Výstava mě okamžitě udeřila do očí. Jedno jí musím přiznat - a to fakt, že je vizuálně výrazná. Bohužel však působí takzvaným instagramovým efektem, a zaujetí je tedy jen velice krátkodobé. Uplynula sekunda a okouzlení bylo pryč. 

V pražské Leica Gallery jsem byla dělat rozhovor s módní a dokumentární fotografkou Štěpánkou Stein. Obě jsme se shodly na tom, že na nás vystavený výběr působí prvoplánově. Přestože Ellen von Unwerth tvrdí, že má ráda lidi, kteří mají kouzlo osobnosti a umí si to před fotoaparátem užít, nenacházela jsem v jejím díle opravdovost. Připadalo mi příliš statické a vyumělkované. Ploché.

Pochopila bych, kdyby obrazy rozdováděných modelek opíjejících se litry šampaňského a oblečených do kostýmů z Divokého západu obsahovaly hlubší zprávu nebo náznak parodie či grotesky. Jenže tyhle fotky na mě působily jako vizuálně jednoduchá hra s divákovými smysly. Pro mě to byla hra pseudoefektů a pitoreskních výrazů pracujících s vizuálními stereotypy a klišé.

Pokud se podívám na výstavu jako celek, postrádala jsem návaznost. Přemýšlela jsem nad netradiční formou prezentace a její pointou. Co měla výstava vlastně sdělit a ukázat? Proč se pro mě rozpadala do neslučitelných fragmentů? Proč na mě působily přímé pohledy tak iritujícím dojmem? Měla ve mně výstava vyvolat pocit svobody? Měla provokovat? Měla mě unést za hranici reality do světa působícího jako filmový příběh?

Volně spojené série nás měly vtáhnout do dívčího gangu, který je na výpravě za štěstím po Divokém západě. Ale co je oním štěstím? Nechť se ho na výstavu, která je v Leica Gallery Prague k vidění až do 19. 11., vypraví každý hledat sám. 

A každý ať si v této výstavě najde svou vlastní pointu.