Snímky Edwarda S. Curtise jsou nyní ke zhlédnutí například v knihovně amerického Kongresu nebo ve Smithsonově institutu. Kdo byl vlastně muž, díky němuž dnes stále můžeme pohlédnout do tváří dávných Apačů, Siouxů, Vraních indiánů a příslušníků mnoha dalších původních indiánských kmenů?
Jako každý měl Curtis své dobré i horší stránky. Díky jeho práci je zaznamenáno ohromné kulturní dědictví, které by jinak zmizelo. Byl však také obviňován z manipulací se snímky (retušoval na fotkách věci, které nesouvisely s indiánskou kulturou). A měl dokonce i oplétačky se zákonem. To když se dostal do finančních obtíží a neplatil po rozvodu výživné na své dcery.
Jako kluk si sám sestrojil fotoaparát
Edward S. Curtis se narodil roku 1868 v americkém státě Wisconsin. Fotografování ho zjevně zaujalo už v chlapeckých letech. Svůj první fotoaparát si totiž sestrojil sám podle návodu v časopise Wilson’s photographic.
Jeho začátky nebyly jednoduché – zemřel mu otec a on se ve svých devatenácti musel starat o celou rodinu. Pracoval na různých místech, třeba jako dozorčí u železnice. Brzy si však otevřel fotoateliér. Kromě běžných zakázek začal fotografovat také původní obyvatele USA. Už v roce 1899 získal za tři snímky ocenění od National Photographic Society.
Jednou z oceněných fotografií byl portrét indiánské princezny Angeline (Princess Angeline), známé také jako Kickisomlo. Byl to jeho vůbec první portrét původních Američanů, který pořídil.
Od té doby vyrážel často na expedice do hor, mnohdy společně s přírodovědci nebo antropology. Podařilo se mu být při obřadu Slunečního tance u indiánského kmene Černonožců, jako jediný běloch se směl zúčastnit Hadího tance kmene Hopi – a uvědomoval si, že kultura těchto národů se brzy zcela vytratí. Proto se snažil ji co nejvěrněji dokumentovat svými fotografiemi.
Mecenášem Curtisovy práce byl bankéř J. P. Morgan
Curtisovu práci začal podporovat podnikatel a bankéř John P. Morgan a díky jeho penězům postupně vyšla řada svazků obsáhlé fotografické encyklopedie severoamerických indiánů. Fotograf se stal natolik populárním, že ho požádal americký prezident Theodor Roosevelt, aby portrétoval jeho rodinu. V té době se také oba muži spřátelili.
Během let, kdy fotil indiány, Curtis pořídil zhruba 40 tisíc snímků příslušníků více než osmdesáti kmenů a kromě toho nahrál na voskové válečky také 10 tisíc zvukových záznamů jejich hlasů. Je to ohromující číslo, uvědomíme-li si, že se tehdy fotografovalo na skleněné desky (nejčastěji velikosti 13 x 18 cm) a pořízení fotografie nebylo zdaleka záležitostí pouhého stisknutí spouště, jako je tomu dnes.
Peníze se Curtise nedržely, jeho film byl propadák
Přestože byl Curtis známý, nebyl bohatý. S penězi na tom nebyl nejlépe, příspěvky od J. P. Morgana totiž pokrývaly jen náklady na práci v terénu, nikoliv třeba fotografovu mzdu. Navíc Curtis natočil film o indiánech, který sice sklidil pochvalné kritiky, ale finančně to byl propadák.
A aby toho nebylo dost, jeho neustálé výjezdy za indiány vyústily nakonec v to, že se s ním rozvedla manželka, která se musela v době jeho téměř stálé nepřítomnosti starat o děti i o rodinný fotoateliér. Po rozvodu jí připadl ateliér i všechny negativy. Mnohé pak Curtis ve vzteku zlikvidoval, jen aby se nestaly majetkem jeho exmanželky.
Kam zmizely deštníky, hodiny a vlaky?
Theodor Roosevelt o Curtisově tvorbě napsal: „ V osobě pana Curtise nacházíme zároveň umělce i zkušeného pozorovatele, jehož práce je přesná a věrohodná.“ O pár let později se ovšem ukázalo, že věci nejsou tak jednoznačné. Vyšlo najevo, že fotograf odretušovával ze svých snímků takové předměty jako deštníky, věšáky, hodiny, a dokonce i železniční vagony a další stopy novodobé kultury. Platil také indiánům za to, aby mu stáli modelem pro inscenované scény – a v některých z nich měli na sobě věci, které neodpovídaly tradicím jejich kmene.
Přes tyto kritizované prohřešky se však Curtis zapsal do historie, protože bez jeho snímků by bylo jen málo obrazových dokumentů o kultuře severoamerických indiánů. Edward S. Curtis zemřel v roce 1952.
(Fotografie E. S. Curtise jsou dostupné na webech řady amerických institucí jako „Public Domain“.)
