Je to pravda, nebo klam? Nebudete věřit, ale toto nejsou montáže z Photoshopu

Je to pravda, nebo klam? Nebudete věřit, ale toto nejsou montáže z Photoshopu
"Lidé se mě často ptají třeba na fotografii, kde je zachycen pohled na New York a uprostřed v něm vidíte průchod, který vypadá jako dveře do jiné reality. Na první pohled se zdá, jako byste byli opravdu v New Yorku, ale ve skutečnosti je pohled na tuto metropoli nalepený na zdi a lidé na snímku vstupují z reality do iluze. Věci kolem jsme si zvykli vnímat ve spěchu a zkratkovitě. Já se snažím divákovi ukázat, že ne všechno, co kolem sebe vidí, musí být nutně reálné," říká fotograf.
Václav Podestát rád pracuje s hrou světel a stínů. (Ukázka z výstavy Daleko i blízko v Domě U Černé Matky Boží).
Fotografie z cyklu Lidé.
Tato fotografie patří do černobílého cyklu Lidé, který je také součástí výstavy Daleko i blízko v Domě U Černé Matky Boží v Praze. Objevila se na obálce Podestátovy autorské fotografické knihy S Andělem uprostřed davu, která vyšla v roce 2017 v nakladatelství Kant.
Foto: Václav Podestát
Tomáš Vocelka Tomáš Vocelka
Aktualizováno 21. 7. 2022 6:17
Díváte se na fotografii a máte pocit, že jste v New Yorku, do kterého vcházejí - jako by z jiné dimenze - lidé z typicky evropského města. Jiný snímek zase ukazuje rodinu s nákupním košem plným zboží na břehu řeky a vedle ní stojí lovec s puškou. Nejsou to fotomontáže. Fotograf Václav Podestát zachytil čistou realitu. Překvapivé záběry jsou do 31. 8. vystaveny v pražském Domě U Černé Matky Boží.

"Mnohé fotografie Václava Podestáta nás nechávají v nejistotě, kde je hranice skutečnosti a přeludu," konstatuje kurátor výstavy Vladimír Birgus. "Zachycují lidi, zvířata a prostředí v situacích, do nichž autor nijak nevstupuje ani neovlivňuje jejich průběh, ale trpělivě čeká na nejpůsobivější konstelaci," dodává.

"Přes širokou škálu interpretací, kterou každý snímek poskytuje, mají Podestátovy fotografie leccos společného. Téměř vždy z nich vyzařuje nostalgie, melancholie, jemný smutek a téměř vždy v nich hraje hlavní roli člověk, i když mnohé snímky nezachycují přímo jeho přítomnost, uvádí Birgus.

O tom, jak takové záběry vznikají, o ostychu i o tom, že občas můžete při fotografování v ulicích dostat od někoho ránu, vypráví Václav Podestát v rozhovoru.

Co na vaší výstavě najde člověk, který si na ni zajde? Jak byste ji přiblížil jako autor?

Já doufám, že tam najde třeba asociace svého vnitřního světa. Neusiluji o to, abych dal divákovi jasný rámec, jak moje fotografie vnímat a číst. Chci, aby měl prostor pro vlastní interpretaci. Může se dokonce stát, že někteří lidé tam nenajdou nic, protože jim tam bude chybět přesné zpravodajské orámování skutečnosti. Na snímcích z Paříže jim třeba bude chybět Eiffelova věž nebo Champs-Élysées. Ona ta Eiffelovka na jedné z vystavených fotografií je, ale použil jsem ji jako stativ, na kterém stojím a fotografuji stíny lidí, kteří se pohybují dole pod ní. Jde mi o vyhledávání subjektivních vjemů na pozadí reality.

Václav Podestát: snímek z cyklu Lidé
Václav Podestát: snímek z cyklu Lidé | Foto: Václav Podestát

Výstava je rozdělená na dva cykly, v jednom jsou černobílé a ve druhém barevné snímky. Jak se liší jejich náměty?

Černobílý cyklus se jmenuje Lidé, ten barevný jsem nazval Privátní příběhy. Na černobílých snímcích je člověk více zasazen do reality, najdete tam lidské příběhy z různých koutů světa. U barevných snímků mě zajímá právě to zpochybňování skutečnosti. Možná diváka napadne: " Je to, co vidím na snímku, reálný stav? Nebo jde o manipulaci s obrazem, fotomontáž, případně něco podobného?"

Ale montáže ani hry s Photoshopem to nejsou. I když ty snímky svým způsobem popírají realitu, všechny odrážejí skutečnost, je to tak?

Ano. Lidé se mě často ptají třeba na fotografii, kde je zachycen pohled na New York a uprostřed v něm vidíte průchod, který vypadá jako dveře do jiné reality. Na první pohled se zdá, jako byste byli opravdu v New Yorku, ale ve skutečnosti je pohled na tuto metropoli nalepený na zdi a lidé na snímku vstupují z reality do iluze. Věci kolem jsme si zvykli vnímat ve spěchu a zkratkovitě. Já se snažím divákovi ukázat, že ne všechno, co kolem sebe vidí, musí být nutně reálné.

Václav Podestát: snímek z cyklu Privátní příběhy
Václav Podestát: snímek z cyklu Privátní příběhy | Foto: Václav Podestát

Jak názvy obou cyklů naznačují, fotografujete lidi, většinou v městském prostředí. Měl jste s tím někdy nějaký problém? Vadilo to někomu z nich?

Když vstupujete do životů druhých, chce to kontakt a souznění s okolím. Já se o to samozřejmě snažím, ale za tu dlouhou dobu, co fotografuji, se mi asi dvakrát stalo, že mě někdo v rozčilení udeřil.

Opravdu?

V devadesátých letech jsem fotografoval na Václavském náměstí "za koněm" takové seskupení lidí. Byl mezi nimi i jeden mladík, kterému se to nelíbilo, a ten přišel a obtiskl svoji ruku do mého obličeje.

Jen tak, bez varování?

Ano, bez varování. Mimochodem ta fotografie za nic nestála. Druhou podobnou příhodu mám ze Salcburku. Byl jsem na náměstí, kde se zrovna odehrávaly trhy. Jeden obchod byl zakrytý igelitem a za ním stál chlapík. Připadalo mi to zajímavé, byla to jedna ze scén, kde na snímku těžko rozeznáte realitu od fikce. Stiskl jsem spoušť, pokynul jsem mu, otočil jsem se - a hned jsem cítil v zádech, že se něco děje. Že za mnou někdo pochoduje. Popadl mě, otočil a pustil se do mě. "Co tady fotografuješ?! Odkud jsi?!"

Rychle jsem přemýšlel, jak zareagovat. Bylo to v době rakouských protiatomových kampaní namířených proti českým jaderným elektrárnám. Kdybych na něj promluvil německy, tak pozná, že nejsem rodilý mluvčí. Když promluvím česky, tak to bude úplně špatně. Nakonec jsem mu řekl, že jsem z Finska a věřil jsem, že finsky umět nebude. Německy mi vynadal, co si dovoluji ho fotografovat. Snímek opět za nic nestál a já jsem odcházel s pokaženou náladou pro zbytek dne.

Vy přitom nefotografujete žádné věci, u kterých se počítá s tím, že by mohly vyvolávat konflikty…

To ne. U reportáží nebo demonstrací by se takový předpoklad nabízel, ale to není můj případ. Někdo napsal, že "na pozadí příběhů druhých hledá příběhy vlastní". S tím souzním, odpovídá to způsobu, kterým fotografuji.

Václav Podestát: snímek z obálky autorské fotografické knihy S andělem uprostřed davu
Václav Podestát: snímek z obálky autorské fotografické knihy S andělem uprostřed davu | Foto: Václav Podestát

Máte i pozitivní zážitky z focení na ulici?

Mám jich samozřejmě spoustu, stává se mi, že mě lidé zvou domů nebo dávají najevo, že je těší, když je chci vyfotografovat. Vzpomínám si třeba na paní v masce kačera Donalda, na kterou jsem narazil v zahraničí někde v metru. Ptal jsem se jí, jestli ji můžu vyfotografovat, ona bez váhání odpověděla, že samozřejmě můžu, a z jejího chování bylo patrné, že jí to udělalo radost.

Netajíte se s tím, že někdy musíte při fotografování lidí bojovat s ostychem. Jak se s ním dá vyrovnat, pokud ho člověk má?

Ostych je vrozený, někdo ho má více, někdo zase ne. Naučil jsem se ho překonat. K fotografovaným i k místům, kde fotografuji, přistupuji s úctou. Být paparazzi by mě opravdu nebavilo. Postupem času jsem také zjistil, že ostych může u protistrany vyvolávat i pochybnosti. Mohou si říkat: Proč s námi nemluví, proč nekomunikuje, vždyť my jsme otevření?

Fotografujete zároveň černobíle i barevně, nebo jste se v jednu chvíli přepnul z černobílé na barvu a už se vám nechce zpátky?

Nyní zároveň pracuji jak s černobílou analogovou fotografií, tak i s tou digitální, barevnou. Barvu v dokumentu jsem si vyzkoušel až díky digitálním fotoaparátům, cíleně v cyklu Privátní příběhy.

Fotografoval jste krajinu i zátiší. Jak jste se od nich dopracoval k fotografování v ulicích a k takzvanému subjektivnímu dokumentu?

Krajinářské začátky a zátiší jsou disciplíny, po kterých člověk často sáhne, když si pořídí první fotoaparát. Já jsem jej dostal už v deseti letech k narozeninám, bakelitovou Efektu na svitek 6×6 cm z bazaru. Byl jsem uchvácen, že můžu zaznamenávat svět kolem sebe, fotil jsem kamarády a školní výlety. Když jsem zjistil, že fotografií mohu něco vyjadřovat, začal jsem se věnovat právě krajině. Nikam neuteče, můžete sledovat její proměny v různém světle i její členitosti.

Václav Podestát: snímek z cyklu Privátní příběhy
Václav Podestát: snímek z cyklu Privátní příběhy | Foto: Václav Podestát

Postupně jsem do fotografie víc pronikal, začal jsem navštěvovat Institut výtvarné fotografie Svazu českých fotografů Praha, následně FAMU, katedru fotografie. Velmi mě tam ovlivnili mimo jiných Vladimír Birgus a Antonín Braný. Oba mají k dokumentu velice blízko. Díky škole a poznání dalších autorů takzvané street fotografie jsem se i já stále víc přibližoval k dokumentu. Postupně jsem začal na snímcích propojovat krajinu (obvykle tu městskou) s chováním člověka.

Myslíte si, že vám fotografování krajiny dalo něco pro fotografování lidí, nebo jsou to dva naprosto odlišné světy?

Určitě mi něco dalo, jak už jsem řekl, fotografuji člověka často v městské krajině. Zkušenosti, které získáte při fotografování různých žánrů, se vrství, často se dají využít i v jiné oblasti nebo vám umožní vidět věci jinak.

Jste ten fotograf, který jde ulicí, vidí zajímavou situaci, udělá rychle snímek a pokračuje, nebo jste spíše ten typ, který stojí na vyhlédnutém místě klidně i hodinu a čeká, až se mu naskytne záběr, který si vysnil?

Ve spěchu často spatřuji momenty, které jsou hodné zaznamenání a někdy i delšího zastavení. Ovšem víc mých fotografií vznikne v běhu. Moment zastavení je však pro mě důležitý - třeba když vidím úžasnou hru světla a stínů a kompoziční příležitosti. Pak přichází na řadu skládání obrazu, kdy na pozadí zajímavého místa čekáte na nějakou situaci, která se tam odehraje.

Fotoaparát vás provází stále a fotografujete, co vás zaujme, nebo vyrážíte cíleně a řeknete si - teď jdu fotografovat Londýn a věnujete tomu třeba celý den od rána do večera?

To bych chtěl, mít takový celý den, to by byl ideální stav. Ale není to tak. Fotoaparát mám pořád u sebe, a když potkám zajímavou situaci, tak ji vyfotografuji. Mé snímky vznikají vždycky na pozadí nějakých situací, často ve spěchu a dost často během cest do zahraničí. Na nich se člověk trochu zklidní, samozřejmě je také rušen povinnostmi, za kterými tam odjel, ale méně na něj dopadají všední úkoly, které jinak všichni plníme od rána do večera. Fotografoval jsem například prezidenta Václava Havla nebo Shirley Temple-Blackovou, když byla v roli velvyslankyně USA v Československu. Nejvíce mě ale zajímají příběhy obyčejných lidí.

Při práci s filmem si musíte pořádně rozmyslet, co fotografujete, protože máte k dispozici jen pár políček poměrně drahého filmu. U digitálního fotoaparátu máte naopak téměř neomezené možnosti pořídit i několik tisíc záběrů na jednu paměťovou kartu. Přenášíte si návyky z analogu i do digitálního světa?

S černobílým materiálem jsem se naučil šetřit a snažím se to přenášet i do digitálu, přestože tam je zásoba snímků velká. Snažím se fotografovat cíleně a úsporně. Je jasné, že když máte před sebou zajímavou scénu a nafotografujete třeba tři sta políček, tak musíte mít alespoň jednu fotografii dobrou. To už by autor musel být potrefený, aby se mu v takovém množství jedna nepovedla. Jenže to už hraničí s funkcí automatu, který mi není blízký.

Ovšem, když u digitálu zmáčknu o třeba čtyři políčka víc, bývá to někdy užitečné.

Václav Podestát: snímek z cyklu Lidé
Václav Podestát: snímek z cyklu Lidé | Foto: Václav Podestát

Na vašich snímcích je vidět, že rád pracujete se světlem a stínem.

Je to pro mě důležité, navazuje to na můj cyklus z druhé poloviny 80. let, který se jmenoval Prostory. Byl založený na kompozicích světel a stínů a na hledání zvláštních pohledů na realitu kolem nás. Světlo a stín v souboru hrálo důležitou roli - a to jsem si přinesl i do fotografování dokumentu.

Na výstavě v Domě U Černé Matky Boží se lidé mohou setkat i s vaší knihou S andělem uprostřed davu.

Kniha zastupuje katalog. Vyšla v nakladatelství Kant už v roce 2017 (a stále je v prodeji). Možnost vystavovat v Domě U Černé Matky Boží mě velice potěšila, protože to je úžasné místo jak z pohledu architektury, tak i výstavních programů, které se zde odehrávají. Uměleckoprůmyslové muzeum odvádí skvělou práci a jeho aktivity v oblasti fotografie (ale nejen tohoto média) spojené se sbírkotvornou aktivitou i prezentacemi jsou velmi zásadní.

O výstavě:

Václav Podestát: Daleko i blízko, fotografie 1990-2022. Dům U Černé Matky Boží, Ovocný trh 19, Praha. Kurátor Vladimír Birgus. Výstava byla prodloužena do 31. 8. 

O autorovi:

Václav Podestát (* 1960) je český fotograf, pedagog, kurátor a publicista. Vystudoval Institut výtvarné fotografie SČF a FAMU. Od roku 1998 vyučuje fotografii na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě (od roku 2013 jako docent). Jeho fotografie jsou zastoupeny v řadě českých i evropských muzeí a galerií. Vydal autorskou fotografickou knihu S andělem uprostřed davu (2017).

 

Právě se děje

Další zprávy