reklama
 
 

Možná se ukáže, že iPhone je něco jako nová Leica, říká učitel fotografů Zdeněk Stolbenko

23. 9. 2017
Zdeněk Stolbenko je učitelem fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově. Celý život se věnuje dokumentování jihočeské krajiny. Většinu času tráví venku a jako poutník se prochází po kraji, aby objevoval místa na první pohled nezajímavá, ale ve skutečnosti fascinující.

Když do Googlu zadám vaše jméno, nenajdu téměř nic, proč?

To téměř nic je nejspíše můj profil na síti Google+, který jsem si před několika lety zřídil. Pak jsem zjistil, že spíš než trávit čas nahráváním snímků na něco abstraktního je pro mě zatím lepší vzít fotoaparát a jít ven. A když někdy nic nevyfotím, tak se aspoň projdu krajinou…

Pokud opomenu přechod z analogu na digitál, v čem se podle vás současná fotografie liší od té před pětadvaceti nebo třiceti lety? 

Na to neumím jednoznačně odpovědět. Fotografie jako médium je úzce spjatá se svým technickým vznikem. Hodiny, které dříve fotograf strávil ve fotokomoře, nahradila práce u počítače. Fyzikálně-chemický proces analogové fotografie převzal počítač ve fotoaparátu. Tím pádem mohou zajímavý snímek vytvořit i lidé, kteří se fotografií nezabývají, jen jsou ve správný čas na správném místě. Na druhou stranu velký rozmach internetových sociálních sítí, které přispěly k nejmasovějšímu rozšíření fotografie, s sebou přinesl i inflační boom "fotografie".

Obecně se vše zrychlilo. Mnoho věcí zůstává jen na povrchu. Za to ale nemůže žádná nová technologie. Záleží přece na lidech, jak ji používají.

Studenti, které učíte, to nejspíš tak nevnímají, zatím znají fotografii víceméně jen ze studijního prostředí. Ale jak vnímáte tuto změnu vy, jakožto člověk, který viděl její posun?

Jak jsem již řekl, fotografie je úzce spjatá se svým vznikem. Přechod z filmu na digitální data přinesl mnohá vylepšení, která jsou dnes pro profesionální fotografy nepostradatelná. Okamžitá kontrola fotografované scény, vynikající možnosti dodatečných úprav a nekonečná reprodukovatelnost bez ztráty kvality jsou jedny z nich. Pro většinu fotografů je dnes těžko představitelné, že by měli odevzdat snímek bez dodatečné postprodukce, jak tomu bylo dříve u barevných diapozitivů. Druhá strana mince je ta, že digitální médium degradovalo fotografii na hračku pro masy turistů…

Já fotografuji s analogovou i digitální kamerou. Je pravda, že má digitální kamera je lehčí, velmi snadno jsem si na ni zvykl. Ale stejně tak rád chodím fotografovat krajinu velkoformátovým přístrojem s pořádným stativem a nezbytným vybavením. Má to totiž své kouzlo. Musím vše udělat sám. Zavést film do kazety, sestavit kameru, změřit expozici. A samozřejmě ve fotokomoře vyvolat film a zhotovit fotografie. Manuální práce vyžaduje soustředění, je to pro mne určitý druh meditace.

Ve výsledku je ale úplně jedno, jakou technikou fotografie vznikla. Dobrá fotografie je jenom jedna.

Mají vaši studenti zájem o fotografii?

Proto přece na školu přicházejí. Jen se liší jejich představa samotného zájmu o fotografii. Ti, kteří si představovali, že budou fotografovat jen to, co se jim líbí, zjišťují už během prvních hodin, že tomu tak nebude vždy.

Klasická fotografie je pro většinu novinkou. A každým rokem se to procento zvětšuje. Je zajímavé, že studenti k ní přistupují jako k něčemu novému. Vůbec ji neberou jako něco archaického.

Co se studentům snažíte předat?

Především své nadšení. To je nejlepší způsob, jak studenty motivovat, jak jim předat vlastní zkušenosti a řemeslo. Aby se vyvarovali chyb, které jsem dělal já. Aby pochopili, že profesionál na rozdíl od amatéra fotografuje, i když se mu nechce a je unavený. A přitom musí vždy odvést standardní práci. Že vše má svůj čas. Že je potřeba dodržovat standardní technologické postupy, aby dosáhli vždy standardních výsledků.

Pokud chce člověk fotit, měl by podle vás znát základy, historii a vývoj fotografie, nebo stačí cit a vnímání?

Pokud chce člověk opravdu fotografovat, měl by mít tu správnou dávku nadšení a posedlosti! Na to, aby člověk ráno ve čtyři hodiny vstal a šel fotografovat, si nevystačí jen se znalostmi. Cit a vnímání jsou základ, se kterým jde dál pracovat a rozvíjet ho. A ze zkušenosti vím, že každý, komu se fotografování stane nedílnou součástí života (i když to takhle zní jako fráze), se dříve či později začne zajímat o všechno, co se fotografování jen trochu týče.

Jste dokumentární fotograf. Kam se podle vás nyní ubírá dokumentární fotografie?

Těžko říct. Historie se může opakovat. Ve 20. letech 20. století to byla malá, kinofilmová Leica Oskara Barnaka, která umožnila dokumentárním fotografům pracovat tak, jak to dříve nebylo možné. Pohotově, nenápadně a s filmem na 36 snímků.

Dnes každý majitel mobilního přístroje vytváří běžné každodenní vizuální zážitky, které si ukládá třeba na Instagramu, Facebooku či Twitteru. Zhlédne si je navzájem mnohem více lidí, než činí návštěvnost prestižních výstavních síní. Podle statistik bylo poslední dobou 80 procent všech vzniklých fotografií pořízeno mobilním telefonem. Každou vteřinou vznikne cca 30 tisíc snímků.

Je tedy velmi pravděpodobné, že toto může být ona cesta.

Proč jste se zaměřil na dokument a časosběr?

Vyplynulo to tak nějak samo sebou. Nikdy jsem nerozlišoval to, co jsem fotografoval, na určité žánry. Na začátku to byli blízcí lidé v mém okolí. Cítil jsem prostě, že je musím fotografovat. Pomáhalo mi to překonat vědomí, že každý den s nimi je možná ten poslední. Dokument je vlastně také časosběr. Skládáte z mozaiky každodenních obyčejných událostí a věcí neobyčejný subjektivní příběh.

S krajinou to bylo podobné. Rád se vracím na stejná místa. Navštěvuji je v nejnevhodnějším čase a v nejrozličnějších podobách. Některá místa pozoruji a fotografuji již přes 24 let a pokaždé mě dovede krajina překvapit nějakým svým ztišeným odstínem. A zůstanu-li nadále trpělivý, budu možná jednou moci říct, že jsem ji zhruba poznal.

Fotil jste lidi i krajinu, dva zcela rozdílné světy, co vám dává krajina a co lidé?

Lidé a krajina patří přece k sobě. Kdysi jsem si zapsal myšlenku z jedné knihy, že znavený poutník podvědomě vyhledává blízkost stromu. Já se cítím být takovým poutníkem. Skrze jedno poznávám druhé.

Krajina je kontemplace, ztišení. Můžete se jí toulat a přemýšlet. Můžete s ní souznít a po čase, jak stárnete, zjistit, že se do ní, až přijde váš čas, vrátíte. A přijmout tuto danou skutečnost…

Lidé, to je život. Nesmírný, křehký v počátcích zrození, přetavený zkušenostmi ve stáří…

Tím, že fotografuji, vedu vlastně dialog beze slov. Nejde mi o senzaci, o první místo. Fotografuji své prožitky.

Jaký je podle vás smysl fotografie?

O tom bylo napsáno již mnohé. Fotografie je sdělení. Stejně jako slovo. Technický obraz. Dnes se bez ní neobejdou vědecké instituce, lékařství, astronomie, bulvární tisk, Facebook ani umělecké galerie. Má tisíce podob. Každý ji vidí svýma očima. Její smysl se mění od jejího vzniku do současnosti s lidmi, kteří ji vytvářejí. A také s těmi, kteří ji později interpretují a zkoumají.

Pro mě je smysl fotografie v zaznamenání výjevu v čase, který rychle pomíjí. Zůstanou nám pouze tyto vizuální vzpomínky…

Fotíte primárně realistickou fotografii, kterou prostupuje abstraktní tvorba, jak je možné oprostit se od standardů popisnosti a uchýlit se k abstrakci?

Fascinuje mě klasická fotografie krajiny, kdy se fotografie zdají být realističtější než sama realita. A stejně tak od mládí tvorba impresionistů. Chci zachytit atmosféru a určitý výjev. Na fotografiích mě fascinuje tajemnost a nevyřčený příběh.

U barevných snímků se pokouším zachytit to, co v danou chvíli vidím. A vidím krajinu jako ve snu, kde má realita rozostřené hrany.

Obyčejná a pro jiné lidi mnohdy nezajímavá místa mě přitahují. V jejich nezajímavosti se totiž skrývají dávná a zapomenutá tajemství…

Tímto rozhovorem bychom chtěli poděkovat všem učitelům fotografie, kteří předávají své nadšení z fotografie mladé generaci.

autor: Romana Marie Jokelová

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama