Sokol Brno mě okouzlil, cítil jsem, že fotky budou dobré, říká vítěz světové soutěže

Sokol Brno mě okouzlil, cítil jsem, že fotky budou dobré, říká vítěz světové soutěže
Ukázka ze série Stronger
Ukázka z vítězné série Měsíc na prodej (Moon for Sale).
Ukázka ze série Alopecia
Ukázka ze série Warmup
Foto: Miloš Nejezchleb
Tomáš Vocelka Tomáš Vocelka
14. 5. 2021 8:56
Letošní mezinárodní úspěchy českých fotografů se rozrostly o další skvělý výsledek. Fotograf Miloš Nejezchleb se stal absolutním vítězem celosvětové fotografické soutěže Fine Art Photography Awards. Oceněné snímky ze série Měsíc na prodej vznikly v Brně, ve zrekonstruovaném objektu největší sokolovny v České republice.

Jste letošním absolutním vítězem světové fotografické soutěže Fine Art Photography Awards. Jaké poselství vaše vítězné o fotografie z cyklu Měsíc na prodej nesou?

Je to jedna z mých sérií, která se věnuje tématu konzumní společnosti a tomu, že v dnešním světě je na prodej snad už úplně všechno. Nazval jsem ji Měsíc na prodej (Moon for Sale). Dotýká se toho, co všechno se prodává, co všechno kupujeme a že to jsou často nesmysly, které nepotřebujeme.

Pro fotografie v sérii je příznačný důraz na estetično a výrazné barvy - jsou to prvky, které mám v životě rád, stejně jako synergii, minimalismus, kontrast a občas i nějakou skrytou provokaci. Většina mých snímků bývá do značné míry inspirována místem, lokací, která mě nadchne. V tomto případě to byl rekonstruovaný objekt Sokola Brno. A protože to byl Sokol, tak jsem si k fotografování přizval gymnastky - s některými z nich už jsem spolupracoval na předchozích projektech.

Za jak velký úspěch to pro sebe považujete?

Tohoto ocenění si vážím opravdu hodně, protože je to cena za celkové vítězství. Já sám už jsem byl členem poroty v několika soutěžích a vím, jak moc je těžké, když máte před sebou předvýběr těch nejlepších a máte se rozhodnout pro jednoho z nich. Pokud se porotci Fine Art Photography Awards shodli, že ten můj soubor je nejlepší z celé soutěže, je to pro mne samozřejmě obrovský kompliment.

Zařadil bych ten úspěch k mým třem největším - společně s vítězstvím v kategorii Lifestyle na Czech Press Photo v roce 2018, což je sice soutěž místního charakteru, ale pro mne to byla odmalička srdeční záležitost. Tím třetím nejcennějším vítězstvím je výhra velké mezinárodní soutěže Malta International Photo Award.

Letos máte více úspěchů, jeden z nich v Benátkách…

Tam jsem se dostal do finále festivalu Arte Laguna Prize, vyhlášení výsledků bude v říjnu. Je to velká akce, která sdružuje umělce z různých oborů, ať už jsou to sochaři, performeři, malíři, designéři, nebo třeba fotografové. Soutěž se vypisuje pro každý z těch oborů, pak se ve třech kolech vybírají finalisté. Ti se v říjnu sejdou na festivalu v bývalé výrobně lodí v Benátkách a jejich díla jsou tam nainstalovaná na společné výstavě. Je to moc hezká událost, bývá tam ohromné množství lidí, perfektní atmosféra a moc si svého postupu do finále vážím už jen proto, že jsem se tam probojoval jako jediný zástupce z Česka.

Ukázka ze série Consumer Society
Ukázka ze série Consumer Society | Foto: Miloš Nejezchleb

Prý si vedete excelový soubor, kde si zapisujete zajímavá místa a nápady, co byste mohl fotit.

To je pravda. Říkám tomu inkubátor, zapisuji si tam všechny věci, které mě napadají. Zaznamenávám tam nápady, inspirující místa, modelky, zajímavé lidi. Po čtrnácti dnech, kdy už to vidím s odstupem, pak některé nápady a zápisy smažu, protože to třeba nebyl ten správný směr. Než do některého projektu vložím čas, energii a peníze, tak si sám ověřuji své myšlenky a někdy se ptám také přátel, jestli mě třeba neuchvátila nějaká věc, která se líbí jen mně. Postupem času, když začnu skládat nějaký koncept, mám kam sáhnout a ty věci pak různě propojuji.

Jak dlouho byl v excelové tabulce ten vítězný soubor, než jste na něm začal pracovat?

Tak teď popřu, co jsem před chvílí řekl. Když jsem to místo - tedy objekt Sokola Brno - uviděl, byl jsem z něj úplně nadšený a věděl jsem, že to musím nafotit hned. Dříve, než to udělá někdo jiný. Už se mi kdysi stalo, že jsem si našel zajímavé místo, a než jsem si sehnal věci pro můj projekt, tak už se objevila práce jiného fotografa, která tam vznikla. Pak už jsem to dělat nemohl, nechtěl jsem vypadat jako někdo, kdo kopíruje jiné, i když ten nápad jsem už měl v hlavě třeba půl roku.

V případě Sokola Brno a mé série Měsíc na prodej jsem tady rychle sáhl do inkubátoru, kde jsem měl pro jiný projekt vymyšlené ty polystyrenové míče, měl jsem tam zaznamenané i gymnastky. Pak samozřejmě začalo hledání oblečení, což je asi to nejtěžší, pokud člověk nemá produkční tým.

Jak dlouho vám trvá práce na takovém projektu, třeba jak to bylo konkrétně v tomto případě?

Přípravy trvají obvykle půl roku, ale je potřeba říct, že by byly výrazně kratší, kdybych se tomu mohl věnovat naplno.

Rekvizity si vyrábíte sám?

Doteď jsem je připravoval sám, ale jak přibývají úspěchy a jsem trochu vidět, rostou i prodeje mých fotografií, které nabízím jako umělecké tisky. Můžu si díky tomu dovolit i nákladnější produkci, začínám se obklopovat týmem, který mi pomáhá. Složitější věci si už budu nechávat dělat, stíhám teď tak jeden projekt za rok a to je málo.

Ukázka ze souboru Alopecia
Ukázka ze souboru Alopecia | Foto: Miloš Nejezchleb

Zabýváte se nejenom uměleckou fotografií, vaše práce má i sociální přesahy. Fotil jste také třeba lidi s alopecií nebo ty, kdo mají za sebou nějaké těžké životní prožitky, jak jste se k tomu dostal?

Náhodou jsem se dostal do komunity lidí s alopecií, pak se mi začali sami ozývat lidé s těžkými životními příběhy. Dávalo mi to smysl, takže jsem se pustil do cyklu Stronger o lidech, kteří si v životě prošli něčím těžkým a nějak je to posílilo.

Spojovat příběh s uměleckou fotografií je sice ve světě běžné, ale vsadil bych se, že se tady u nás doma našli i kritici.

Našli. Někteří lidé mi říkali, že to je nesmysl, že příběhy by měly souznít s reportážní fotografií, ne s uměleckou. Připadalo jim to zvláštní. Mám rád reportáž, ale zároveň považuji fotografii za natolik svobodnou tvorbu, že ve spojení umělecké fotky s příběhy lidí nevidím žádný problém. Připadá mi to naopak velice přirozené.

Jaké vlastně byly vaše fotografické začátky?

Jak už to tak bývá, první fotoaparát jsem koupil, když se mi narodila dcera. Říkal jsem si, že bych měl mít hezké fotky, a tak jsem si koupil zrcadlovku - byl to Nikon a u fotoaparátů této značky jsem zůstal dodnes. Brzy jsem zjistil, že mě fotografování úžasně naplňuje a už po velmi krátké době jsem tušil, že u toho zůstanu celý život. Úplně jsem tomu propadl.

Od fotografování rodiny až k úspěšné umělecké fotografii je obvykle dlouhá cesta. Jak u vás vypadala a jak dlouho trvala?

Začal jsem fotit zhruba před deseti lety a nějakých pět let se věnuji umělecké fotografii. Nejprve jsem zkoušel nejrůznější možné žánry: makro, portrét, rodinné focení, svatby, akty. Bavilo mě všechno. Napřed jsem měl radost a byl jsem pyšný na to, že umím něco nového a že tím i vydělám peníze, ale pak jsem zjistil, že je to vlastně pořád totéž. Věděl jsem, že tvořím krásný produkt, u kterého zákazníci často slzí, což je krásné. Ale že je to vlastně taková továrna - vyfotit, vyretušovat a nic víc. Už mě to nikam neposouvalo ani nenaplňovalo.

Začal jsem mít potřebu dělat něco vizuálně hezkého, co bych si rád pověsil na stěnu, a pak přišla i potřeba, aby to mělo i nějaký přesah, aby mé fotografie něco říkaly. Aby se dotýkaly nějakého tématu, což je podle mne hlavní úlohou fotografie v době, kdy denně vznikají miliardy snímků. Důležité je něco předávat nebo diváka přivést k nějakému zamyšlení. 

Vím, že jste řešil dilema, jestli zůstat u vaší práce a při tom rozvíjet nezávislou uměleckou fotografii, nebo se začít věnovat komerčnímu fotografování. Nakonec jste se rozhodl pro tu první možnost. Proč?

To, že bych se fotografií nejspíš uživil, jsem zjistil po nějakých čtyřech letech od momentu, kdy jsem začal fotografovat. Když jsem se rozhodoval, jestli se chci nebo nechci komerční fotografií živit, byl to velký vnitřní boj. Nakonec rozhodlo to, že mám svoji dobrou práci v soukromém sektoru a bál jsem se, že kdybych přešel naplno ke komerční fotografii, tak by mi fotografování zevšednělo a ztratil bych do něj chuť, protože najednou to není tak, že můžeš, ale že musíš. A to je velký rozdíl.

Přišel bych o svobodu a vášeň. Řekl jsem si, že pokud by mě fotografie měla někdy živit, tak to musí být jedině ta umělecká, kterou mám rád. Rozhodl jsem se proto, že budu dál dělat svoji práci a fotku že budu dělat svobodně, jak sám chci. 

Ukázka ze série Stronger
Ukázka ze série Stronger | Foto: Miloš Nejezchleb

Jak dlouho vám trvalo, než jste našel svůj fotografický styl a žánr, který vás baví?

První projekt, který jsem nafotil a stále se mi líbí, vznikl v roce 2016. Dá se říct, že mě poslal na dráhu, na které jsem teď. Takže bych mohl říct, že jsem se hledal zhruba pět let, než jsem našel směr, ve kterém jdu dnes.

To je docela rychlé…

Já už jsem také docela starý, kdyby mi bylo dvacet, když jsem začínal, asi bych se hledal déle. Myslím, že v tom sehrály roli životní zkušenosti, které už mám.

Chystáte teď nějaké nové výstavy nebo nové projekty?

Mám rozpracované tři projekty a jsem ve fázi, kdy dělám ty důležité věci kolem. Pokud jde o výstavy, teď je jedna společná v Barceloně, na podzim budu vystavovat na další společné výstavě v Paříži. A samozřejmě stabilně vystavuji v Brně, v jedné krásné kavárně, kterou projde obrovský počet lidí. Samostatnou výstavu teď neplánuji.

A co třeba kniha vašich fotografií?

Po vítězství v Londýně (na Fine Art Photography Awards) jsem měl nějaké nabídky od světových vydavatelství, že mi vydají knížku, která se bude prodávat po celém světě. Ale myslím, že je na to ještě brzy. Napřed chci více pracovat na své značce, dělat během roku více projektů, a až budu mít pocit, že to zajímá opravdu široký okruh lidí, že se jim to líbí, že to má smysl, a že po té knížce někdo bude sám volat, tak ji vydám. Až bude na ni čas, ona si o to sama řekne.

O fotografovi:

Miloš Nejezchleb (*1978) je fotograf, který se zaměřuje na uměleckou a konceptuální fotografii. Má za sebou řadu mezinárodních úspěchů, vystavoval například v Paříži, Barceloně či v Benátkách. Více najdete na jeho webu: nejmil.com, na Instagramu @nejmil nebo na Facebooku: facebook.com/nejmil.cz

 

Právě se děje

Další zprávy