Po první velké cestě po Jižní Americe, kterou si fotograf Pavel Svoboda splnil svůj životní sen, přišly nové sny a nové výzvy. "Ve vzduchu, v hlavě, u srdce a vlastně asi všude jsem cítil hlad po další velké cestě," říká. A tak začal s partnerkou plánovat následující výpravu. Tentokrát napříč Asií. Přesněji řečeno z Moskvy do Bangkoku.
"Napřed jsme procestovali Rusko a Mongolsko a dorazili až do Vladivostoku. To byly první tři měsíce. Čínu jsme přeletěli, dva měsíce jsme byli v Nepálu a cesta končila v Barmě. Ještě jsme se pak zastavili na chvíli v Thajsku, ale to už byl spíš takový odpočinek," říká Pavel Svoboda.
"S každým státem se měnil styl cestování, infrastruktura i to, jak člověk cestuje. Na Sibiři jsme byli na podzim, krajina tam na nás působila jako zjevení barevného ráje. Mongolskými planinami se zase prohánělo úžasné počasí: bouřky, duhy, mraky," vypráví cestovatel. "Nepál už znám, věděl jsem, že to bude dobré. A bylo to ještě lepší, než jsem čekal," říká.
V Barmě se cestovatelskému páru podařilo navštívit tři oblasti, které byly během vlády vojenského režimu uzavřené cizincům a teprve se pozvolna otevírají světu. "Z fotografického hlediska to byly orgie. Třeba ve státě Chin žijí ženy tetované ve tvářích a kouří fajfky, dodneška tam vyznávají animismus. Navštívili jsme i oblast, kde žije etnikum Kajan (poblíž hranic s Thajskem). Je to původní domovina takzvaných žirafích žen, které mají krk prodloužený zlatými obručemi," popisuje Svoboda.
Člověk musí být připraven na všechno
Na tak dlouhou cestu je nutné připravit se psychicky i vybavením. "Důležitá je také samostatnost. Nesmí vás překvapit špatné počasí, to, že si nikde nemůžete koupit jídlo, ani to, že si nebudete moci zavolat pomoc," vysvětluje cestovatel. "Je proto potřeba snížit rizikové chování, být opatrný, nebláznit a dávat na sebe pozor. V Asii je hodně míst, kde, když se něco stane, nikdo nepřijede ani nepřiletí."
S tím, jak se měnily země, výrazně se měnil i styl cestování. "V Rusku jsme jeli většinou transsibiřskou magistrálou. Různě jsme po cestě vystupovali, podnikli trek, odpočali si a zase popojeli dál," vysvětluje Pavel Svoboda.
"Mongolsko je složité. Když si tam člověk nepronajme auto s řidičem nebo nemá svoje, řeší kombinaci pěší turistiky, autostopu, nahodilých autobusových linek a pronajímání auta s řidičem na kratší dobu," vypráví cestovatel. "V Nepálu jsme spojili několik horských treků dohromady a šli jsme plných 46 dnů pěšky. Bylo to naprosto osvobozující," říká.
Jak člověk na takové výpravě unese věci nutné pro přežití, a navíc i fotografickou výbavu, která v případě Pavla Svobody vážila něco kolem šesti kilo? "Mám moderní superlehké vybavení a díky tomu si můžu dovolit těch pár kilogramů fotovýbavy nést," říká.
Problémy se vám nevyhnou
Asi největší komplikace na celé sedmiměsíční cestě se přihodila vlastně hned zkraje, po měsíci a půl putování. "V Mongolsku nás okradli, přišli jsme o batohy, stativ, rybářský prut. Pak to byla taková série improvizací až do Nepálu, kde se nám podařilo dokoupit dobré vybavení," konstatuje cestovatel.
Zloději si vyhlédli stan a za tmy ho vykradli. "My jsme v něm nebyli, seděli jsme pár metrů vedle v chatě, kde bylo teplo, a z okna jsme na stan viděli. Oni se tam nějak proplazili, probrali naše věci a ty lepší si vzali. Cestujeme hodně let a ještě nás nikdy nikde neokradli, tak už jsem tak trochu počítal s tím, že to někdy musí přijít," říká Svoboda.
Jak se fotí na cestách
"Je důležité si uvědomit, že na tak dlouhé cestě nemusíte fotit moc, stačí vždy jen pár fotek, ale dobrých. Pak je potřeba rozpoznat potenciál daného tématu, situace nebo podmínek, které nastaly. Někdy nenafotím nic, pak zase přijde něco skvělého a v rauši fotografuji klidně hodinu i déle," popisuje fotograf.
Protože cestuje s partnerkou, dává si pozor, aby cestu fotografováním co nejméně narušoval. "Nejhorší je, když na vás někdo s batohem na zádech musí dlouho čekat, protože zrovna fotíte," říká Svoboda. "Časově náročnější věci fotografuji ráno, když partnerka ještě spí, nebo večer, kdy má nějakou svou vlastní činnost," vysvětluje. Má to logiku, protože to jsou okamžiky, kdy bývá na fotografování nejlepší světlo.
Pavel Svoboda: Napříč Asií (z Moskvy do Bangkoku)
- 130 celostránkových barevných fotografií a 76 stran čtení
- Vydáno vlastním nákladem, 212 stran, rozměry 230 x 210 mm pevná šitá vazba.
- Cena 390 Kč
- Web autora: photo-svoboda.cz
- Facebook: facebook.com/photosvoboda
Během cesty napříč Asií vzniklo kromě snímků malebných krajin také mnoho portrétů. "Většinou ty lidi požádám, jestli je mohu fotografovat, je pro mne důležité, abych jako fotograf zanechal pozitivní stopu a aby si to fotografování užili," vysvětluje Svoboda. "Fotky už se jim díky internetu, který je skoro všude, dají i lehce poslat, což dělám. Postupně se naučíte finty, jak lidi přesvědčit. Říkám, že každý se v podstatě rád fotí, jen o tom ze začátku neví."
Podle Svobodových postřehů se lidé v Asii fotí mnohem raději a také snadněji než třeba v Jižní Americe, kterou procestoval předtím. "Tam bylo portrétů podstatně méně a byly vyloženě vydřené, zvláště lidé s indiánským původem nemají cvakání závěrky rádi."
Jak Svoboda podotýká, obecně snadnější bylo fotografování lidí v oblastech, kde pět let neviděli nikoho s fotoaparátem, než tam, kde se hrnou spousty fotografů.
Jedním ze záběrů lidí, které během cesty pořídil, je i tento snímek houpající se holčičky. Jak vlastně vznikl?
"Jde o fotku z Barmy, z jedné z nově otevřených oblastí ve státě Chin. Vydali jsme se tam bez místního průvodce a přes velkou jazykovou bariéru jsme čtyři nebo pět dní putovali po tamních vesnicích. Fotka by nikdy nevznikla, kdybychom se neubytovali u místních obyvatel. Pro ty, kdo rádi fotí lidi, to doporučuji - s tím, že si samozřejmě zaplatíte. Snažím se pak na několik hodin udržet klid a nefotit, čekám, až si na mě zvyknou, a číhám na dobrý moment. Až přijde to nejlepší, nesmím to propást," říká Svoboda.
I s moderní zrcadlovkou měl problémy zaostřit na houpající se holčičku v pološeru zaprášeného dřevěného domu, a tak nakonec využil techniku známou fotografům z dob, kdy se ještě fotilo na kinofilm. Manuálně předostřil na místo, kde se pohyb houpačky obracel, a právě v něm mačkal spoušť. "Modlil jsem se ke všem místním bohům, aby to vyšlo," směje se.
Další snímek vznikl v Himálaji, na slavné vyhlídce Kala Patthar (je považována za nejkrásnější vyhlídku na světě a vrcholí tam jeden z nejslavnějších treků vůbec). "Zajímavá je zde i perspektiva, protože Mount Everest je z tohoto pohledu ten menší vlevo," říká fotograf.
Na místě byli v prosinci, po hlavní turistické sezoně, kdy už tam panuje velká zima. Po západu slunce je venku klidně minus deset. "Člověk si musí dávat velký pozor, aby měl dobré rukavice, dobrou bundu a dobrou čelovku, aby po večerním focení došel z vyhlídky dolů na chatku. Mimochodem, tuto fotku se mi ještě ten večer podařilo nahrát na internet (ve výšce nějakých 5400 metrů nad mořem), což je svědectví o dnešní době," říká fotograf.
Na vyhlídce Kala Patthar byl fotit dvakrát, ale první focení bylo nakonec lepší. "Jde o to, nepřijít tam na poslední chvíli, předem si prohlédnout terén, vymyslet si různé varianty kompozic, najít si vhodné popředí. Aby pak, až krajinu osvítí večerní nebo ranní světlo, šel člověk v podstatě najisto na vytipovaná místa. Jinak totiž snadno promeškáte ty nejlepší okamžiky," radí Pavel Svoboda.
Celkem 130 celostránkových barevných fotografií a 76 stran dobrodružného čtení o jeho výpravě najdete v knize, kterou vydal vlastním nákladem. "Měla o ni zájem i různá nakladatelství, ale takhle můžu knihu udělat přesně podle svých představ, bez kompromisů," říká Svoboda. "Kniha není v běžné distribuci - především proto, že chci lidi pozvat na své přednášky, kde si ji mohou koupit," vysvětluje. Publikaci se podařilo vydat i díky čtenářům, kteří na ni předem přispěli (jak o tom Pavel Svoboda hovoří v následujícím videu). Je k zakoupení na přednáškách nebo přes internet, na webových stránkách autora.
