Když jsem přijela do Bologně a poprvé zavítala do města, mé srdce zajásalo, ostré přechody světel a stínů čarovaly jako nejmocnější kouzelníci. Dokonalost prostupovala všechno. Slunce malovalo domům a kostelům nové fasády a přímo před vámi tak vznikalo nové dílo Boží.
V Bologni žije Marco, kterého jsem poznala na své cestě po Thajsku. Asi by mě nikdy nenapadlo jet zrovna tam. Nebýt Marca, pravděpodobně by se prvním místem, které bych navštívila, stal Řím či Florencie. Nicméně zpětně vím, že jsem si nemohla vybrat lépe. Menší malebné městečko s množstvím zákoutí a malých uliček mě vtáhlo do světa dobrého jídla a přátelských lidí.
Romana Marie Jokelová
- Autorka, která připravuje rozhovory a články o fotografii pro fotorubriku Aktuálně.cz.
- Spolupracuje i s dalšími médii, která se zabývají fotografií a fotografováním.
- Fotografka, cestovatelka, a blogerka.
- Její blog najdete na www.zivedeniky.cz
- Instagram: romanamariejokelova
Byla jsem v zemi, ve které jídlo neznamenalo hřích. Konečně mohly jít stranou moje diety a já měla možnost po delší době okusit chuť pizzy a těstovin. Bezlepkové produkty tu byly na denním pořádku. Připadala jsem si jako v ráji. Čerstvé nadýchané pečivo, skvělé šunky a jedinečné sýry. A to víno. Kafe. A zmrzlina! Několik dní obžerství mohlo začít a já se zase na chvíli cítila jako Julia Roberts. Věděla jsem, že pak přijde na řadu těžký detox, ale Itálii jsem si musela zažít se vším všudy.
Pokaždé, když jsem z nějaké restaurace vyšla do ulic, okamžitě jsem sahala po svém milovaném foťáku Fujifilm X100F, který se stal mým věrným společníkem na cestách. X-T2 na mě byla už moc veliká, a tak se často stávalo, že jsem ji s sebou ani nebrala, a tak zůstávala na hostelu. X100F je ale vyvedena v kapesním formátu a nabízí výbornou obrazovou kvalitu.
Jsem jedním z těch lidí, kteří dokážou vidět předměty, zpříjemňující nám život, jako něco božského. Stejně důležitou součástí mého vybavení na cesty se stal i nový iPhone 7+, se kterým pořizuji videa a vytvářím Instastories, které mě úplně pohltily.
I přes to, že jsem ostýchavá a v ulicích se bojím fotit, tady jsem dokázala své zábrany hodit za hlavu a užívat si všech vizuálních vjemů. Bylo jich ale tolik, že se našly i okamžiky, kdy jsem se jen kochala, nasávala atmosféru a foťák nechávala viset na rameni.
První den v Bologni byl odpočinkový, ale druhý den započala dlouhá, avšak příjemná prohlídka města. O Bologni jsem toho mnoho nevěděla. Opět se jednalo o jednu z mých spontánních cest.
Tedy něco jako "Potřebuji na chvíli někam vypadnout, relaxovat. Tak kam? Co třeba Itálie? O.K., kouknu na letenky, kupuju a jedu."
Mé první kroky podle Marca musely vést zcela logicky do Museo della Storia, kde jsme zhlédli interaktivní výstavu o historii a kultuře Bologně, která byla původně městem devadesáti věží. Každá movitější rodina měla jednu u svého domu. Dnes jich tam stojí, tuším, jen dvanáct. Zničeny byly kvůli cirkulaci vzduchu ve městě.
I dnes patří Bologna k jedněm z nejbohatších měst v Itálii a není se čemu divit, vždyť odsud pochází značky jako Maserati a nedaleko sídlí také Ferrari.
Na jednu z doposud stojících věží, nesoucí název Le Due Torri, jsem si chtěla vylézt, ale měla jsem smůlu, až do prvního července byly všechny uzavřené. Po návštěvě muzea jsme si zašli na oběd a já se na vlastní oči a ústa přesvědčila o tom, že boloňská omáčka skutečně existuje.
Po skvostném obědě jsme pokračovali v městské tour. Marco byl skvělý průvodce, který znal své město skutečně velmi dobře. Nemusela jsem se pročítat knihami, stačilo mít po svém boku bývalého studenta mediální komunikace. Podívala jsem se opravdu na všechna "must see" místa jako Piaza Maggiore, které má specifickou atmosféru, protože se tu nachází milé malé kavárničky, Basilica di San Petronio, která je překrásná a bazilika Santo Stefano a kostel Santa Maria della Vita, které mi naprosto učarovaly.
Nejsem nábožensky založená, spíše než v Boha věřím v moc přírodních zákonů, ale architektura sakrálních staveb mi vždy imponovala. Mám ráda onu majestátnost, pocit klidu, jež ve mně vyvolávají a ticho, kterým oplývají. Obvykle chodím raději do kostelů, které nejsou součástí turistických průvodců, abych se neochudila právě o ono dokonalé ticho, a tak jsem i zde střídala známé kostely s těmi méně známými.
Dopředu jsem netušila, kam se podíváme, ale navštívili a viděli jsme toho mnoho. Zavítali jsme i do Palazzo dell’Archiginnasio, jedné z původních a nejstarších univerzitních budov, kde jsem se mohla podívat do krásné dřevem vykládané přednáškové haly a zcela výjimečně a bez fotoaparátu do části, ve které se nachází knihovna a čítárna.
Škoda, že jsem tam nemohla udělat fotografii, tohle místo bylo totiž naprosto úchvatné. Podívala jsem se i do budovy radnice, která stojí na Palazzo d’Accursio a ve které byla k vidění zajímavá výstava historického nábytku a umění. Odsud jsem měla možnost pohlédnout na město z výšky. Měla jsem z toho radost.
Celý den jsme zakončili nejlepší zmrzlinou, jakou jsem kdy v životě měla, a samozřejmě skleničkou dobrého vína v 500 let staré restauraci, kam si člověk může přinést i vlastní jídlo. My jsme se vybavili sýry a prosciuttem.
Další den jsem se vypravila do umělci vyhledávané a kulturním duchem prostoupené Florencie. Fakt, že konečně uvidím všechny obrazy, sochy a významná místa, o kterých jsem se učila v dějinách umění, zvítězil nad mým strachem z přelidněných míst.
Jako první jsem navštívila bývalý klášter Santissima Concezione a kostel Santa Maria Novella, kde nebylo příliš rušno a kde se mi velmi líbily stropní malby. Byly neskutečně precizně vymalované a plné jemných detailů. Odsud mě jeden mladý Ital doprovodil ke kapli rodu Medicejů a k bazilice San Lorenzo. Toto místo bylo tím pravým rájem turistů, protože jejich dav obklopil obě budovy ze všech stran. Jít dovnitř by znamenalo vystát si hodinovou frontu a na to jsem neměla nervy ani čas.
Místo toho jsem navštívila baziliku San Lorenzo, prošla kolem gotického kostela Svaté Trojice, podívala se do paláce Medici-Riccardi, kde bylo jen pomálu turistů a prostory se zahradou působily velice příjemně. Poté jsem si dala oběd a vydala se k soše Davida a k Neptunově fontáně (Fontana del Nettuno), která se v té době zrovna rekonstruovala. Abych viděla slavného Davida v celé jeho kráse, musela jsem zatnout zuby a dostat se do davu. Povedlo se a já se jím nechala plynule dovést až ke galerii Uffizi.
Předchozí den jsem si chtěla koupit vstupenku, ale všechny byly vyprodány, a tak jsem se rozhodla zkusit své štěstí přímo na místě. Vyšlo to a já mohla jít se skupinkou a průvodkyní dovnitř. Ten den jsem byla poslední. Opravdu jsem chytla poslední volné místo. Paní, co stála za mnou, už měla smůlu. Bylo mi jí líto, protože jsem přesně věděla, jak bych se cítila.
Konečně tu byl můj okamžik. A ani fakt, že se cpe hlava přes hlavu, nemohl zabránit mým pocitům vzrušení a úžasu. Konečně jsem se dívala na díla velkých mistrů. Michelangelův výjimečný cit pro barvy, Tizianův jemnocit, Da Vinciho genialita a Donatellova prostota tu stály proti mně. Promlouvaly ke mně a nechávaly mě oněmět úžasem.
Tohle se popsat nedá. Pokud milujete umění a jeho génia, pak tu budete jako v ráji.
Z galerie jsem se vydala na druhou stranu řeky, kde jsem došla na vyhlídku na Michelangelově náměstí (Piazzale Michelangelo), odkud byl opravdu strhující výhled na celou krásnou Florencii. Opět jsem měla pocit, že se nacházím v zemi za zrcadlem, že jsem se ocitla na privilegovaných místech a že musím na maximum nasát jejich sílu a ducha. Nic lepšího jsem zažít nemohla. Byly to pouhé dva dny, ale znamenaly tak moc.
