Michael Hanke svými snímky vypráví příběh Zdeňka Šafránka - kapitána české reprezentace ve sledge hokeji, který se účastnil paralympijských her. Na vozíčku je tento sportovec od roku 2003, kdy ho zasáhl těžký úraz v práci. Reprezentuje i na handbiku a byl také českým šampionem v paraboxu.
O tom, jak na toto téma přišel a jak ho fotografoval, hovořil Michael Hanke s Aktuálně.cz těsně poté, co World Press Photo v únoru oznámilo, že je mezi nominovanými. Nyní tento rozhovor připomínáme a připojujeme k němu ve fotogalerii kompletní sérii vítězných fotek.
Jak jste se dostal k fotografování Zdeňka Šafránka, který je hrdinou vašeho souboru nominovaného na World Press Photo?
To byla docela náhoda. Zhruba před rokem jsem narazil na internetu České televize na pořad Gejzír. A byla tam i jedna už starší reportáž o vozíčkářích, kteří boxují. Ohromně mě to zaujalo. Viděl jsem, jak tam Zdeněk Šafránek dělá shyby, kliky… Říkal jsem si, že to jsou borci. Navíc to bylo velice zajímavé i vizuálně.
Hlavně mě však zaujalo to téma. Zavolal jsem Zdeňkovi a ten byl okamžitě pro. Začali jsme fotit už půl roku předtím, než se objevily zprávy o tom, že má velké zdravotní problémy, trpí ohromnými bolestmi a že se pořádá sbírka na operaci, která by mu pomohla.
Vy jste během focení nepoznal, že je na tom tak zle?
Ne, opravdu jsem po celou tu dobu na nic nepřišel. Viděl jsem energického, optimistického chlapa, tátu, který má tři děti. Až pak jsem se dočetl, jako všichni ostatní, že nemít rodinu, kvůli bolestem by uvažoval i o sebevraždě.
Váš soubor nominovaný na World Press Photo má anglický název Never Saw Him Cry. Viděl jsem různé překlady. Jak zní přesně v češtině?
Mělo by to být "Nikdy ho neviděli brečet". Ta slova jsem nevymyslel já, zazněla v jednom článku, který o Zdeňku Šafránkovi vyšel. A já jsem z něj měl přesně tentýž dojem, když jsem ho poznal.
Jste známý jako fotograf, který za svými snímky nejezdí nikam daleko, rád fotíte na místech, která znáte, často blízko svého domova. Byl to i tento případ?
Tentokrát jsem za fotkami nejezdil třicet, ale kolem sta kilometrů. Ale to nehraje roli. Stále nejraději fotím lokální věci a lokální témata.
Jak dlouho jste na souboru pracoval?
Focení Zdeňka jsem v podstatě zasvětil minulý rok. Ne že bych tam jezdil pořád, našich setkání bylo maximálně pět. Od samého začátku mezi námi byla obrovská důvěra. Rozuměli jsme si, bylo to příjemné, máme si spolu o čem povídat, i když se zrovna nefotí.
Čeho si vy sám ceníte na svém souboru nominovaném na World Press Photo?
Snad pomůže ukázat, že moc záleží na tom, jak se člověk ke svému handicapu postaví. Výstava půjde do stovky měst po celém světě a já doufám, že moje snímky mohou motivovat lidi, aby nenaříkali nad svým osudem, i když k tomu samozřejmě mají velký důvod. Vím, ono se to řekne…
Ale musím říct, že všichni parasportovci, se kterými jsem se při focení setkal, mě ohromně nabíjeli. Ti lidé jsou vnitřně neuvěřitelně silní.
Je to už váš druhý úspěch na World Press Photo, což je mezi českými fotografy výjimečné. Neuvažujete o tom, že se začnete věnovat fotografování na plný úvazek?
Ne, neplánuji žádné změny. Profesionálnímu focení nevěnuji sto procent svého času (i když je ho hodně) a myslím, že je to pro mě dobré z mnoha důvodů. Myslím, že i díky tomu mám pořád velkou chuť fotit a mám ten potřebný drajv. Stále pracuji v IT a myslím, že je to tak v pořádku.
