Snový podvodní svět Lucie Drlíkové: přípravy na jednu fotku trvají i několik měsíců

V galerii najdete ukázky fotografií Lucie Drlíkové.
Lucie Drlíková: první bylo potápění, pak začala fotit.
Šaty si mnohdy i sama šije - tak, aby ve vodě vypadaly co nejlépe.
Většina scén podle autorky vzniká reálně ve vodě, ne pomocí manipulace s obrazem v počítačovém programu.
Na práci Lucie Drlíkové je vidět vliv fantasy literatury a filmů.
Foto: Lucie Drlíková
Michal Večeřa
20. 7. 2019 21:40
Dnes je její tvorba oceňovaná nejen doma v Česku, ale i ve světě. Její snímek mimo jiné zdobí třeba prestižní charitativní Nikon kalendář 2019, tím však její aktivity zdaleka nekončí. Jak ovšem sama říká v rozhovoru, ceny ze soutěží pro ni nejsou tím nejdůležitějším.

Lucie, jak dlouho vydržíte pod vodou na jeden nádech?

Když je to statický ponor, tedy když se nehýbu, tak kolem tří nebo čtyř minut. Ale většinou je potřeba se hýbat, což urychluje spotřebu kyslíku, takže je to pak zhruba kolem minuty.

Co bylo první - focení, nebo potápění?

Nejdřív bylo potápění, kterému se věnuji už 26 let, a přes něj jsem se dostala k focení. Když sem byla malá, velice mě bavilo trávit čas s taťkou v temné komoře. Taky brácha fotil, ale mě v podstatě nikdy nenapadlo, že bych se tomu začala věnovat. Pak jsem ale při potápění dostala chuť si vyfotit to, co vidím pod vodou, tak jsem si pořídila první kompakt. Nejdřív jsem fotila ryby, pak mě začaly bavit ty velké, třeba žraloci.

Potom jsme jednou byli na dovolené v Egyptě, a protože mě nebaví jen tak ležet na pláži a nedělat nic, tak jsme s kamarádkou zkoušely první podvodní focení. Ona s sebou měla takové barevné šátky, zkoušely jsme tedy, jak to bude pod vodou vypadat - a mě to začalo hrozně bavit. 

Čím to je, že vás ze všech živlů bere nejvíc právě voda?

Nevím. Prostě se tam cítím dobře, mám to ve vodě ráda… miluju moře, oceány. Když fotím ve vodě, tak nemám pocit, že pracuju. Je to pro mě, jako když člověk jede na dovolenou a jde se cachtat do moře.

Ten vztah nejen k vodě jako takové, ale i k moři je z vaší tvorby znát. Na vašem Instagramu se nedávno objevily fotky s tematikou znečištění moří. Jak tento ekologický problém vnímáte?

Víte, já nejsem úplný pesimista. Myslím si, že na rozdíl od období řekněme před šesti, možná osmi lety zpátky se to začalo konečně hýbat. Myslím, že dříve u nás tahle tématika nikoho nezajímala, lidi si říkali - vždyť my tady žádné moře nemáme, tak co je nám do toho.

Samozřejmě že znečištění při potápění v moři hodně vnímám. Za zip od neoprenu schovávám binec, na který pod hladinou narazím, a po vynoření odtud vždycky vytahuju opravdu spousty igelitu. Na vlastní oči jsem také viděla želvu udušenou právě kusem igelitu. Z toho se vám samozřejmě chce brečet.

Věřím, že nejlepší je začít u sebe, ne na demonstracích. A tím se řídím. V obchodě si nekoupím igelitový pytlík, nosím všude látkové.

Jaké přípravy předcházejí takovému focení pod vodou?

Záleží na tom, jestli fotím pro klienty, nebo své projekty. U focení pro klienty, tedy soukromé osoby, které se chtějí nechat vyfotit pod vodou, je to jednodušší. Doma mám čtyři skříně oblečení, klient mi řekne, jakou má velikost, a domlouváme se po telefonu, co se zhruba bude fotit. Mám ceník a dle něj si klienti vybírají jednu nebo dvě barvy pozadí a šaty. Ale scény na převážnou část takových focení nevytvářím, to je pro většinu klientů příliš drahé.

Soutěžte s Nikon kalendářem

Lucie Drlíková: fotografie
  • V charitativní soutěži Nikon kalendář - moje srdeční záležitost zabodovala Lucie Drlíková s fotografií "How you see yourself".
  • Soutěž pokračuje i v tomto roce a své fotografie pořízené technikou Nikon můžete přihlašovat na www.nikon-kalendar.cz až do 15. 9. 2019.
  • Na absolutního vítěze čeká poukaz od Nikonu na odběr zboží v hodnotě 50 000 Kč.
  • Výtěžek z dražby výtisků padesátky semifinálových fotografií poputuje na podporu mladého Nadačního fondu KOMETA, jehož cílem je pomáhat rodinám s dětmi s poruchou autistického spektra.

A pak je focení, které si vytvářím pro sebe, a to je na přípravu opravdu náročné. Někdy to trvá i měsíc či dva, ale jednou se přípravy nedařily a nakonec trvaly půl roku! To právě proto, že musím vymyslet a nachystat scénu, ušít kostýmy.

Třeba pro focení fantasy motivů na pozadí tajemného lesa jsem šaty šila třikrát, protože ve vodě nefungovaly, jak bylo potřeba. Samotné ty scény jsou náročné i finančně. Zrovna zmíněný les vyšel asi na třicet tisíc korun - do toho tedy nepočítám svůj čas, jen materiál.    

Jak jste ten les vyráběli? 

Týden jsem chodila u babičky v Beskydech po lese a fotila jsem si stromy, muchomůrky a podobně. Pak jsem z těch snímků ve Photoshopu vytvořila svoji vizi tajemného lesa a nechala ji vytisknout na plachtu sedm krát šest metrů. Na tu jsme pak lepili umělé listy a kapradiny, abychom vytvořili 3D efekt, a teprve potom jsme plachtu spustili do vody.

Takže vše na fotkách je na scéně reálné? Některé působí opravdu fantaskně a člověk se někdy neubrání dojmu, že jsou nějaké objekty přidané až v postprodukci.

Rozlišuji manipulaci, se kterou moc nepracuji, a postprodukci, která je samozřejmě nutná. Třeba proto, že voda vždycky obsahuje spoustu nečistot. To je pak takové to ďobání v počítači, aby se ty různé tečky odstranily. Já osobně nemám svůj bazén, ve kterém bych udržovala křišťálově čistou vodu, a bazény si pronajímám - a tak se tomu nevyhnu. Někdy se zase třeba vlněním vody udělá nechtěný záhyb na pozadí, který potřebuju vyhladit.

U těch pár fotek, kde používám manipulaci, je to přiznané. Například když na fotce chci mít také jednorožce, tak ho tam musím samozřejmě dodělat, protože jednorožci neexistují.

Třeba ten les bych také mohla udělat pomocí manipulace, trvalo by mi to možná čtyři hodiny. Ale raději scény vytvářím fyzicky, stojí to za to.

Kolik lidí vám s focením pomáhá? Jak máte velký tým?

U klientů mám dvě asistentky a bez nich to nejde. Řešíme i světla, ale taky bezpečnost. Obě jsou to potápěčky freediverky se zkušenostmi. To je důležité, může se třeba stát, že se člověk zamotá nohama do šatů a naráz začne strašně panikařit. Abychom tomu předcházeli, je nutné mít někoho, kdo se stará jen o bezpečnost.

U projektů je to hodně individuální, většinou od dvou až do šesti lidí. Hodně záleží na tom, co mám vymyšlené. Třeba když chci, aby tam šly bublinky, tak musím mít jednoho člověka, který je u dna a nedělá nic jiného než ty bublinky. 

Fotíte lidi častěji v bazénu, nebo v moři?

V moři fotím jen známé do svých projektů, klienty ne. Vzít pod mořskou hladinu třeba do hloubky 30 metrů k vraku někoho, koho neznáte, by bylo bláznovství. A pak také platí, že opravdu jen minimum lidí si může dovolit říct: "Pojď, sedneme do letadla a vyfotíš mě na Bahamách!"

Focení v moři jsou vlastně mé dovolené, když jedu za svými kamarády různě po světě. Třeba když jedu za kamarádkou právě na Bahamy, jsem tam tři týdny a fotím s ní. Je zkušená a žije tam, každý den je ve vodě a potápí se se žraloky.
Klienty ale fotím jen v bazénu, kde mám jistotu, že v případě problému ho holky vytáhnou. Bezpečí je vždy na prvním místě.

Inspirujete se pro svoji tvorbu také u jiných umělců?

Mám určitě několik oblíbených fotografů, které obdivuju, ale nemám to jako inspiraci. Myslím si, že člověk začne u inspirace a pak jde do kopírování a to nechci. Já chci, aby moje fotky byly můj svět. A už je každého věc, jestli se mu líbí, nebo ne. Primárně to chci tvořit pro sebe. Vlastně vím přesně, jak bych mohla fotku udělat, aby byla trendy a líbila se širšímu okruhu lidí - ale to pak nebudu já, protože osobně nejsem trendy.

Co byste poradila lidem, kteří s focením začínají, aby si dokázali najít svůj styl a směr?

Hlavním cílem by pro ně mělo být, že budou s výsledkem spokojeni oni sami. I za cenu toho, že se to nebude nikomu líbit - což je samozřejmě nadsázka, protože se vždycky najde někdo, koho to osloví. Nicméně když sama vím, že výsledek je takový, jaký jsem chtěla, tak ten vnitřní pocit je pro mě více, než kdybych vyhrála cenu za fotku, která mě vnitřně úplně netěší.

Je kromě toho vlastního pocitu z výsledné fotky ještě něco, co považujete za svůj úspěch?

Nejsou to ocenění nebo výstavy, ale zpětná vazba od klientů. Třeba včera jsem dostala dlouhou sms zprávu od paní, které jsem fotila tři děti. Chtěla z fotek udělat jako dárek pro manžela velké 1,5 metru dlouhé obrazy. Napsala mi: "Milá Lucko, můj muž je velmi hodný člověk, ale nikdy neprojevuje emoce. Když ale dostal tento dárek, viděla jsem ho, jak poprvé od narození dětí plakal." Takový moment je pro mě nejvíc.

Jakou používáte fotografickou techniku?

Používám pod vodou Nikon D810, samozřejmě ve vodotěsném pouzdře, a objektiv Nikkor 17-35 mm se světelností 2,8. Pro focení na souši mám Nikon D4 a k němu nejraději pevné ohnisko 85 mm.

Můžete na závěr ještě přiblížit projekty, na kterých teď pracujete? Na co se můžeme těšit?

Chtěla bych dodělat svůj osobní projekt s názvem Once Upon a Dream in Waterland, což je série fotografií s tematikou fantasy a pohádkových příběhů. Pro tyhle fotky vznikalo zmiňované pozadí lesa, šiju si pro něj všechny kostýmy. Na tom pracuji od roku 2018 a myslím, že vzhledem k náročnosti bude projekt ještě tak rok či dva vyžadovat. Pak bych chtěla udělat výstavu, kde budou kromě fotek také videa z focení, vystavené kostýmy a další rekvizity - aby to bylo živé a bavilo. Na výstavu bych chtěla navázat i vydáním knížky.

Spolupracuji také s charitativním projektem Women for Women na jejich kalendáři pro rok 2020. Vytvářím pro něj podvodní fotografie známých žen, které jsou matkami, například Simony Krainové, Lucky Vondráčkové, Marty Jandové a dalších. To bychom měli v srpnu dokončit, aby mohl jít kalendář v září do prodeje. Celý výtěžek poputuje na pomoc matkám, které se spolu se svými dětmi ocitly v nouzi. Já i můj tým na tom děláme zcela zadarmo.

 

Právě se děje

Další zprávy