Michale, jak jste se vlastně dostal k fotografii?
Mohly mi být tak tři nebo čtyři roky, když se přede mnou doma ve skříni v podstatě náhodou objevila filmová zrcadlovka. Neviděl jsem ji poprvé, ale tehdy mě nikdo při jejím opatrném prohlížení nehlídal. Moc se mi líbila a něco mě k ní neustále přitahovalo. Ačkoliv jsem neměl ani ponětí, jak funguje, zaujatě jsem se skrz hledáček díval na své okolí.
O pár let později mi Ježíšek pod stromeček nadělil můj vlastní aparát. Byl jsem z něj nadšený. Vyfotil jsem každého, kdo se ocitl před objektivem. Pak jsem kameru otevřel a všem jsem předvedl film i funkci závěrky.
Myslím, že se mi snažili říct, že bych jej neměl otevírat, ale na to já neslyšel… Asi si umíte představit, jak jsem byl překvapený, když děda, který měl tehdy doma temnou komoru, přišel se slovy, že na filmu nic nenašel! Vůbec jsem tomu nerozuměl. A třebaže bylo všech mých prvních dvacet čtyři černobílých fotek nenávratně ztraceno, do dnešního dne, aniž bych věděl proč, si je všechny pamatuji.
Kdy jste se poprvé setkal s digitální zrcadlovkou?
To už jsem fotil pro školní časopis. Tehdy se ještě nefotilo na paměťové karty, ale na diskety s kapacitou 1,44 MB. Mohlo mi tehdy být asi třináct a takovou kreativní svobodu jsem do té doby nezažil. Člověk mohl fotit úplně všechno a stisk spouště nebyl drahý. I proto jsem si o dva roky později koupil svůj vlastní digitál a po maturitě se dočkal i první zrcadlovky. A pak už to šlo jak sněhová koule.
Čím vás oslovila street fotografie?
Svou nedefinovatelností, svobodou a komplexností. Z mého pohledu v sobě kombinuje řadu fotografických žánrů. A je to úžasný způsob, jak se jako fotograf neustále rozvíjet a zároveň zachytit dobu, ve které žiji. Na ulici není mnoho času na přemýšlení, všechno se neustále mění a situace se nedají opakovat. Člověk si tím perfektně vyčistí hlavu.
Máte nějaké fotografické vzory?
Nepamatuji si, že bych někdy chtěl být jako ten nebo onen fotograf. Máma mě vychovala k tomu, abych šel svou vlastní cestou, abych byl sám sebou, a ne někým jiným. Existuje však řada fotografů a fotografek, kteří mou tvorbu ovlivnili, z jejichž přístupu k focení i tvorby jsem se inspiroval.
Michal Fanta
Web: michalfanta.com
Instagram: instagram.com/michalfanta
Fotografická technika: Fujifilm, Ricoh, Nikon, Sigma, Profoto, Elinchrom, Manfrotto.
Abych ale nebyl příliš abstraktní; doposud jsem se v rámci dokumentární a street fotky naučil asi nejvíce od Antonína Kratochvíla, jehož vliv je v mé dokumentární tvorbě pravděpodobně nejzřetelnější.
Párkrát jsem vás viděla na nějakém workshopu či kurzu, proč je podle vás dobré se jich účastnit?
Člověk se má stále co učit. V České republice je bohužel jen málo opravdu dobrých fotografických workshopů, takže má účast byla spíše kvůli příležitosti k navazování nových kontaktů.
Vaše street fotky jsou výhradně černobílé, proč?
Barevná a černobílá fotka jsou z mého pohledu dvě samostatné fotografické disciplíny. Každá má svá specifika, vyvolává v divákovi jiné emoce a upozorňuje na něco jiného. Barva by měla mít na fotografii své místo a přidávat jí na hodnotě - alespoň to učil pan profesor Vojtěchovský. Když fotím na ulici, mnohem častěji vidím černobílé scény. Spoušť pak tisknu s vědomím, že výsledné fotografie budou černobílé. Černobílá mi pomáhá lépe sdělit to, co chci svou dokumentární tvorbou říct.
Hlavním námětem vašich fotografií jsou lidé, co vás na nich obvykle zaujme jako první - je to vzhled či emoce?
Hlavním námětem mých fotografií je život, a tedy jak vzhled, tak emoce. Každý z těchto elementů má něco do sebe, nicméně za léta focení na ulici mohu říct, že situace bez emocí mě jen zřídka baví fotografovat.
Jakému typu lidí na ulici věnujete svou pozornost?
I když jsou na všech mých street fotkách lidé, nehrají vždy hlavní roli. Někdy je to o člověku, jindy o situaci, vždy ale o životě. Vyhraněný typ člověka nemám, zajímá mě autenticita a také to, co fotografie v lidech, kteří se na ni budou dívat, vyvolá, co jim řekne a co jim v ideálním případě dá. Asi bych řekl, že více než konkrétní typ člověka mě na ulici zajímá příběh a atmosféra, s jejichž pomocí se mi podaří diváka v jeho běžném dni zastavit, přimět ho k zamyšlení a třeba i k něčemu pozitivnímu inspirovat.
Co vás tedy přiměje k tomu stisknout spoušť?
Ve většině případů fotografuji to, co mě mile zaujme.
Jakou techniku používáte?
Na ulici fotím nejčastěji s ohnisky 20 mm a 28 mm (přepočteno na kinofilm).
To znamená, že jste lidem docela blízko, nevymstilo se vám to někdy?
Nejde mi o to, abych ulovil každou fotku. Při fotografování na ulici se snažím být co možná nejvíce empatický a respektovat, když si někdo nepřeje, aby byl fotografován. Zatím mám s lidmi neutrální až pozitivní zkušenost.
Prezentujete jen ostré fotky nebo je pro vás hodnota fotografie dána i něčím jiným než jen technickou dokonalostí?
Nedílnou součástí dobré fotografie je přirozenost, a protože člověk není přirozeně dokonalý, jeho snaha o dokonalou fotku má přehnanou tendenci vést k vyumělkovanosti. A to nechci. Na druhou stranu technická "dokonalost" má ve fotce své místo. Patří do teorie a laboratoře, ale tam už přestáváme mluvit o umění. V přirozenosti a nedokonalosti je krása a také je v nich mnohem snadnější vidět duši.
Michale, provozujete fotografický server, jaký je jeho účel a kdy jste s ním začal?
Úkolem bylo vyvrátit mýtus, že dobrá fotografie musí být technicky dokonalá a že musí být vytvořena jen s tím nejlepším a nejdražším vybavením. Od roku 2010 do roku 2016 jsem tedy několikrát za týden publikoval rozhovory s amatérskými a profesionálními fotografy z různých koutů světa a psal různé úvahy na toto téma. Podařilo se mi jich publikovat přibližně 1150.
Myslím, že se mi docela dařilo ty nesmysly, které se objevovaly na českých fotografických fórech, trochu narušit.
Proč vaše fotografie nemají konkrétní názvy?
Pokud se nejedná o reportážní fotografie politicky citlivých událostí, které by mohl někdo špatně pochopit a na jejichž základě by mohlo dojít k negativním následkům, tak v popisky nevěřím. Dobrá umělecká fotografie je podle mě jako dobrý vtip - když je musíme vysvětlovat, pravděpodobně nejsou tak dobré, jak jsme si mysleli. Navíc pro mě je mnohem zajímavější poslouchat, co ostatní v mých fotkách vidí, než abych jim textem říkal, co si mají myslet.
