Obrázek nazvaný Pseudomnesia vznikl s pomocí umělé inteligence a Boris Eldagsen ho přihlásil do kategorie nazvané Kreativní fotografie. Ta je v soutěži proto, aby mapovala nejnovější fotografické trendy a přesahy fotografie do jiných oblastí umělecké tvorby - do malby, performance, multimédií a klidně i do umělé inteligence. Z propozic je jasné, že v podstatě neexistuje žádná manipulace s fotografií nebo postup při jejím vzniku, který by byl pro porotce v této kategorii nepřípustný. Vždyť jde o hledání hranic.
Eldagsen v přihlášce neuvedl, že jde o uměle vytvořený obraz (alespoň to tvrdí na svých webových stránkách). To je v rámci soutěže dost neobvyklé, autoři jinak běžně popisují, jakým kreativním postupem jejich dílo vzniklo - nikdo se totiž za normální situace netají s tím, že do klubu čtenářů přináší knihu, abych použil příměr z úvodu textu. Proto také v klubu čtenářů nikdo nijak zvlášť nepátrá po tom, jestli dovnitř někdo náhodou nepašuje čtivo (nebo v tomto případě fotografii zhotovenou pomocí AI). Proč by po tom pátrali, když to není zakázáno?
Když Eldagsen nakonec přece jen prozradil, že vítězný obraz je spoluvytvořen umělou inteligencí, šéf soutěže Scott Gray na základě informací o tom, jak snímek vznikl, řekl: OK, to je v souladu s pravidly.
Trochu mi nedává smysl, proč se tedy německý tvůrce rozhodl vzdát ceny za vítězství, bubnovat na poplach a obviňovat porotu, že nebyla dost bdělá a proklouzlo jí pod rukama něco, co nemělo. Opravdu to udělal proto, aby nezištně upozornil na něco, co už dávno každý ví - že svět fotografie a výtvarného umění není úplně připraven na budoucí změny spojené s nástupem umělé inteligence?
Malý zádrhel po slavnostní večeři
"Přihlásil jsem se jako drzá opice, abych zjistil, jestli jsou soutěže připraveny na to, že se do nich budou přihlašovat obrazy s umělou inteligencí. Nejsou," konstatuje Eldagsen na svém webu. "My, svět fotografie, potřebujeme otevřenou diskusi. Diskusi o tom, co chceme považovat za fotografii a co ne," píše. Volá také po zavedení speciální kategorie pro obrazy vytvořené pomocí umělé inteligence. Tady bych mu odpověděl: Přesně tím hledáním hranic se zabývá kategorie Kreativní fotografie, do které jste přihlásil svůj snímek - a to už docela dlouhou dobu.
Boris Eldagsen nakonec osobně dorazil na slavnostní vyhlášení cen v Londýně. Jak sám uvádí, myslel si, že odmítnutí ceny oznámí na pódiu, kam ho pozvou. Jenže vítězové deseti kategorií zahrnutých pod označení Open se na slavnostním ceremoniálu vůbec nevyhlašují. Cena je tam udělována jen jednomu z nich - tomu nejlepšímu, celkovému vítězi Open. Podstatná část slavnostního večera se totiž zaměřuje na předávání trofejí vítězům nejprestižnější části soutěže označované jako Professional.
Když Eldagsen pochopil, že se na pódiu jako vítěz jedné z méně významných kategorií neobjeví, a nebude tedy moci cenu odmítnout v lesku reflektorů, počkal na přestávku v ceremoniálu, během níž probíhala večeře. Když končila, sám vystoupil na pódium. Něco řekl do mikrofonu, ale velká část lidí v sále to vůbec nepostřehla. Vypadalo to v tu chvíli z mého pohledu jako menší zádrhel v organizaci - jakoby se u mikrofonu na chvíli objevil člověk, který tam zrovna neměl být (což byla vlastně pravda).
Mediální vlna spláchla skutečného vítěze
Eldagsen však nakonec přece jen uspěl, když o jeho vítězství začala psát média po celém světě. Právě těchto "patnáct minut slávy" bylo podle mého názoru s největší pravděpodobností jeho hlavním cílem. Myslím, že se docela umně svezl na vlně populárních debat o budoucnosti umělé inteligence, aby svým agresivním marketingovým tahem zvýšil celosvětové povědomí o "značce Boris Eldagsen". Udělal to dobře, jeho v zásadě nesmyslný příběh o pašování knih do knižního klubu zaujal a zastínil i skutečného absolutního vítěze soutěže, kterým je portugalský fotograf Edgar Martins.
Popravdě, Martinse je mi trochu líto - doufal, že publicita spojená s vítězstvím mu pomůže znovu naplno rozjet pátrání po ostatcích jeho přítele, fotoreportéra Antona Hammerla, zavražděného v roce 2011 v Libyi. Martins tak chtěl pomoci jeho rodině, která stále netuší, kde je Hammerl pohřben.
Problém existuje (a byl tu i před Eldagsenem)
Ano, obrázky a informace vytvářené umělou inteligencí mohou být velký problém. Věděli jsme to už před vystoupením Borise Eldagsena a jeho vítězství-nevítězství ani volání na poplach na tom nic nemění.
Asi největší nebezpečí číhá právě na redakce nejrůznějších médií: dokážou i při stále se snižujícím počtu novinářů a vleklé krizi tohoto odvětví v budoucnosti spolehlivě rozlišovat, co je skutečný záznam reality a co fikce?
Pokud se situace vymkne kontrole a do zpravodajství významných mediálních domů několikrát projdou falšované obrazy nebo informace, média budou ztrácet důvěru i důvod své existence. Svět by se v nejhorším scénáři mohl ocitnout v situaci, kdy budou lidé každou zprávu považovat za potenciálně nedůvěryhodnou. Dá se v takovém prostředí totální nedůvěry a strachu z podvodů žít? Asi ano, ale těžce.
Z pohledu fotografů hrozí velké potíže těm, kdo vytvářejí potřebný, ale přitom nepříliš kreativní obsah, který se dá uměle generovat mixováním a napodobováním jiných (často kradených) fotografií. Příkladem mohou být třeba obrázky pro fotobanky. Když potřebujete ilustrační snímek babičky, která plete růžový svetr, přitom se dívá na televizi a u nohou jí sedí černá kočka, bude asi jednodušší říct si o to umělé inteligenci než mezi stovkami obrázků ve fotobance hledat jeden, který se této představě co nejvíce blíží.
Pocitům absolutní bezmoci samozřejmě čelí i ti, kterým generátory využívající takzvané "umělé inteligence" bez ohledu na obecnou slušnost i autorská práva kradou jejich díla, aby na jejich základě mohly vytvářet kompiláty a kopírovat jejich vizuální styl.
Pokud jde o skutečnou uměleckou fotografii, o tu bych se ještě moc nebál. Opravdové umění je stále ještě tvořeno především srdcem a emocemi - a ty zatím žádná umělá inteligence nemá.
Autor komentáře je vítězem soutěže Sony World Photography Awards 2021 v kategorii Architektura a design / Professional.
