reklama
 
 

Fotograf Michal Balada: Chcete si splnit sen? Tak o tom nepřemýšlejte a zkuste to!

10. 12. 2017
Michal Balada je fotograf, který žije svůj sen. Za snímky krajin cestuje po celém světě. Pro dobrou fotku je ochoten jít desítky kilometrů hromadami sněhu, s těžkou fotovýbavou na zádech.

Michale, pojďme začít rozhovor trochu z praktické stránky. Vaše fotky jsou nesmírně precizní, a tak mě to k tomu svádí… Lze vůbec pořídit se základní fotografickou výbavou fotku noční krajiny nebo polární záře?

Základem je světelný širokoúhlý objektiv, pak už jde jen o nastavení fotoaparátu. Při nočním fotografování se používají vyšší hodnoty ISO, nízké clony a expoziční časy od několika sekund až po minuty či dokonce hodiny. Snímek noční oblohy lze sice pořídit jako jednotlivou fotografii, jenže technická kvalita bývá v takovém případě kvůli vysokým hodnotám ISO nevalná. Prezentaci někde na Facebooku to snese, ale při tisku už by to nebylo hezké pokoukání.

Většinou tedy musíte pořídit více expozic, které se pak různě skládají dohromady. Spousta fotografií polárních září, které můžete najít na mém webu, je složena jen ze dvou fotografií, bez nutnosti sofistikovanějšího skládání expozic. Jde také o to, zda svítí měsíc či nikoliv, těch faktorů je více.

Jaká ohniska byste doporučil začátečníkům, kteří by se chtěli věnovat fotografování přírody?

Krajináři se neobejdou především bez širokoúhlých objektivů. Já svým Canonem 16-35 mm pořídím asi osmdesát procent všech záběrů. Častá chyba je nákup drahého fotoaparátu a levného objektivu, protože už prostě nezbyly peníze. Dělejte to naopak. Objektivy vám vydrží dlouhá léta, protože už se příliš nevylepšují, ale fotoaparát za pár let vyměníte, jelikož technika uhání mílovými kroky dopředu.

Jak provádíte úpravy fotek, existuje nějaký univerzální klíč?

Jistě mám nějaké zaběhnuté postupy, jak své fotky upravuji, ale zrovna u krajinářských snímků je to tak, že každý z nich potřebuje něco trošku jiného, proto nepoužívám žádné hromadné filtry a podobně. S každým se "mazlím" jednotlivě. Když vše ukazuji účastníkům svých workshopů, jsou často překvapeni, jak málo ke kvalitní fotce stačí. Dost lidí žije v domnění, že u každé dobré fotografie musí trávit při editaci hodiny. Naštěstí tomu tak ve většině případů není. U panoramatických snímků sedím delší dobu. Stále si říkám, že bych byl rád více fotografem, a ne grafikem.

A samozřejmě platí, že čím lepší podmínky máte v terénu, tím kratší jsou i následné úpravy v editorech.

Jak vlastně musí vypadat fotka, se kterou budete spokojen?

Michal Balada

Michal Balada

Takových mám opravdu málo. Tak asi dvě tři do roka, a to fotografuji v průměru asi 200 dní v roce. Musí se sejít především skvělé podmínky (ranní či podvečerní světlo, mlha nebo inverze, mraky atd.) a pak musím být ve správný čas na správném místě. Většinou to dopadá tak, že stojím na lokalitě a brblám, že je příliš málo mlhy nebo moc mraků, že světlo není takové, jak jsem si představoval. Jakmile člověk začíná být často spokojený, je něco špatně! Neposouvá se totiž dál a stagnuje. Často to dopadá tak, že fotoaparát ani nevytáhnu, jen si sednu, hledím do krajiny a užívám si ty okamžiky.

Pořádáte kurzy v podobě zážitkových workshopů, jezdíte například na Lofoty či do Slovinska. Je to náročné?

Nejdůležitější je perfektní znalost místa. Ať už je to jen za humny v Českém Švýcarsku nebo na Lofotech, Islandu či v dalších vzdálených destinacích. Musím být schopen dostat své klienty v daném čase zrovna na to místo, kde je z hlediska aktuální povětrnostní situace největší šance na zajímavé fotografické podmínky. Zajištění bezproblémového chodu od příjezdu všech účastníků až po ukončení workshopu by mělo být samozřejmostí a snad se to i daří, protože se hodně fotografů vrací i na další kurzy.

Jakým lidem jsou vaše kurzy určeny?

Může se přihlásit jak začátečník, tak i zkušený fotograf. S těmi začínajícími proberu veškerou teorii a vše si hned i v praxi vyzkoušíme, takže kolikrát mohou ušetřit i roky trápení a tápání v knihách. Těm zkušenějším můžu pomoci dál se rozvinout v jejich tvorbě. Nebo se mnou jedou prostě proto, že by se na ta místa sami nevydali, ráno by sami na východ slunce nevstali a podobně.

Nehledě na to, že se vždy sejde skvělá parta lidí s podobným zájmem a všichni si chvíle při focení užijí. Pokud někoho uslyšíte tvrdit, že z vás během pár dní na kurzu udělá profesionálního fotografa, tak mu nevěřte. Rozhodně vás ale zkušenosti, které od lektorů podobných akcí získáte, mohou posunout mílovými kroky kupředu.

Podle čeho jste vybíral místa, kam s účastníky kurzu jezdíte?

Snažím se fotografy dostat na ty nejzajímavější destinace, které znám. Musím přitom myslet především na dostupnost lokalit. Sám jsem schopen pro dobrou fotku šlapat desítky kilometrů do hor s 25 kilogramy na zádech, lézt krkolomným terénem po pás ve sněhu, několik dní tam spát ve stanu klidně i při mínus dvaceti stupních a čekat na ideální podmínky…

Tím bych však své klienty asi ve většině případů od fotografování úplně odradil. Takže místa musí být v docházkové vzdálenosti od auta či stanu. Do Alp a Dolomit jezdíme pod stan. Delší několikadenní pochody si nemůžeme dovolit také proto, že většina přihlášených je pochopitelně omezena délkou dovolené, takže těží z mých znalostí daných lokalit, neztrácí čas hledáním míst na focení, prostě vše nechají na mně.

Dá se fotografováním přírody vůbec uživit?

Je to možné, i když v našich podmínkách obtížné. Česko a Slovensko jsou malý trh. Fotografování mě živí teprve pět až šest let, předtím jsem jej kombinoval několik let s jinou prací. Ta byla i lépe placená, ale nyní bych určitě neměnil. Zajít si na živnostenský úřad pro papír, na který si necháte napsat, že jste fotograf, je jednoduché, ale zakázky za vámi samy nepřijdou. Čili je to běh na delší trať, budujete si nějaké jméno, a ne všichni to dokážou.

Myslíte si, že se do toho mnoho lidí nepustí kvůli strachu?

Je u nás i spousta velice slušných fotografů, kteří rádi říkají, že by se tak živit nechtěli, protože by je fotografování přestalo bavit a museli by už fotit jen pro peníze. Tvrdím, že je to hloupost; jen si tím ve většině případů omlouvají to, že se bojí neúspěchu.

Vždyť já fotím stále to, co chci, protože bez toho nemůžete dojít ke kvalitním výsledkům. Doporučuji všem, kteří přemýšlí o tom, že ze svého koníčku udělají práci, aby to zkusili. Nejhorší je neudělat nic a pak si vyčítat, že jste to nezkusili. Do své předchozí práce se můžete vrátit vždy.

Podléhá podle vás fotografování krajiny nějakým trendům?

Spíš bych řekl, že se stalo trendem samotné fotografování krajiny. Tím, jak lidé více cestují, jak je fotografická technika finančně dostupnější, tak je hned každý fotografem…

Podle čeho si vybíráte místa, na která jezdíte fotit vy sám?

V poslední době je to Instagram, kde sleduji především zahraniční fotografy, kteří mě inspirují a to je klíčem k tomu, kam se vydat a snažit se ty atraktivní místa nafotit stejně dobře, nebo lépe a pak si v okolí v ideálním případě najít i nějaká svá, ne tolik okoukaná.

Mám rád opuštěnější místa, kam se musí chvíli šlapat s batohem na zádech. Na dostupných destinacích si focení příliš neužiju, protože je tam většinou spousta lidí, kteří nemají k přírodě jako takové žádný vztah, takže hlučí, dělají nepořádek a jde jim vesměs jen o to, jak co nejrychleji pořízený záběr dostat na internet a pochlubit se s ním. To není můj styl, dost často mi fotografie leží v počítači roky, než je publikuji.

Michale, využíváte sociální sítě i pro svou propagaci?

Bez sociálních sítí to v dnešní době bohužel nejde, ale snažím se u počítače sedět co nejméně a raději trávit ušetřený čas někde venku. Tím pádem nemám na svém facebookovém a instagramovém účtu nijak závratně velkou fanouškovskou základnu. Nikdy jsem neplatil žádnou reklamu, razím heslo, že kdo hledá, ten si ke mně cestu sám časem najde.

Máte nějaký sen v rámci krajinářské fotografie?

Aby mě focení nikdy nepřestalo bavit! Sny si průběžně plním. Letos jsem několik měsíců fotografoval na Novém Zélandu a v Kanadě a samozřejmě je spousta lokalit, kam bych se rád vydal. Už na jaře to vypadá na další několikaměsíční fotografickou expedici za velkou louži, ale konkrétní být nechci. Sny se sní a nevyslovují nahlas.

autor: Romana Marie Jokelová | 10. 12. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama