reklama
 
 

Několik let fotil nejznámější českou hiphopovou kapelu Prago Union. Nyní spolu vydávají knihu

16. 7. 2017
Adam Pernikář je koncertní a dokumentární fotograf, který před několika lety objevil "své téma". Stala se jím nejznámější česká hiphopová kapela Prago Union. Spolu vytvořili tým, který nyní pro fanoušky připravil knihu s fotografiemi kapely, částmi textů i s osobními pohledy hudebníků či manažera. Kniha se jmenuje Dezorient Express a brzy by se měla objevit v knihkupectvích. Pozoruhodné je, že unikátní kniha vznikla jen z analogových fotografií (pořízených klasickou filmovou technikou).
Doporučujeme

Adame, vaší doménou je nyní koncertní fotka, ovšem dostal jste se k ní přes tancování, jak je tedy možné, že fotíte hudbu, a ne tanec?

Byl to přirozený vývoj a k hudbě mě to nakonec začalo táhnout více. Stalo se to v době, kdy se kapitola života jménem "breakdance" pomalu uzavírala a já hledal fotografické téma, ve kterém bych se díky svým zkušenostem a praxi takříkajíc našel.

Hledal jste někde inspiraci?

Nemalou inspirací a důvodem ke změně pro mě byly fotografky Martha Cooperová a Nika Kramerová. První jmenovaná je známá svými fotografiemi z počátku vzniku graffiti v Bronxu, ale i tanečníků stylu breakdance. Měl jsem možnost ji poznat při focení prestižní breakdancové soutěže v Německu. Tehdy jsem díky ní pomalu začal chápat, že chci fotit něco jiného než tanec.

Naopak v tvorbě Niky Kramerové najdete převážně snímky breakdance a tance. Když jsem s ní osobně mluvil v Holandsku, moje přesvědčení, že chci fotit něco jiného, se utvrdilo. Postupně jsem si začal uvědomovat, že focením breakdance a tance na úrovni, která mi byla blízká, se obstojně živí počet fotografů spočítatelný na jedné ruce. Což byl další důvod toho, proč místnost s cedulkou "tanec" nebyla pro mě. Ve focení hudby jsem cítil i větší potenciál.

Existuje nějaký rozdíl ve focení velkých festivalů a menších koncertů (například jako jsou ty v malém sále Lucerny)?

Těch rozdílů je hned několik, i když jde pořád jen o focení hudby, jak já říkám. Z technického hlediska: velké festivaly mívají velké stage (pódium),  vyšší bezpečnostní opatření a víc pravidel. Na velké stagi jste moc vidět, protože vše je daleko od sebe a není se kam schovat. A když už si takové místo najdete, přebíhat 15 metrů na jiné místo není příliš praktické ani příjemné. Navíc vás na pódium k hudebníkům málokdy pustí.

Když chcete fotit z místa před pódiem, je všechno dost daleko. Tím pádem potřebujete teleobjektiv a světlo se chová s přibývající vzdáleností jinak. Na malé stagi je pořád za co se schovat, je vás míň vidět, splynete s kapelou a můžete použít široká skla. Ta jsou má oblíbená.

Před několika lety jste zahájil spolupráci se skupinou Prago Union. Sjezdil jste s nimi mnoho a stal se součástí kapely. Co vám práce na několikaletém dokumentu o této české kapele dala?

Byla to svoboda a fotografická lekce v analogové černobílé fotografii. Svobodou myslím neomezený přístup kamkoli, kde byla kapela, a tím pádem i ke každé situaci, která se kolem kapely děla. Ať už to bylo společné ubytování, cestování po koncertech, nahrávání nových alb, osobní život kapely, alkohol, nebo jen společné večeře.

Svobodu jsem měl i ve focení, kdy, co a jak budu fotit, záviselo vždy na mně, což je určitě vidět i na výsledku. Stres a omezení jsou na konečném produktu vždy znát. Dokonce jsem začal celé focení bez určeného tématu. Šel jsem fotit hudbu, šel jsem do toho naplno a po hlavě a byla to cenná lekce.

Součástí takového focení je i dokumentování zákulisí. Dostal jste někdy zákaz pustit nějakou fotku do světa?

To jsem nedostal. Když mi přišlo, že by vznikající fotografie nemusela být vhodná ke zveřejnění, zeptal jsem se, jestli focení nevadí. Ptal jsem se takhle nejednou, ale nakonec jsem vždy dostal stejnou odpověď: "Stejně fotíš úplně všechno, tak foť dál i tohle!"

Jak jste řekl, fotil jste klasickou technikou, tedy na film. Proč?

Já fotil jen na analog, když nepočítám pár fotografií koncertů na digitál pro web a Instagram kapely. Focení na film pro mě byla v té době nejen výzva, ale i možnost se toho v černobílé fotografii díky kapele mnohému naučit.

Posledního půl roku jste pracoval na knize, která uzavře společnou cestu Prago Union s vámi po boku. Co všechno tato práce obnášela?

Díky použití analogu byla práce na knize specifická v tom, že bylo nutné fotografie ručně vyvolat, poté zdigitalizovat scanerem a teprve pak došlo na jejich upravování v počítači pro tisk. Takže se oproti digitální technice celý proces prodloužil. Poté přišel výběr fotografií, jejich pořadí v knize a výběr toho, která bude mít jakou velikost apod.

Tohle všechno jsem čekal, ale co mě překvapilo, bylo množství času, který jsem strávil nad texty. Ale tím to nekončilo. Bylo potřeba domluvit spoustu detailů kolem tisku, prezentace knihy, jejího prodeje, správného uvedení sponzorů apod. Takže znovu spousta psaní.

Obvykle se fotografové vydávají cestou crowdfundingu (shánějí peníze od veřejnosti přes speciální internetové servery), ale vy jste si na knihu sháněl finance sám. Proč?

Možná je to jen můj osobní pocit, ale crowdfunding mi přijde limitující a svazující. Připravíte projekt, a když vyberete dostatek peněz, už ho musíte splnit v rozsahu, který jste slíbil. Ztrácíte možnost změny nebo vylepšení ve větším měřítku.

Já chtěl mít nad vším kontrolu a svobodu až do konce. Spolupráce s vydavatelstvím je skvělá v tom, že i když mám nachystaný projekt a podepsanou rámcovou smlouvu, tak pořád mohu měnit detaily. Často dostávám nápady na poslední chvíli a jejich uvedení do praxe by zřejmě při použití crowdfundingu nebylo možné. Ve vydavatelství mi leccos promíjeli, a tak se kniha utvářela za chodu až do konce.

Co všechno v ní čtenáři budou moci najít?

Stěžejní jsou fotografie, na nich je kniha postavená. Texty ale často dokážou být více popisné a některé věci prostě fotkou vyjádřit nejdou, tak budou součástí knihy i texty od hlavních účastníků projektu. Každý má na věc svůj pohled, názor a byla by škoda knihu o tohle ochudit.

Já mohu přinést vizuální podobu a tu textově-rekapitulační by měli přinést ostatní členové kapely. Bude pěkné si přečíst, jak vše vnímá manažer nebo třeba kapelník. Texty přirozeně doplňují fotografie a přináší detaily, které knize dodávají hloubku.

U vybraných fotek rovněž najdete úryvky textů z písní, které složil Adam Svatoš (Kato) a sám je přiřadil k fotkám. Fotografie díky tomu dostávají další rozměr a je zajímavé, jak k sobě texty a fotografie pasují.

Co budete fotit po ukončení práce na tomto dlouholetém projektu?

Za chvíli mě čeká dvouměsíční výlet po jižní Evropě a focení horolezců, stejně jako minulý rok. Rád ale fotím jen tak pro sebe, zaznamenávám běžné dění kolem sebe bez záměru fotografie zveřejňovat. Takže v tom budu dál pokračovat.

Projekt knihy Prago Union mi přinesl cenné zkušenosti, které bych rád využil ke vzniku další knihy. Baví mě celý proces od focení až po výsledný produkt. Bylo by skvělé podobný projekt jako Prago Union zopakovat na mezinárodní scéně. Nějaký nápad mám, ale zatím je to ve fázi jednání. A dokud to nebude jisté na procent, tak si vše nechám raději jen pro sebe.

Mluvíte o horolezectví - zůstanete vůbec u fotografování hudby?

Mám v hlavě i jiné projekty, které navazují na moje dřívější focení velkých hudebních festivalů po Evropě. Uvidíme, co vyjde. Věřím, že vše půjde přirozenou cestou a moje praxe, zkušenosti a dovednosti najdou uplatnění i bez toho, abych se musel někde vnutit jen za cenu vzniku dalšího projektu nebo knihy.

Ale kdo ví, třeba mě tohle vše přivede k focení mimo téma hudby a už se k ní nevrátím. Dokumentární fotografie bych se však rád držel, nicméně se chci nechat překvapit v tom, jakou mi nabídne další cestu.

Další snímky fotografa Adama Pernikáře najdete na Instagramu @pernikphoto. Používá fotografickou techniku Canon

autor: Romana Marie Jokelová

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama