reklama
 
 

Fotograf Robert Vano slaví 70. narozeniny. Zkus akty mužů, radil mu jeden z otců módní fotografie

5. 5. 2018 12:23
Robert Vano: Řekli mi, že když mám rád kluky, tak je mám i fotit. A tak jsem je začal fotit | Video: Tomáš Cetkovský, Tomáš Vocelka |  02:00
Některé životní pravdy bývají tak samozřejmé, že je člověk dokáže přehlédnout. A objevit mu je musí pomoci někdo druhý. Tak to bylo i v případě fotografa Roberta Vana, který 5. května slaví 70. narozeniny. To, že by měl fotit muže, protože je má rád, mu poradil slavný americký fotograf módy Horst P. Horst. Jak to tehdy bylo? Robert Vano to prozrazuje v rozhovoru.

Robert Vano má za sebou pohnutý život. Jako chlapec emigroval z rodného Slovenska. V USA se stal velice uznávaným kadeřníkem a vizážistou hvězd. Má za sebou hluboké pády s drogami. I vzestup v nové roli fotografa módy. Své sedmdesáté narozeniny slaví velkou výstavou v pražské galerii Leica (potrvá až do poloviny června a určitě stojí za vidění). A režisér Adolf Zika natočil k Vanově životnímu výročí film, který nedávno běžel ve vybraných kinech a pak v České televizi. O filmu i o životě mluví Robert Vano v rozhovoru pro Aktuálně.cz. 

Režisér Adolf Zika k vašim sedmdesátým narozeninám natočil dokumentární film Robert Vano, příběh člověka. Objevil jste během natáčení něco, třeba vzpomínku, která by vás nějak zasáhla?

Točili jsme rok, začali jsme loni v dubnu. Já už jsem můj životní příběh vyprávěl mnohokrát, už pět let jezdím po republice s takzvanými scénickými rozhovory. Napsal jsem dvě knihy.  Ale když člověk píše, tolik to neprožívá. Když se film natáčel, měl jsem podmínku, že nechci chodit točit do lesa, protože tam nikdy nechodím. Když jsem na premiéře viděl film poprvé, došlo mi, proč les nemám rád a nechci tam chodit.

A co byl ten důvod?

Přes les jsme emigrovali. Šli jsme přes Alpy, byli jsme v lese celý den a celou noc. Byly tam ostnaté dráty a já měl strach. Tak asi proto nechci do lesa. 

Jednou z vašich podmínek při natáčení bylo i tom že jste nechtěl nikam cestovat, natož letět. Léta, která jste prožil v USA, byla ale pro vaši kariéru klíčová. Natočit film bez cesty do USA muselo být složité. 

Ano, určitě to bylo pro pana režiséra těžší, ale je to jeho film, tak si s tím musel poradit. Kdyby ta Amerika byla jako tehdy, tak bych tam asi musel jet. Jenomže nic z toho, co bylo, už neexistuje. New York je dnes jiný než před padesáti lety. Proč bych tam jezdil? Není Andy Warhol, není studio 54. Neexistují utečenecké tábory, kde jsme byli, ani elektrické dráty.

A pokud jde o Slovensko, kde jsem se narodil, nejsou moji rodiče, není můj rodný dům, místo něj stojí celá nová ulice. Tak proč tam jezdit? Stejně by z toho nic nebylo.

V Americe jste se vypracoval na slavného vizážistu. Jak jste se dostal k focení?

Tím, že jsem dělal pro Vidala Sassoona, který posílal kadeřníky a vizážisty k fotografům módy. Mně se líbilo, že fotograf byl jako režisér, který to celé řídí, zatímco já byl jen ten, kdo myje vlasy. Chtěl jsem být také v roli režiséra, a proto jsem si řekl, že budu fotograf. 

Jak dlouho trvalo, než se vám to přání povedlo splnit?

Ono to nešlo ze dne na den, trvalo to patnáct let, než jsem dostal první zakázku. Ale jsem rád, že jsem si to vybral a pořád v tom jedu. Aby fotograf mohl svému týmu říct, co chce, musí toho hodně znát. A když lidé něco neumí udělat, musí jim to jako správný režisér ukázat.

Já jsem jako první dostal zakázku, kde jsme měli všechny holky fotit jako Marii Callas v roli Médey v Mexico City roku 1947, kdy jde dolů po schodech a ztratí to vysoké C. Přesně tak chtěli, aby modelky vypadaly. Takže jsme šli domů, protože já jsem znal jen Beatles a žlutou ponorku, Maria Callas ani Mexico City mi nic neříkaly.

Fotil jste už jako chlapec ještě na Slovensku, nebo jste začal až v USA?

Fotil jsem už jako dítě, foťák jsem dostal, když mi bylo čtrnáct. Ale bylo to jen takové cvakání. Výhoda je, že když vám třeba v pětačtyřiceti letech udělají první výstavu, můžete pak vystavit i fotky, které vznikly během předchozích dvaceti let. Jenom tady v Česku platí, že nějaká superstar může vydat životopis už třeba v patnácti letech. V Americe to dělají po šedesátce. Prvních dvacet let se člověk učí profesi, druhých 20 let musí pracovat, a těch posledních dvacet by měl vystavovat a psát knížky.

Vy jste byl asistentem u jednoho z nejslavnějších fotografů módy na světě, Horsta P. Horsta. Prý to byl on, kdo vám doporučil, ať fotíte muže?

Já u něj začínal jako kadeřník a vizážista. Pan Horst fotil módu a já jsem poslouchal co říká. Nikdy se na moje fotky nepodíval, a když jsem se chtěl zeptat, jestli je to dobré, řekl: "Pokud se ptáš, tak není."

"Kdy to budu vědět?" ptal jsem se. "Až se nebudeš ptát," odpověděl.

A jednoho dne mi pan Horst říkal: "Proč fotíš pořád ty holky?"

Já na to: "Vy taky fotíte holky."

"Protože je mám rád. Ale ty máš rád kluky a měl bys fotit kluky, protože to téma musí jít z tvého žaludku," řekl Horst.

A vy jste ho poslechl. 

Holky jsem pak fotil od pondělka do pátku a kluky v sobotu a v neděli. A když mě naštvou kluci i holky, tak fotím zátiší. Protože s hruškami nebo s rajčaty se nepohádáte.

Říkáte, že fotografování vás pořád baví. Co plánujete dál? 

Nic nového neplánuji, protože já nikdy neměl velké plány, Někteří lidé to tak mívají - chtějí mít rodinu a psa a porsche a chatu… Já jsem jen chtěl být fotograf a to se povedlo. Měl jsem to štěstí, že můžu dělat, co mám rád, a živit se tím. A teď musím jít dál, začíná poslední kapitola. Chtěl bych mít třeba výstavu v muzeu Pompidou (velká galerie moderního umění v Paříži, pozn. red.). Člověk si musí dávat taková přání. Nemůžu říct, že nic nechci.

Prozradíte, jak vznikla barevná fotografie Vojty, což je titulní snímek vaší výstavy? 

Většinou všechno fotím nasvíceno denním světlem, modelky a modely mi vybírají agentury, neběhám kvůli tomu po diskotékách. Agentuře jsem řekl, že chci kluka s pusou jako Angelina Jolie. Mám rád pivoňky, a když Vojta přišel na focení, tak jsem mu řekl, ať si vezme ty pivoňky. A hezké je to proto, že on je hezký a pivoňky jsou také hezké. A to úplně stačí. 

Podívejte se také na rozhovor, který Robert Vano poskytl DVTV:

Odejít z New Yorku je jako odejít ze života, v 70. letech jsem potkával Gretu Garbo i Jacqueline Kennedy, 23 let jsem se nesměl vrátit domů, říká Vano | Video: Emma Smetana |  39:47

autor: Tomáš Vocelka | 5. 5. 2018 12:23

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama