reklama
 
 

Recenze: Překvapující, hravý a zatraceně dobrý fotograf Jaroslav Kučera v galerii Leica

24. 3. 2017
Jak se pro nás může něco tak fotograficky ohraného a banálního, jako jsou odrazy domů, značky na ulici, nepořádek v ulicích, či stará okna, stát něčím novým? Co se stane, když tyto obyčejné a všudypřítomné motivy nafotí nejvýraznější osobnost současné české fotografie, Jaroslav Kučera, běžně dokumentující život a jeho bezbřehou symboliku?
Doporučujeme

Bude to klišé, bude to absurdní, nebo dokonce trapné? A co když je odpověď jiná? Třeba že jsou Tiché dialogy, jeho nová výstava v Leica Gallery Prague, překvapující a zatraceně dobré?

Máte-li v oblibě tvorbu nějakého fotografa a sledujete ho řadu let, málokdy se stane, že vás jeho tvorba něčím překvapí. Za ta léta se ve vás vytvořil pozitivní vztah k jeho práci.

Zkušený fotograf má neměnný rukopis, který si vypěstoval na začátku svého vývoje. Roky broušené zkušenosti se proměnily v mistrovské dílo a vám nezbývá nic jiného než takového mistra s úctou sledovat či se občas rozpomenout na jeho ranou tvorbu. 

Ve chvíli, kdy obdržíte pozvánku na výstavu, vaše srdce poposkočí, ale jen nepatrně, protože vy přesně víte, co můžete od svého oblíbeného fotografa s jasně profilovanou technikou a výrazem očekávat.

Ale co když se stane něco jiného? Co když v anotaci hovořící o jeho nové výstavě objevíte slovo překvapivá?! Zarazí vás to, přiměje vás to vybudovat si určitá očekávání, nebo to slovo jednoduše vstřebáte a dáte mu prostor naplnit jeho význam později?

Tiché dialogy jsou výstavou Jaroslava Kučery, která je nyní k zhlédnutí v Pražské Leica Gallery. A právě ona se pro mě a mnohé jiné stala překvapením této zimy. Když jsem vešla do LGP, abych si Kučerovu expozici prohlédla, ptala jsem se sama sebe: Proč? A předkládala si alternativní odpovědi…

První myšlenka, která mi vytanula na mysli, byla zcela prostá, možná jen trochu scestná. Říkala jsem si: "Jaroslav Kučera je starší pán, který vyfotil už úplně všechno, nudil se, nevěděl co by, a tak chodil s foťákem po ulici a hledal věci pod svícnem." Takové ty věci, které jsou úplně banální, a proto jsou schované ve tmě. Všední, ale podstatné momenty dokazující naše bytí.

Tuto myšlenku jsem rozvíjela dál a ptala se sama sebe na své pocity. Měla jsem být rozhořčená, že jde o dílo z nudy? Měla jsem být ráda za to, že se Kučera "vyřádil"? Jak jsem se vlastně měla cítit?

A pak mi to došlo. Přišlo kouzlo. Otevřela se přede mnou místnost plná her. Autor si hrál. A mně bylo jedno, jaký byl jeho popud, nezáleželo mi na tom, jak se cítil on sám, když si chodil po venku a lovil záběry. Tohle všechno se rozplynulo jako mávnutím proutku a jediné, co zůstalo, byl pocit uspokojení.

Nepotřebovala jsem popisky, názvy, ani složité texty k jednotlivým fotografiím. Nemusela jsem v nich objevovat dramatizující hloubku. Necítila jsem se okleštěná dogmaty, pravidly a stereotypy vnímání. Nebyla jsem v rozkolu. Byla jsem překvapená!

Uchvátila mě myšlenka díla. Banálnost visela na každé stěně. Byly to výjevy, které jsou známé každému z nás. Obrazy, na které narážíme v reálném životě dnes a denně. Byla to projekce něčí snahy spojit tyto nikoliv bizarní, ale prosté momenty dokumentující naši přítomnost na Zemi, kontrasty pěkného a ošklivého, do celku, který spolu bude promlouvat tichou řečí.

Abyste dokázali ony metafyzické dialogy pochytit, je ovšem potřeba naladit se na surrealistickou vlnu a nechat se prostoupit magickým banalismem. Teprve pak budete schopni porozumět spojnicím mezi jednotlivými prvky jeho díla.

Tiché dialogy představují svůdnou lyriku linií, struktur, světla, stínů a materiálů. Jsou zpovědí doby a mezi sebou fungují díky specifickým úhlům pohledu a vskutku promyšlené obrazové skladbě. Kdybyste jeden jediný obraz dali na jiné místo, do jemně plynoucího dialogu byste vnesli zmatek. Roztříštili byste ho na fragmenty nicneříkajícího ticha. A právě ona konexe mezi jednotlivými fotografiemi vytváří nenápadné elektrizující napětí. Nemáte potřebu se ptát na příběh odrazů domů, mraků a jiných objektů.

Dialogy nevypráví příběhy, komunikují mezi sebou a vy jste šťastní a spokojení, že je tu konečně něco bez příběhu. Veliké něco, které nabízí útočiště vaší přesycené mysli. Díky tomu všemu znáte i odpovědi na všechny ty otázky typu Proč? Jak? Kdy? Kde? Co? Odkud? a Kam? a jediné, na co zbývá se ptát, je: Čekáš to tam?

Kde Leica Gallery, Praha
Kdy do 2. dubna
Vstupné dospělí 70 Kč, studenti 40 Kč, děti do 12 let zdarma

autor: Romana Marie Jokelová

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama