reklama
 
 

Překvapivá Kuba - kouzelná krajina, všudypřítomná letargie a cesty hrůzy

25. 2. 2017 4:38
Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, jestli z Kubánců právě režim a chudoba, která se jim za patami táhne jako věrný pes, dělají tak výjimečně lidské bytosti. Kdykoliv jsem se Kubáncům podívala do očí, uviděla jsem smutnou, často až letargickou tvář. Když jsem se však do téže tváře podívala podruhé, uviděla jsem usměvavého člověka, který nepřestal doufat. Naděje je tím slovem, které jako by bylo vytesáno do jejich čel.

A přesně v tohle jsem doufala, když jsem Kubu zapisovala na seznam míst, které musím navštívit. Toužila jsem po dechberoucí, proměnlivé a čisté krajině, po lidech, v jejichž tvářích a rukách se odráží bída a doufání, a po poznání čehosi, jak to jen říci, jiného…

Začátkem prosince jsme tedy konečně nasedli do letadla a po téměř dvaceti hodinách přistáli v Havaně. Chytli jsme si taxi do centra, kde jsme měli zabookovaný hotel. Hotely jsou sice dražší než ubytování v soukromí neboli "casa particular", ale shánět nějaké ubytování okamžitě po příletu, navíc takhle večer, by byla slušná výzva, takže doporučuji stejný postup.

Ráno jsme začali hledat casa particular. Místní byli ochotní a volali na všechny možné strany, aby nám něco našli. Brzy jsme se ubytovali za 15 pesos (CUC) na osobu a noc (plus 4 pesos snídaně a 10 večeře) a hned poté vyrazili do města. Staré taxi nás odvezlo k hotelu Continental.

Taxikářské hry v Havaně

V Havaně jsme ochutnali i první congri - slavné černé fazole s rýží - a definitivně se do nich zamilovali. Prošli jsme se k Malecónu a pak zabočili do staré Havany. Byli jsme ohromeni pohledem na kdysi krásné domy, které dnes jeden po druhém chátraly před očima.

Dívali jsme se do každého domu, který se před námi otevíral jako divadlo. Chodba byla hlavní místností, v níž se odehrával život rodiny, a dveře, které dělí dům od ulice, byly otevřené až do setmění. Pokud lidé nebyli uvnitř, vysedávali před svými domy, hleděli do prázdna, sledovali kolemjdoucí, bavili se s přáteli a čekali na cokoliv, co by rozptýlilo jejich pozornost.

Po chvíli mi došla baterka ve foťáku a mně došlo, že jsem náhradní nechala na "case". Muselo se jet zpět. Nějaký týpek s autem na šrot nám za 15 CUC slíbili odvoz tam a zpátky, načež zajel o ulici dál, kde si z nehtového "salonu" zavolal anglicky mluvící kamarádku, aby nám řekla, že nás poveze jedině za 20 CUC.

Nejsem vyjednávací typ a pospíchala jsem, tak jsem mu na tuhle trapnou hru kývla. Po chvíli cesty jsme pochopili, že týpek vůbec netuší, kam má jet. Netušili jsme to ale ani my. Přesto jsme dojeli, běžím pro baterku a přibíhám zpátky k autu, načež zjišťuji, že má náš odvoz píchlou gumu.

Týpek sundá kolo a odbíhá pryč. Za chvíli se vrací s novým kolem, které nasazuje na tři šrouby a my vyjíždíme zpátky do města. Kolo opět upadá a my stojíme uprostřed kolony. Vysedáme a já se jdu uklidnit do kostela, kde poslouchám zkoušku kostelního sboru. Z Havany toho nakonec vidíme úplné minimum. Chytáme si staré taxi zpět na casu, když se po dvou kilometrech ozve rána a my stojíme na místě. Auto už se nerozjelo, a tak jsme taxikáře s kovbojským kloboukem odtlačili ke kraji silnice.

Nechali jsme si stopnout nové taxi a opět zahájili hru s taxikářem na téma "nevím, kam mám jet". A protože jsme cestu absolvovali už potřetí, odnavigovali jsme ho domů lépe než místní.

Nestíháme letadlo. Do Santiaga musíme autem

Na dobrou noc opilému majiteli casy říkáme, aby nám na druhý den objednal taxi, ideálně na 11. hodinu dopoledne, protože nám v 1 hodinu odpoledne letí letadlo do 900 km vzdáleného Santiaga. Na cestu jsme si připravili itinerář, za který jsme byli opravdu rádi, protože jsme přesně věděli, odkud a kdy nám co jede či letí, kolik to stojí atp.

V 11:05 druhého dne mě napadne začít zjišťovat, kde je naše taxi. Jorge se usměje a v klidu poodejde vyřídit si telefon. Z jeho hovoru odtušíme, že nám taxi objednal špatně… V 11:45 hlásím, že to nestíháme. Během čekání nás Jorge učí uvařit congri. Ve 12 hodin po něžném nátlaku žádá svého souseda, aby nás odvezl na letiště.

Letadlo jsme nestihli, a tak vyjednáváme se zděšenými taxikáři cestu do Santiaga. Nakonec přichází happy deal a my vyrážíme na šestnáct hodin dlouhou cestu. Enrique, náš řidič, se stává hrdinou dne! Před osmou ráno vystupujeme na letišti v Santiagu, kde si chceme půjčit auto, abychom mohli jet dalších 250 km na pobřeží do Baracoy. Auta nejsou! Stojíme tam a říkáme si, jak jsme to podělali.

Malé štěstí se na nás usměje, ale za zapůjčení auta na tři dny platíme přes devět tisíc korun a skládáme depozit ve výši šesti tisíc, který se nám doposud nevrátil. Cesta do krásné a tajemné Baracoy vede podél pobřeží a horami. Projíždíme palmovými polomy a pozorujeme krajinu zničenou hurikánem.

Ráno se vydáváme do Yumuri. Lagunou plujeme na loďce a posloucháme příběh místa, kde stovky indiánů spáchaly sebevraždu ve strachu z Kolumbových vojsk. Bylo to krásné, ale smutné místo s nádhernou flórou. Lidé na tomto místě zbořeném hurikánem jsou opravdu chudí, a tak turisty prosí o oblečení. Bohužel jsme s sebou nic neměli, takže jsme se s nimi dohodli, že si pro něj večer přijedou do Baracoy ke kostelu.

Cesta autobusem do Trinidadu je očistec

Další den jsme se vrátili do Santiaga, kde jsme na chvíli vyrazili do města. Santiago bylo tak fotogenické! Hodinku před odjezdem do Trinidadu jsme strávili v přístavu a dívali se na západ slunce. Večer jsme se vydali na cestu busem do Trinidadu. Dvanáct hodin cesty se proměnilo ve dvanáctihodinový očistec.

Sedmý den před sedmou hodinou ranní, rozlámaní a fyzicky vyřízení Fidelovou kletbou, přijíždíme do Trinidadu. Ubytovali jsme se v úplně jiném typu domu než doposud, bylo to klasické stavení s velikou chodbou, v níž se odehrával běžný život. Jakmile se nám udělalo trošičku lépe, chytli jsme si taxi a nechali se odvézt na pověstnou pláž Ancón. Po západu slunce se vracíme a s hlavou přes postel a panadolem v těle usínáme hlady a vyčerpáním.

Další den začínáme heřmánkovým čajem a jdeme na náměstí chytit si taxi do Cienfuegos. Každá naše cesta vede zcela jinou krajinou, která nás ohromuje svou nádhernou přírodou. V Cienfuegos si domlouváme uschování báglů a večerní taxi do Viňales.

Dopoledne si procházíme město, které je tak zvláštní - nádherné, morbidní a zlověstné zároveň.

Odpoledne vyrážíme k vodopádům El Nicho. Po cestě nám dvakrát umřelo taxi a my si říkali, jestli se tam vůbec dostaneme před setměním. Vyšlo to, a tak jsme si užili nádhernou podívanou a koupačku pod panenskými vodopády. Na večer jsme se vrátili do Cienfuegos, brouzdali se městem a čekali na taxi, abychom zase všichni vyrazili za 140 CUC na šestihodinovou cestu do Viňales.

O taxikáře, který nás tam vezl, jsme měli trochu obavy. Působil, jako by mu cesta dělala problémy, a podle nás vymetal každou díru jen proto, aby neusnul. Do Viňales jsme přijeli ve čtyři hodiny ráno, s mrtvým psem na triku.

Chladná noc na náměstí 

Chladnější noc jsme se rozhodli přečkat na lavičkách na náměstí. Po chvíli se před námi otevřely dveře jednoho z domů, dolehlo na nás světlo a usměvavý pán nás začal lákat dovnitř. Rádoby milý, nakonec však spíše hodně podivný muž  z nás začal tahat peníze, pořád k nám chodil, sedal si, zvedal se a rozsvěcel…

Pak mu zazvonil telefon, slyšeli jsme jen slovo "policia". Začínalo nám to připadat divné, ale kluci nás uklidnili tím, že leží s noži pod hlavou. Když znovu dorazil, tentokrát se skleničkou rumu v ruce, sbalili jsme si své saky paky a zmizeli. Lavičky nám nakonec byly dobré. Po rozbřesku jsme si našli ubytování a vyjeli na výlet na koních po tabákové a kávové plantáži. Podívali jsme se i do krápníkové jeskyně.

Poslední tři dny jsme se rozhodli strávit v městečku jménem Santa Lucia, odkud se jezdí na pláž Cayo Jutías. Dojeli jsme do vesničky, kde nebylo vůbec nic a málem ani ubytování. Přijeli jsme odpoledne a do Cayo Jutías již nejelo žádné taxi. Druhý den pro nás přijel náklaďák, který vozil lidi, a za 25 CUC tam i zpět nás hodil na pláž. Když jsme ji uviděli, mysleli jsme, že jsme se dostali do nebe. Nikdo na ní nebyl a byla prostě dokonalá. Tady jsme strávili poslední tři dny, šnorchlovali, koupali se, opalovali a čerpali síly na cestu domů.

autor: Romana Marie Jokelová | 25. 2. 2017 4:38

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama