reklama
 
 

Petr Bambousek jel hledat hady do tropů. Poprvé jich moc nepotkal, ale stal se z něj známý fotograf

1. 5. 2017 9:04
Má za sebou třicet expedic do tropů. Je finalistou prestižní soutěže Wildlife Photographer of the Year, uspěl i v Czech Press Photo, Sony World Photography Awards a dalších soutěžích. Fotografická kariéra Petra Bambouska začala přitom vlastně jen tak mimochodem - původně byla jeho největším koníčkem teraristika a hroznýšovití hadi.

Můžete se, Petře, v krátkosti čtenářům představit?

Od malička mě fascinovala příroda, dinosauři a zejména plazi. Od střední školy jsem choval hady a během 10 let aktivní teraristiky odchoval desítky mláďat, zejména hroznýšovitých. Stále mě to táhlo do tropů, kde je populace hadů největší, a v roce 2002 jsem podnikl svou první měsíční výpravu do Kostariky. Hadů jsem, pravda, mnoho nepotkal, ale cesta samotná znamenala velký zlom v mém životě. Zcela jsem propadl kouzlu tropů a od té doby se vracím do rovníkových oblastí pravidelně, aktuálně mám za sebou víc než 30 expedic za zvířaty po celém světě.

Jste pověstný cestami do exotických pralesů Asie či Střední a Jižní Ameriky. Co takové výpravy s sebou přinášejí za rizika? Přinejmenším musíte mít jistě veškerá očkování, která existují?

Focení v tropech se bez očkování neobejde. K základní výbavě patří očkování proti žloutenkám typu A a B, tyfu a žluté zimnici. Podle oblasti je vhodné zvážit užívání antimalarik, případně se vyzbrojit dalšími preventivními prostředky. K těm nejdůležitějším patří repelent.

Co se týče samotného focení, tak je samozřejmě nutné znát lokální specifika. K těm patří jedovatí nebo jinak nebezpeční živočichové nebo rostliny, možnosti volného pohybu apod. Na druhou stranu jsou mnohé země na turisty výborně připraveny a pohyb v určitých oblastech je velmi komfortní. Není to tak náročné, jak by se na první pohled zdálo. Obecně mám pocit, že více hrozeb plyne od lidí než od přírody, i proto se jim pokud možno na cestách za focením přírody vyhýbám.

Nemáte někdy trochu strach tváří v tvář krokodýlům nebo jedovatým hadům?

Popravdě, kvůli hadům jsem kdysi začal cestovat do tropů a každé setkání s nimi vítám. Samozřejmě je třeba si dávat pozor a zbytečně neriskovat, ale zatím jsem pocit strachu nezažil. Možná to vychází z toho, že je většina zvířat menších než já, a kdyby něco, tak bych je přepral. Myslím, že při focení medvědů, tygrů a dalších zvířat bych si už tak jistý nebyl. Před cestou se snažím maximálně připravit, abych věděl, co si mohu dovolit a co ne. Když cítím, že by focení bylo rizikové, raději se mu vyhnu, nepotřebuji mít fotky za každou cenu.

Zažil jste nějakou nepříjemnou, či naopak zábavnou situaci?

Vysloveně veselá historka z focení mě nyní opravdu nenapadá, spíš si uvědomuji ty nepříjemné situace, které focení zvířat v tropech přináší. Je to velmi specifický biotop a mám v živé paměti okolnosti vzniku fotek například na Borneu, kde jsem trávil naposledy necelé tři týdny.

V jedné oblasti, která je hodně odlehlá, jsem se snažil zachytit pittu - ptáka, který je pro danou oblast symbolický. Bylo čerstvě po dešti, stezka byla rozblácená, vedla strmě vzhůru do kopce, každý krok mi podkluzoval. Do toho mi snad z každého druhého listu mávaly pijavice, pro které jsem byl to odpoledne vítaným zpestřením. Kolem hlavy mi pískali dva komáři, které se mi nedařilo odehnat.

Řinuly se ze mě potoky potu, protože bylo okolo 32°C. Po dvou hodinách chůze se mi pittu nepodařilo spatřit na nějakém rozumném místě, jen dvakrát jsem viděl její stín, jak kolem prolétla. Vrátil jsem se do chaty hodně vyčerpaný a bez jediné fotky. Po hodině odpočinku jsem se do pralesa opět vrátil, protože člověk nikdy neví, co mu vejde do cesty. Ne všechny mé fotky vznikají v tak složitých podmínkách, ale řada z nich nese na pozadí hodně potu a někdy i krve.

Máte oblíbený nějaký konkrétní druh živočicha?

V tomhle směru nejsem vyhraněný, mě fascinuje příroda jako celek ve své nekonečné rozmanitosti. Tu se pak snažím zachytit na fotkách. Dokážu žasnout nad strukturou křídel motýla, uhrančivým pohledem orangutaního samce, stejně tak nad tancem kolibříka u květu. Nedokážu vyzdvihnout jediného živočicha, ale podvědomě mám hodně blízko k ještěrům, hadům a žábám.

Podařilo se vám zachytit nějaké zvíře, které jste si moc přál vyfotografovat a přitom ho není v přírodě jednoduché najít?

Podařilo se mi vyfotit několik zvířat, u kterých jsem vůbec nedoufal, že je někdy potkám. K nim patří například levhart v thajském pralese nebo nádherný psohlavec zelený v Amazonii. Obě fotky považuji spíš za jakýsi dar od přírody, která se jednou za čas rozhodne, že mi ukáže něco výjimečného.

Lze vaše fotografie nyní spatřit na nějaké výstavě?

Aktuálně visí část mé kolekce na výstavě v pražském Czech Photo Centre jako součást výstavy Czech Nature Photo.

Všimla jsem si, že většina vašich fotografií působí oproti jiným autorům výtvarněji. Je tomu skutečně tak?

Výtvarné pojetí fotky zvířat je přesně to, o co se snažím. Pokud je to na mých fotkách znát, pak mě to samozřejmě těší. A věřte, že déšť, bahno, pijavice a komáři mi v tom vůbec nepomáhají.

Co plánujete v brzké době?

Letos mě čeká celá řada výprav po Evropě i do tropů, takže se těším, co mě na nich potká. Mezi tím povedu řadu kurzů, mám také v plánu vytvořit praktického průvodce focení přírody bezzrcadlovkou Olympus, se kterou nově mé fotografie vznikají, a chci se intenzivně věnovat tvorbě knihy o přírodě Bornea, kterou jsem musel několikrát odložit. Zatím to vypadá, že se nudit nebudu.

autor: Jana Řeřichová | 1. 5. 2017 9:04

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama