Na přelomu 17. a 18. století se na území dnešní Ukrajiny objevila neobvyklá křesťanská sekta. Hlásala, že každý je odpovědný jen svému svědomí, a proto je každá pozemská moc zbytečná. Odmítali carskou vládu, vojenskou službu, církevní hierarchii, rituály i uctívání ikon. Dodnes věří, že Bůh sídlí v každé lidské bytosti, a proto nepotřebují kostely ani kněze.
Carovi ani pravoslavným popům se pochopitelně podobné nápady vůbec nelíbily. Členy sekty považovali za kacíře a začali jim říkat duchoborci neboli bojovníci s Duchem svatým. V roce 1826 vydal car Mikuláš I. dekret, který je měl zlomit pomocí vojenských odvodů. Bojeschopní muži skončili většinou v řadách ruské armády na Kavkaze, zatímco starci, ženy a děti byli vyhnáni do odlehlých oblastí na území dnešní Gruzie na samé hranici impéria.
"Naši předkové sem přišli v roce 1841, přečkali zimu a první stavba, kterou postavili, byl sirotčinec, ve kterém se dodnes o nedělích a svátcích modlíme," vysvětluje mi Raisa Astafurova, místní učitelka, jak byla založena vesnice Gorelovka - spirituální centrum duchoborců.
Najdete ji ve výšce 2080 metrů v pustině nedaleko arménských hranic. Tak vysoko byl život těžký, vždyť zde nerostou ani žádné stromy, ale díky tvrdé práci začala komunita vzkvétat.
Nad Gorelovkou ale zavlála rudá vlajka se srpem a kladivem a duchoborci museli vstoupit do kolchozu. "Ze sirotčince udělali komunisté sklad a lidé se setkávali k modlitbám po domech. Až v sedmdesátých letech za Brežněva začal sloužit znova víře," vypráví učitelka.
Zní to poněkud zvláštně, že za tuhého socialismu náboženství nevadilo místním aparátčíkům. "Nejdůležitější byl kolchoz a plnění plánu," vysvětluje tento paradox Raisa Astafurova. "Duchoborci jsou pracovití lidé, nevydrží jen tak sedět se založenýma rukama. Jejich kolchozy plnily plán i na dvě stě procent. Modlit se chodili jen staří lidé a ty nechávali komunisté na pokoji, že stejně brzy zemřou. Navíc neměli strach, že se řady duchoborců budou rozšiřovat. Byli jsme v pohraničním pásmu, návštěvy k nám mohly jen na propustku a my jsme bez vnitřního pasu taky nemohli cestovat. A misionáře stejně duchoborci žádné nemají," říká.
Velká část duchoborců odešla po rozpadu Sovětského svazu do zahraničí, především do Ruska. "Po vzniku samostatné Gruzie za prezidenta Gamsachurdii přijeli nacionalisté s kalašnikovy a říkali, že máme táhnout pryč," vzpomíná Vasilij Balabanov, který v Gorelovce dodnes hospodaří. Někteří duchoborci odešli ze strachu, jiní prostě za snadnějším životem.
V Gorelovce zůstává několik desítek posledních duchoborských rodin - většinou starší lidé, kteří nemohou nebo nechtějí odejít. Opuštěné domy osídlili Arméni a gruzínští muslimové z Adžárie, která leží za horami nedaleko na hranici s Tureckem.
Z jednoho z bývalých duchoborských domků se dokonce stala mešita a na ní vyrostla nesmělá věžička, která má představovat minaret. Skutečný štíhlý vysoký minaret by si Adžarci v silně křesťanské zemi postavit netroufli. Jako na každé vsi nejsou vztahy úplně idylické, ale drsné podnebí a chudoba nutí dosti rozdílné národy, aby si pomáhaly.
O fotografovi
Michal Novotný (1973) - začal kariéru v osmnácti letech fotografováním konfliktu v bývalé Jugoslávii. Pak působil v časopise Reflex a v Pátku Lidových Novin. Od roku 2009 je na volné noze a publikuje v nejprestižnějších světových novinách a časopisech. Jeho reportáže získaly mnoho ocenění - mezi nejvýznamnější patří 3. cena v soutěži World Press Photo v kategorii Každodenní život nebo 1. místo v soutěži Best of Photojournalism 2007 v kategorii Každodenní život. (red)
Web a sociální sítě Michala Novotného
Instagram: www.instagram.com/michalnovotnyphoto
Web: www.michalnovotny.com/
