reklama
 
 

Příběh jedné fotografie: Krušnohorská chobotnice pohledem Daniela Řeřichy

5. 2. 2018
Vynikající český krajinářský fotograf Daniel Řeřicha prozrazuje, jak vznikly některé z jeho velmi známých snímků z Krušných hor. Hovoří přitom jak o použité technice, tak i o nastavení fotoaparátu.

Návštěva lesa je pro mě jednou z možností, jak se odpoutat od běžných starostí a každodenního shonu. Dokonce i v dnešní uspěchané době je to místo, kde čas běží tak trochu jinak… Pomaleji a mnohem příjemněji.

Pokaždé, když vejdu do svého oblíbeného bukového lesa v Krušných horách,  s pokorou vnímám jeho proměny. Každé roční období přináší svou jedinečnou atmosféru a kouzlo. Bohužel, občas se mi naskytne i smutný pohled, když třeba zjistím, že můj oblíbený starý buk nevydržel nápor posledního větru. Ale tak už to bývá.

V poslední době se často s fotoaparátem vracím na stejná místa, ke stejným stromům a snažím se tak zachytit jejich proměny.

Během podzimní návštěvy mé oblíbené bučiny (v říjnu 2014) jsem si všiml malé skupiny stromů. Díky zajímavému tvaru jednotlivých kmenů, vyrůstajících z jednoho místa, mi hned připomněly chobotnici a já si řekl, že by to nemusel být špatný námět.

Měl jsem štěstí, že ten den panovaly optimální podmínky. Mlhy bylo tak akorát, vše bylo krásně mokré od předchozí dešťové přeháňky a padající mlhy. Podzimní zabarvení lesa se tím ještě více zdůraznilo. Přesně takové podmínky mám nejraději.

Jediný a asi zásadní problém byl v přístupnosti k vyhlédnuté skupině buků. Ty se nacházely na vrcholu úzkého a poměrně kluzkého valu, v místě křížení dvou úvozových cest.

Daniel Řeřicha

Krajinářský fotograf a organizátor domácích a zahraničních fotografických workshopů a fotokurzů.

Aby jednotlivé kmeny "chobotnice" vytvořily hezkou obrazovou kompozici, bylo nutné je fotit přímo z nejužší části valu. Pokud bych s fotoaparátem zůstal v jedné či druhé úvozové cestě, tak by stromy byly snímány z podhledu a na výsledné fotce by místo buků dominoval kompozičně nezajímavý val. Navíc bych buky snímal z úhlu, a tím by zanikl jejich tvar, který byl pro mě zásadní.  Bohužel dobře nevypadala ani kompozice z opačné strany, kde bylo pro focení podstatně více místa.

Ještě než jsem se "vydrápal" na kluzký val, bylo mi jasné, že vzhledem k omezenému prostoru a možnosti malého odstupu od buků, musím sáhnout po tom nejširším ohnisku, které mám k dispozici. Tím byl tehdy objektiv Samyang 14 mm f/2,8 (co bych dal za to, kdybych už tehdy měl objektiv Laowa 12mm f/2.8 Zero-D od Venus Optics).

Uf, tak, jsem nahoře… V jedné ruce stativ, foťák na krku a od shora až dolů zablácený, jelikož jsem se dvakrát vyválel na zemi, když mi to uklouzlo a já sjel z valu zpět na cestu. 

Stativ jsem postavil tak, aby byl fotoaparát poměrně nízko u země (cca 60 cm), čímž jsem do záběru dostal i trochu popředí. Velkou roli hrálo extrémně široké ohnisko, díky kterému se perspektiva snímané scény ještě více zdůraznila.

Po vyladění kompozice podle mých představ jsem na manuálním objektivu Samyang 14 mm f/2,8 nastavil clonu f/11 a zaostřil kousek před nekonečno (při těchto parametrech můj kus objektivu vykazuje nejlepší optické vlastnosti). Vzhledem k celkově světlé scéně díky mlze jsem kompenzaci expozice nastavil na +0,7, aby snímek nebyl zbytečně podexponovaný (do plusové kompenzace expozice jsem šel podobně, jak tomu bývá například u snímků se sněhem).

Cvak a je hotovo! Ještě rychlá kontrola expozice snímku na displeji fotoaparátu (když chci mít jistotu, vždy kontroluji RGB histogram, tedy všechny tři barevné kanály), a jelikož je vše v pořádku (žádné přeexponované ani podexponované místo), tak mohu vyrazit hledat další lesní motivy.

Na stejné místo jsem se ještě několikrát vrátil, abych se jej postupně pokusil zachytit jak v zimní, tak jarní náladě. 

S pořízením zimního snímku jsem měl štěstí. Vznikl necelá dva měsíce po první podzimní variantě. Na svěží zelenou atmosféru s optimálním množstvím mlhy jsem si musel počkat až na začátek června 2017.

U každého snímku jsem se snažil o totožnou kompozici. Pokaždé jsem použil stejný 14 mm monofokální objektiv a clonu f/11. Expoziční čas jsem se snažil udržet okolo 1/15.

Měl jsem štěstí, že pokaždé bylo úplné bezvětří, nehnul se ani lísteček a tak i při těchto relativně delších expozičních časech nedošlo k rušivé pohybové neostrosti - například rozmazání listů. Abych se na tyto expoziční časy (se zvolenou clonou a kompenzací expozice) dostal, byl jsem nucen zvýšit citlivost fotoaparátu na ISO 200 a u letní varianty na ISO 400.

Jak mé, bezmála tříleté snažení zachytit proměny jednoho místa dopadlo? To můžete vidět na přiložených fotografiích "Krušnohorské chobotnice".

Použitá technika:

Canon EOS 5D Mark II; objektiv Samyang 14 mm f/2,8; stativ Manfrotto (řada 055); kabelová spoušť.

Expoziční hodnoty:

Podzim: Clona: f/11; exp. čas: 1/15; ohnisko: 14 mm; citlivost: ISO 200; expozice +0,7 krok.

Zima: Clona: f/11; exp. čas: 1/20; ohnisko: 14 mm; citlivost: ISO 200; expozice +1,3 krok.

Léto: Clona: f/11; exp. čas: 1/10; ohnisko: 14 mm; citlivost: ISO 400; expozice +0,3 krok. 


www.danielrericha.cz


Daniel Řeřicha

Krajinářský fotograf a organizátor domácích a zahraničních fotografických workshopů a fotokurzů.


Web: http://www.danielrericha.cz/

Web: http://www.phototours.cz/

Facebook: https://www.facebook.com/daniel.rericha.photography/

Instagram: https://instagram.com/danielrerichacz

Behance: https://www.behance.net/Rericha

Google+: https://plus.google.com/104828762320720009995/posts

500px: https://500px.com/Rericha

autor: Daniel Řeřicha | 5. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama