(1. díl dvoudílné reportáže) 24. ledna 2017 to přišlo! Z Prahy jsme letěli do Šanghaje, kde jsme čekali na spoj na Bali. Táta si ustlal na sedačkách a já začala plánovat výlety po Bali. Měli jsme dorazit kolem jedné hodiny v noci, a tak jsem pro jistotu zkontrolovala ubytování, načež jsem zjistila, že jsem hotel zabookovala na noc, která právě skončila. Na letišti v Denpasaru jsme byli po šesti hodinách letu. Vyměnili jsme si za velmi nevýhodný kurz všechny peníze a chytli taxi, které nás pěkně okradlo.
Ráno jsme se vydali na pláž Kuta. Kdysi pověstné místo bylo zavaleno horami odpadků. Chvíli jsem smutně seděla na písku, pozorovala tátu hrajícího s místními fotbal a pak se pohroužila do čtení průvodce od Lonely Planet, když ke mně přišel Sumatřan Jaya a začal mě učit indonésky.
Před odchodem z pláže mě pozval na večerní Swing pool party. Dorazila jsem do příjemného hostelu IndoPureJoy, kde seděla skupinka multikulti umělecky založených lidí, kteří si povídali a hráli na kytary.
Problémy se skútrem a s opicemi
Další den dopoledne jsme si půjčili skútr. Když jsme chtěli vyjet, objevil se problém. Řidičák mám jedenáct let, ale od té doby jsem neřídila. Plná odhodlání jsem na něj nasedla, trochu sebou cukala, jemně otočila plynem a nebezpečně rychle se rozjela proti zdi.
Učit se jezdit za balijského provozu jsem radikálně odmítla. Oběma nám musel stačit jeden skútr! Po vtipné peripetii jsme se konečně dali do pohybu. Města střídala vesnice a krásně zelenou přírodu. Po třech hodinách jsme dojeli do Kedungu a vydali se na procházku na nedalekou pláž, kde jsme pozorovali děti hrající si v lagunách řek.
Pátý den jsme navštívili opičí les Alas Kedaton, kde po mně hned u vstupu jedna opice vystartovala. Tím si trochu zpečetila můj vztah k nim. Dál jsme měli namířeno na motýlí farmu. Vidět takové množství motýlů bylo úžasné.
Z farmy jsme jeli k horkým pramenům, když jsme dojeli na místo, zjistili jsme, že jsem v hotelu nechala plavky, a tak se jelo dál k Puri Luhur. Byl to opravdu pěkný chrám, ve kterém byl bohužel skoro všude zakázán vstup turistům. Po cestě z chrámu jsme viděli mnoho ohromujících rýžových polí, včetně Jatiluwih. Stoupali jsme k Uluh Danau.
Cesta byla, stejně jako jezero, zahalená mlhou a mírným deštíkem. Teplota vzduchu byla nižší, ale chladno nebylo. Všude se mísila vůně dobrého jídla z warungů a pach durianu. Před návratem do hotelu jsme stihli navštívit i Tanah Lot. Nedokonalost západu slunce schovaného za mraky narušili tisíce turistů toužících po nejlepším selfie.
Víkendové oslavy: Balijci milují selfie
Šestý den jsme jako o závod ujížděli do Campuanu, kde se konaly pravidelné víkendové oslavy. Místní na sobě měli zdobené kroje a fotili si selfie. Balijci selfie doslova zbožňují!
Po procházce nad Campuanským údolím jsme jeli do Tegallalang, kde měla být jedna z nejhezčích rýžových polí na Bali. Samozřejmě se ukázala jako další turisty přeplněné místo. Za jistý poplatek si je člověk mohl projít, ale my jsme pokračovali do chrámu Pura Tirta, který nebyl tak okázalý jako Pura Luhur, ale byl přístupnější, a navíc se zde konaly víkendové očistné koupele.
Kolem třetí hodiny jsme dojeli k jezeru Danau Batur, kde jsme nadšeně ochutnali všechny možné druhy ovoce. Na večer jsme přijeli do Ubudu, který je multikulturním hipsterským městem plným umělců a různých dílen.
I poslední den prvního týdne se nesl na vlně cestování. Měli jsme namířeno k nejvyšší hoře Bali - Agung, kam jsme chtěli v noci udělat výšlap, abychom viděli celé Bali zalité září vycházejícího slunce. Po cestě jsme jako obvykle bloudili, když jsme si všimli ukazatele na vodopády. Vyrazili jsme na hodinovou túru.
Vodopády jako z Hollywoodu?
Průvodce se nám snažil tvrdit, že jsou tyhle vodopády jako z Hollywoodu, mně připadaly jako koryto pro prasata. Řeka i vodopády byly zanesené odpadky. Táta se šel koupat a já se usadila na kámen a čekala. Najednou se mi do očí začaly drát slzy. Tohle nebyl Hollywood, ale peklo!
Z pekla jsme se poklidnou jízdou dostali do Karangasemu, kde jsme zjistili, že pro výšlap na Agung nejsou kvůli oblačnosti ideální podmínky. Procházeli jsme se proto po pláži Jasri, kde bylo úžasně živo. Pláž byla stejně jako všechny předchozí plná odpadků, ale měla své zvláštní kouzlo a atmosféru. Poprvé jsem si tu koupila vynikající na sladko udělané tofu a tempeh zvané Gado Gado.
Následujícího dne jsme se vydali na Virgin beach, byla tam lehátka s turisty, působila velmi příjemně, jen moře bylo tak divoké, že se nedalo koupat. Těsně před odjezdem z pláže nás zastihl silný liják, a tak jsme zapadli do nejbližšího warungu, ve kterém jsme se seznámili se Su Anou. Místňákem, který v Candidasa provozuje homestay Diana.
Byl obrovsky sympatický, a dokonce nám zadarmo nabídl své bydlení. Su Ana vypadal na 46 let, ale bylo mu jen 36. Starší vizáž je pro Balijce velmi typická. Jejich průměrná výška je okolo 160 cm a dožívají se podstatně nižšího věku než Evropani. Obvykle jsou štíhlí a působí zadumaným, ale upřímným dojmem.
Asi hodinu jsme si s ním povídali. Když přestalo pršet, vyrazili jsme k Water Palace. Vodní palác byl impozantní s precizně provedenou zahradní architekturou. Později odpoledne jsme se projížděli regionem Karangasem nahoru na severovýchod, odkud jsme se po pobřeží vydali na naši nejdelší cestu, zpět do Kuty. Pět hodin jsme jeli pod neustávající a úmornou dešťovou sprchou.
Devátý den jsme se přesunuli na maličký ostrov Trawangan, jehož ulice byly po dešti pěkně bahnité. Hlavní promenáda, přehnaně turistická, byla naštěstí v této době prázdná. Zbytek ostrova vypadal jako po výbuchu nějaké bomby.
Ostrov vyčerpaných mangrovníků
Večer jsme se prošli po pláži plné miliardy mrtvých korálů, všudypřítomného nepořádku a vyčerpaných mangrovníků. Na ostrově, který nebyl úplně podle mého gusta, jsme strávili tři dny. Odjíždět jsme měli v poledne, ale kvůli silným vlnám jsme vyjeli o hodinu později. Takhle otřesnou cestu jsem ještě nikdy nezažila a musím se přiznat k tomu, že jsem měla co dělat, abych nedoplnila řady lidí chodících se postupně distingovaně vyzvracet na lodní záchodek.
Dvanáctý den bylo hodně větrno a svítilo silné slunce. Stavili jsme se u Jimbaranu na rybím trhu a odtud jeli na pláži Beach Bowl Bali, na kterou se šlo velikými a dlouhými schody. Bohužel byla tahle maličká pláž plná selfie chtivých turistů a vlny byly tak veliké, že jsme tam strávili jen chvilku. Odpoledne jsme přijeli do Uluwatu a zjistili jsme, že jsme ve městě pro mladé a ideálně pro skupinky přátel. Surfování, které jsme tu chtěli zkusit, bylo jen pro odvážné a zkušené.
Ráno jsme se rozhodli pro spontánní návštěvu Cultural Parku, který byl zajímavým místem s obrovskými měděnými sochami. Nachází se v něm mohutné skalní masivy, které byly vyřezány do bloků, do kterých sochaři každý den sochají reliéfy z balijské historie. Odtamtud jsme se vydali na pláž Nusa Dua. Byla krásně čisťounká, a tak jsem si konečně užila koupání v moři.
Dopoledne, po předchozím pohodovém dni, jsme vyrazili na jednodenní roadtrip. Dojeli jsme do nechutného Saravanganu. Ani jsme se tu nezastavili a vyrazili do Gumiciku, kde jsme chtěli navštívit starý přístav. Nepodařilo se nám ho najít, a tak jsme se prošli po obligátně vypadající pláži a odtud přejeli do Denpasaru, kde jsme se podívali na památník Renon a navštívili jednu galerii.
Projet Denpasarem do Cangu nebylo v lidských silách. Po hodině permanentního zastavování a popojíždění jsme dorazili do hipsterského městečka, kde jsme si prohlédli Deus Temple Ex Machina a vyrazili zpět do Kuty.
Tím pro nás skončilo cestování po Bali a čekala na nás cesta na Sumatru.
(O té se dočtete v příštím díle).
