, od sportu po portréty…
Ke sportu mám samozřejmě blízko a nemusí to zrovna být cyklistika, ale baví mě fotit i lidi všemožných profesí a je mi úplně jedno, jestli je to houslař, sportovec nebo vědec. Občas je mi skoro líto fotit, protože ti lidé jsou tak fajn, že bych si s nimi raději jen povídala. Netíhnu k fotkám na efekt, pro mě je důležitější, jak tu hodinu nebo dvě s daným člověkem strávím. I když samozřejmě vím, že z toho nakonec musí být fotografický výstup, který bude mít hlavu a patu.
Co fotografujete teď?
Zrovna teď (rozhovor vznikl v červenci, pozn. red.) jsem fotila dvě představení shakespearovské Bouře.
Fotografovala jste také amatérský sport - seriál Kolo pro život nebo sokolský slet, co vám to dalo?
Slet je vizuálně hezký a jsou tam krásní lidé. Na vrcholových sportovcích moc nevidíte, s jakými výzvami bojují. Máte pocit, že všichni vyjedou na kopec nebo uběhnou stovku, jen někdo z nich o něco rychleji než jiný. Na sletu nebo na amatérských závodech to tak není. Bylo zajímavé vidět, že tam jsou důležité jiné věci než v profesionálním sportu. Díky Kolu pro život mě pak zase začala více bavit Tour de France, protože jsem tam pak dokázala nalézat jiné, nové věci.
Čím jste se lišila od kolegů na Tour de France?
Říkali mi - ty to fotíš jinak, protože jsi holka. Myslím, že tím to ale nebylo. Uměla jsem nafotografovat krajinky ze závodu jako nikdo další. Dokázala jsem fotky vymyslet - třeba tak, že někde najdete něco hezkého nebo zajímavého, a cyklisté vám pak do těch kulis přijedou. Ráda jsem používala širokoúhlý objektiv a lišila jsem se třeba i tím, že mám málokdy hlavního hrdinu fotografie v jejím středu. Nevím proč to tak je.. Prostě to vyfotím tak, jak se mi to líbí.
Agentura, benefitovala z toho, že jsem uměla fotit snímky, které se pak v časopisech tiskly přes dvoustranu. Taková fotografie musí být dobrá a navíc ještě i trochu jiná. Muselo tam být něco, co se normálně nevidí. Myslím, že jsem pro agenturu byla přínosem, protože jsem vždycky přivezla to, co bylo důležité - tedy zpravodajský ‚krev, pot a slzy‘, byla jsem rychlá, a navíc jsem vždycky přišla s něčím, co nikdo jiný neměl.
Studovala jste produktový design, máte státnici z dějin umění. Je podle vás znalost výtvarného umění pro fotografa důležitá?
Myslím si, že čím víc toho máte nakoukaného, tím víc to zvedá úroveň vašeho vizuálního cítění. Víte, že tohle už tady bylo, nezačínáte na začátku. Pomůže vám to hledat svoji vlastní cestu. Odlišit se od ostatních a mít vlastní rukopis je velmi cenné.
Hledáte ve výtvarném umění inspiraci? Jaké malíře máte ráda?
Neřekla bych, že v něm hledám inspiraci. Nepřemýšlím o tom, proč Rembrandt namaloval své obrazy tak, jak je namaloval, ani o tom, jak věci na obrazech fungují. Baví mě se na výtvarné umění dívat. Baví mě abstraktní umění 20. století, třeba Mark Rothko nebo ruská avantgarda. V případě Rothka jde jen o abstraktní barevné plochy, kus modrého a pod tím kus červeného. Mám ráda taky Pietera Bruegela (vlámský malíř žijící v 16., století), na jeho obrazech zase je spousta lidí a hodně se tam toho děje.
Poslala jste někdy fotky do nějaké soutěže?
Ne, nikdy. Jak jsem řekla, nejsem nijak ambiciózní typ.
Máte respekt z nových věcí, se kterými se jako fotografka setkáváte, nebo už víte, že zvládnete cokoliv?
Myslím, že člověk musí věřit sám sobě, ale často mám z tématu respekt a obavu o výsledek. Mám vnitřní ambici nafotografovat to nejlépe, jak jen to jde, abych z toho měla sama dobrý pocit. V takovém případě si říkám: udělám to, jak nejlépe umím, a snad to bude stačit. Musí to stačit. Dělám užitou fotografii a jsem si jistá, že i obyčejnou konferenci můžete nafotit dobře nebo jen velmi průměrně. Focení mě baví a mám ohromné štěstí, že se tím můžu živit. Nedovedu si představit, že bych dělala něco, co by mě nebavilo.
Co byste poradila fotografům, kteří začínají?
V každé knížce, kterou vydám, mám ráda na začátku nějaký citát nebo motto. Do žluté knížky Kolo (2017) jsem vybrala citát Davida Bowieho, kterého mám moc ráda. Je to jeho rada začínajícím umělcům a myslím, že to řekl skvěle:
"Nikdy se nechovejte tak, abyste se zavděčili lidem nebo se snažili získat jejich přízeň. Nepracujete pro jiné lidi, ale vždy jen sami pro sebe. Pamatujte, že důvodem, proč jste začali něco dělat, byla vaše vnitřní potřeba. Potřeba manifestovat něco, co vám pomůže nejen najít místo ve společnosti, ale i sebe sama.
Další důležitá věc je, zda pracujete v prostředí, kde se cítíte bezpečně. Pokud tomu tak je, nepracujete ve správném prostředí. Vždy běžte ještě o kousek dál do vody. Až tam, kde budete muset být na špičkách, abyste cítili dno. Protože tam jste přesně na místě, kde budete schopni vytvořit něco vzrušujícího."