reklama
 
 

Modelky mění v surreálná stvoření z dávných mýtů: Ladislav Nekuda (alias 3-Stan)

12. 3. 2017 9:02
Když se fotograf zhlédne v surrealismu a díle Salvadora Dalího či Tristana Tzary, může to dopadnout tak, že se jeho modelky promění z krásných žen třeba v mytická stvoření s ptačí hlavou. Brněnský fotograf s přezdívkou 3-Stan destruuje ženskou krásu, aby z ní vykonstruoval nové, neobyčejné bytosti. Každá fotka je unikátním zpodobněním mýtů, básní a snů.

Ladislave, když se dívám na vaše fotografie, připomínají mi dílo Salvadora Dalího, je právě on vaší inspirací?

Ano, to je, a velikou. Dalo by se říci, že fotím právě díky jeho dílům.

Čím si vás získal?

Dalí byl surrealista a surrealismus vás vtáhne do krajiny snů a naprosté svobody. Zhlédl jsem se i v dadaismu, který je o shluku nesmyslů, což je maximálně uvolňující. Člověk nemusí vysvětlovat, co se v jeho díle ukrývá, a pozorovatel dostává prostor pro práci s vlastní představivostí.

Proč jste začal fotit a ne malovat? Přijde mi, že je surrealistické dílo jednodušší namalovat než vyfotit.

Je to možná jednodušší, jenže já neumím malovat ani kreslit a potřeboval jsem ze sebe dostat obrovské vnitřní pnutí, a tak jsem hledal nějakou cestu, kterou by to bylo proveditelné. Našel jsem ji právě ve fotce. 

Takže jste se učil fotit a dělat grafiku zároveň?

Ano. První fotkou na mém digitálu byla soška od pana sochaře Veselého, kterou jsem nasvítil stavebním halogenem, aniž bych o světle a svícení cokoliv věděl. Naučil jsem se pravidla a pak, když jsem pochytil nějaké základy techniky, jsem se je snažil zase zapomenout, což je poměrně komplikované!

Proč by měl člověk na základy, které se pracně naučil, zapomenout?

Protože jsou všechna ta pravidla svazující a zkušeného fotografa pak drží ve zbytečných mantinelech.

Jak se vám povedlo nechat pravidla v podvědomí a začít tvořit svobodně?

Díky čemusi, co se odehrálo hluboko v mé hlavě. Dalo by se říci, že jsem začal ignorovat to, co si lidi myslí o mé práci.

Začala být vaše tvorba o vás a pro vás?

Ano, bylo to o mně. Naštěstí si našla i nějaké diváky. Asi stejně popletené jako jsem já, ale mně to stačilo.

A jak dlouho vám proces učení se a následného popření naučeného trval?

Nedokážu říct, ale mám pocit, že to bylo dlouho.

Když ona změna přišla, byl jste si jí vědom?

Byl jsem si vědom toho, že se něco změnilo. Ze začátku jsem bez cíle vyfotil nějakou fotku, nevěděl jsem, co fotím. Modelce jsem řekl: "Udělej nějaký patvar a já z toho potom něco vytvořím." To "něco" muselo jednou přijít, abych se posunul dál.

Takže jste neměl žádnou vizi?

Ze začátku jsem neměl vůbec žádnou. Později, když jsem ovládl jak foťák, tak grafiku, už mi hra náhod nestačila. Potřeboval jsem do toho zapojit nějaký koncept, tzn. něco si vymyslet a nějakým způsobem to ztvárnit.

A k těm konceptům jste docházel jak? Byla to kombinace inspirace v díle Dalího a vlastní fantazie?

Nechci, aby to vyznělo, že kopíruji Dalího. Vycházím ze surrealismu a hledám si vlastní náměty, jako například řeckou mytologii apod. Prométheus byl jednou z prvních fotograficky i graficky náročnějších fotografií, které jsem udělal. Vytvořil jsem ji z patnácti fotografií. Teď už se na ni ale nemůžu ani podívat, protože mi připadá amatérská.

Pracujete v cyklech, nebo tvoříte jednotlivé fotky?

Nepracuji na cyklech. Mám jeden jediný. Ostatní fotografie jsou si podobné tematicky, ale ne zpracováním. Kroky svého postprocesu si nezapisuji, takže nikdy neudělám dvě totožně upravené fotografie.

Vůbec si neumím představit, jaký je vlastně proces výroby takových fotografií, ale napadá mě, není to pro vás od chvíle, co všechny tyto procesy ovládáte, rutina?

Hodně mě to celé bavilo, když jsem to ještě neovládal tak dobře jako dnes. Byl jsem totiž překvapený tím, co z toho celého postupně vzniká. Co se děje pod mýma rukama i na monitoru. Kolikrát mi trvalo zpracování jedné fotky až 24 hodin.

Asi to bylo dříve na jednu stranu zábavnější, na druhou jste ale nebyl pánem své tvorby…

Ano, dnes jsem pánem své tvorby, přesně vím, co dělám, ale podle mě je to trošku na škodu.

Rozumím, opět se vracíme ke konstruktu a pravidlům…

Přesně vím, co mému divákovi stačí, a vím též, jak toho dosáhnout. Tehdy jsem, jak už jsem řekl, nevěděl, co dělám. Něco mi zvedlo ruku, něco zvedlo foťák, byla to shoda náhod, ale bylo to kouzelné a dostávalo mě to do stavu, kdy jsem nebyl schopný zvedat telefony a u fotky proseděl celý den - někdy i dva - bez jakékoliv pauzy či odpočinku.

Chápu to tedy dobře, že jste opět ve fázi, kdy se ohlížíte na diváka více než na sebe?

Neohlížím se na něj pokaždé. Vnímám ho jako nedílnou součást tvůrčího procesu. Vím, co na něj platí, a tak je pro mě proces tvoření jednodušší.

Jak se ale vyhnete stereotypu?

Zkouším nové věci, ze své tvorby mám radost, ale pravdou je, že již necítím tak silné pracovní uspokojení jako na začátku. Začíná to být automatizovaný proces a fantazie už nepotřebuje pracovat takovým způsobem, jakým pracovala předtím.

Takže je to především o hledání námětů, které byste ztvárnil?

Přesně tak, ale už ani to mi nestačí, a tak jsem přemýšlel nad tím, co budu dělat dál. Chci pokračovat v surrealismu, ale víc se zaměřit na fotku, tzn. mít dílo postaveno spíše na fotografii než na grafice. Pro focení si chci připravit celou scénu předem. Nechci ji budovat v postprocesu.

Myslíte si, že vaše dílo dokážou "přečíst" všichni pozorovatelé?

Ze začátku jsem ke svým dílům nedával žádné názvy a čekal na reakce lidí. Ti, kteří ho nedokázali rozluštit, jednali dvěma způsoby. Buď mé dílo a jeho myšlenku přešli, anebo mě požádali o výklad. U mnoha lidí jsem ale pozoroval zmatení, tak jsem začal ke svým fotografiím přiřazovat názvy..

Takže jste jim dal v podobě názvu zjednodušení a návod?

Ano. Někdy šlo o prvoplánový název, jindy to byly citace či verše Tristana Tzary, zakladatele dadaismu, což kolikrát způsobilo ještě větší zmatek.

Ve vašich dílech figurují lidé, ale osobní rovina tam chybí, čím to?

Mám pocit, že na žádném z mých klasických surrealistických děl není obličej. Vždy jsem je schovával, deformoval nebo vymazával. Pokud fotím člověka, nechci, aby měl obličej, protože se s ním divák identifikuje. Tímto postupem dosáhnu odosobnění a z modelky udělám přesně "to", co chci.

Co to znamená?

Nejsem typ člověka, který by měl potřebu fotit krásné věci. Svět je sám o sobě krásný, a tak do jeho zpodobnění nemohu dát nic víc. Zničím tedy krásu, a díky tomu si můžu hrát a vytvořit tak něco svého, nového a jedinečného.

Dalo by se říci, že jste začal destruovat ženskou krásu?

Měl jsem něco odfoceno a klasický akt mě už neuspokojoval. Začal jsem hledat nějaké své výrazivo, vnitřní ventil, a tak jsem lidské tělo začal vnímat spíš jako materiál. Přestože ženské křivky obdivuji, vidím je už tak nějak přirozeně pokroucené. A v tu chvíli svou modelku neberu jako ženu s krásný tělem, ale jako předfinální produkt, který se bude dál rozvíjet.

Dalo by se říci, že vytváříte nového člověka?

Novou bytost.

autor: Romana Marie Jokelová | 12. 3. 2017 9:02

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama