Jak na tebe zapůsobil úspěch na soutěži Siena International Photo Awards? (S Danielem si tykáme, rozhodli jsme se to zachovat i v rozhovoru, pozn. aut.)
Samozřejmě jsem měl ohromnou radost. Když se do nějaké soutěže hlásím, vždycky si projdu oceněné snímky z předchozích ročníků a dívám se, jestli bych se svými fotkami mohl mít eventuálně šanci. Tady jsem váhal, jestli mám poslat barevné, nebo černobílé fotografie. Nakonec jsem si řekl, že nebudu do soutěže dávat snímek z ciziny, ale zkusím prorazit se snímkem od nás, z míst, která jsou mi nejblíž. Když jsem se dozvěděl, že fotka v soutěži uspěla, byla to samozřejmě euforie. Měl jsem větší radost, než kdyby to byla fotka z Toskánska nebo z Dolomit.
Jak vlastně ta oceněná fotografie s pokroucenými břízkami ztrácejícími se v mlze vznikla?
V tomto případě platilo známé krajinářské pravidlo, že fotku je potřeba „vyšlapat“. Když jsem ty břízky v Krušných horách poprvé viděl, našel jsem si místo, odkud se dají fotit. A potom jsem tam chodil tak dlouho, dokud výsledek nevypadal podle mých představ.
Snímek pak uspěl i v jiných soutěžích, že?
Tatáž fotka vyhrála první místo v soutěži ND Awards (Neutral Density Photography Awards) – byla první v dané kategorii a získala titul ND Nature Discovery of the Yrear 2016. Možná to není tak známá soutěž, jako ta v Sieně, ale když jsem viděl konkurenční snímky, měl jsem zase obrovskou radost.
Také tě k focení přivedl táta, děda nebo někdo z rodiny, jak už to je u většiny fotografů?
Fotograf Daniel Řeřicha
- Daniel Řeřicha (44) je český krajinářský fotograf a organizátor workshopů a fotoexpedic
- Získal několik cen v mezniárodních fotosoutěžích
- Jeho snímky byly publikovány v různých zahraničních fotografických a cestovaltelských časopisech
- Více informací najdete na jeho osobní stránce
- Jeho snímky najdete také na facebooku, instagramu nebo, 500px
Právě že ne. U mě to neplatí. Když jsme s manželkou začali jezdit na dovolené, cvakal jsem klasickým kompaktem a vždycky mě to moc bavilo. Pak jsem si dal vždycky práci s fotoalbem, byly to běžné dovolenkové fotky. Pak mi kolega v práci, který fotil zrcadlovkou, ukázal nějaké své fotky. Koupil jsem si ji taky a metodou pokus omyl jsem se jako samouk dostal až tam, kde jsem teď. Prostě jsem fotil, fotil a fotil.
Kdy ses začal fotografování věnovat opravdu vážně a naplno?
Bylo to zhruba v roce 2004, kdy jsem fotografování začal podřizovat svůj volný čas a třeba i dovolenou jsem začal vybírat podle toho, kde by se dalo dobře fotit. Jsem vděčný tehdejší komunitě na webech, jako byl Fotoaparát.cz nebo Fotoextrakt. Oproti dnešku to tam bylo tak, že ti lepší fotografové ostatním radili. Řekli – podívej, toto máš špatně, a skoro všichni jsme si to brali k srdci. Dnes už to tak není – když člověk napíše něco negativního – ale v dobrém – tak se strhne velká nelibost: co máš co kritizovat?!
Fotil jsi někdy něco jiného než krajinu?
Ne, jsem čistokrevný krajinář. Jen jsem k té barevné časem přidal minimalistickou černobílou krajinu. Ještě trochu fotím města a architekturu, ale to bych také nazval městskou krajinou – pokud se bavíme třeba o nějakém molu nebo podobném motivu.
Co je podle tebe klíč k pěkné krajinářské fotografii?
Spousta lidí, kteří s fotografováním začínají, si myslí, že nejdůležitější je použitá technika. Důležité to samozřejmě je – je potřeba, aby fotoaparát dokázal zvládnout fotografovanou scénu, ale krajinářská fotografie je podle mne z pohledu techniky nejméně náročná. Stačí na to i ty nejobyčejnější zrcadlovky, i s těmi jde vyfotit opravdu dobré fotky. Důležitější než technika je, aby měl fotograf krajinu opravdu rád.
Můžeš trochu víc vysvětlit, jak to myslíš?
Když člověk nebude mít rád krajinu a nebude se na ni rád koukat, neuvidí kompozici, a když neuvidí kompozici, nemůže udělat dobrou fotku. Dobrá fotka musí být kompozičně výborně zvládnutá a musí mít dobré světlo. Jakmile jeden z těchto dvou momentů chybí, je možné mít sebelepší techniku a nikdy z toho dobrá fotka být nemůže. Je potřeba, aby člověk do krajiny rád chodil, uměl se vracet na jedno místo, sledoval změny světla. Pak už by to mohlo jít samo, návodů, jak zvládnout techniku a jak fotky zpracovat, je všude spousta.
Říkal jsi, že v jednu chvíli jsi tomu začal podřizovat volný čas i plánování dovolených…
Ano, když jsme dříve plánovali dovolenou, řekli jsme si, že třeba pojedeme do Španělska. Hledali jsme místo, kde bude hezké koupání, v blízkosti nějaké památky nebo třeba Barcelona, kam se dá zajet na výlet. Teď hledám třeba ubytování na západním pobřeží, abych byl schopen (když to přeženu) večer od hotelu fotit západy slunce. Dívám se třeba i po tom, jestli je tam členité pobřeží. Ale člověk nemůže dovolenou podřídit focení do té míry, jako když se vydá na samostatnou fotocestu. Na dovolené fotograf musí dělat ústupky partnerovi (a naopak), a i když je dělá, tak partner jako nefotograf zákonitě trpí. Protože je pro něj nezáživné sedět hodinu a půl na jedné skále a koukat do krajiny. Mimochodem, manželka teď souhlasně pokyvuje hlavou.
Pořádáš fotografické workshopy. Co říkáš účastníkům jako první věc?
Vždycky klademe důraz na to, abychom je za tu krátkou dobu naučili dívat se na krajinu. Abychom je naučili vnímat proměny krajiny, které přináší třeba svítání nebo západ slunce. Pak klademe důraz na hledání kompozice a vyhledávání, řekněme lehce přehlížených detailů, které potom vytvoří popředí snímku, symetrii a podobně. Spíš než na samotné ovládání techniky (které samozřejmě také probíráme) klademe důraz na tyto věci.
Podařilo se ti to, o čem sní spousta amatérských fotografů. Odešel jsi z práce a začal jsi fotit profesionálně. Jak se ti to povedlo a jak moc složité je to rozhodnutí?
Já si myslím, že klíčové je, aby tě v tom rozhodnutí někdo podpořil. Samozřejmě se to netýkalo jenom mě, ale i mojí rodiny. Žena řekla – už o tom mluvíš dlouho, tak to zkus. Dáme tomu nějaké období a buď to bude fungovat a bude to dobře, nebo to nebude fungovat, ale budeš vědět, že jsi to zkusil, udělal jsi pro to maximum. Dali jsme si na zkoušku lhůtu dva roky. Teď jsem v polovině a myslím, že pokud by to takhle fungovalo dál, tak bych možná mohl tu lhůtu prodloužit. Výhoda je v tom, že se rozrůstá portfolio, protože se člověk může focení věnovat naplno, reagovat na aktuální podmínky a dát tomu mnohem víc času.
Vím, že kromě kraje, kde žiješ, máš rád Dolomity a Toskánsko. Jsou ještě nějaká další místa, kam se rád vracíš fotit?
Určitě Balt, byť začátky byly pro mě trochu kostrbaté. K černobílé fotografii, kterou fotím u Baltu, mě přivedl Tomáš Morkes. Pamatuji si, jak jsme se tehdy s Martinem Rakem jako krajináři pracující s barvou Tomášovi zpočátku trochu smáli, že fotí nějaké černobílé čtverečky a mazaniny. A zatímco on byl u Baltu v sedmém nebi, my s Martinem jsme tam s ním při prvním výjezdu byli nešťastní. Ale později jsem názor změnil, najednou mě to tam táhlo zpátky. Je to jiný druh fotografie, jiný druh pohledu na krajinu a moc mě to baví.
Co bys doporučil fotografům, aby nedělali?
Obecně si myslím, že fotograf by se měl v rámci možností co nejdříve postavit na vlastní nohy. Zpočátku jsem hltal každou fotku dobrých autorů. Pozorovat, jak pracují s kompozicí a co třeba umísťují do popředí fotky, je dobrá cesta, jak se naučit vnímat scénu budoucí fotografie. Ale myslím si, že v určité fázi se od toho člověk musí oprostit, říct si, že základy už má, a najít si svoji cestu.
Pokud budu pořád sledovat fotky jiných a řídit se jimi, budu sice mít líbivé portfolio, ale teoreticky budu fotit pořád to, co už vyfotil někdo jiný. Udělat fotku je relativně jednoduché, takže jde vždycky o nápad, kterým se odlišíte. Pokud se v určité fázi začínám cítit jako fotograf, měl bych se snažit o to, abych na stejných místech nefotil stejné snímky, které už vyfotil někdo jiný. V okamžiku, kdy člověk přestane „kopírovat“ fotky jiných, se z něj stává doopravdy fotograf.
