reklama
 
 

Fotograf fotbalové reprezentace: Je to vysněná práce, i když můj batoh s foťákem váží 17 kilo

27. 8. 2017
Jak se fotí sportovní fotka pod hlavičkou České fotbalové reprezentace? Jak se žije opravdu hektickým fotoživotem? Vypráví o tom Štěpán Černý, jehož fotografie dobře znáte, sledujete-li českou fotbalovou scénu. Štěpán je fotografem s výrazným a osobitým rukopisem, typické jsou pro něj barevné a živé fotografie sportovců v přirozené atmosféře.
Doporučujeme

Štěpáne, vím, že jste fotil pro noviny. Jak jste se vlastně dostal k fotbalové reprezentaci?

Dříve jsem pracoval v deníku Sport, tedy i pro jejich web iSport.cz, ale nevěnoval jsem se jen focení. Vlastně jsem tam byl původně jako fotoeditor. Připravoval jsem fotky pro noviny a magazín, komunikoval jsem s fotobankami a nakupoval od nich fotky. Sem tam jsem něco vyfotil a pozvolna natáčel videa pro sekci iSport TV. Dělal jsem vlastně, cokoliv bylo potřeba, a to celých pět let. Pak jsem dostal nabídku od tiskového mluvčího České fotbalové reprezentace, zda bych nechtěl natáčet videa a fotit pro fotbalový svaz a reprezentaci. A jsem tu doteď. Moje práce se netýká jen reprezentačního A-týmu, ale i mladších kategorií, žen nebo jiných aktivit asociace.

Takže vaše cesta k fotografii vedla přes práci v redakci?

Už jsem to v jednom rozhovoru zmiňoval a neříká se mi to úplně lehce. Fotím díky oběma rodičům. Táta má reklamní firmu, je to výtvarník, a v rodině tak máme k umění blízko. Dokonce i můj bratr pracuje již několik let v deníku Sport jako kameraman. Po tátovi jsem zdědil nadšení pro umění a po mamce, která bohužel již není mezi námi, jsem zdědil nějaké peníze, za které jsem si mohl pořídit svůj první velký foťák.

Když jsem si tedy pořídil zrcadlovku, ponořil jsem se do focení. Jelikož jsem z Pardubic, města sportu, jak se říká, fotil jsem to, co u nás bylo nejčastější. Sám jsem hrál florbal, a tak jsem jako koníček fotil právě tento sport. Dodával jsem fotky pro jeden internetový florbalový magazín a třeba i do pardubického Deníku. Do deníku Sport jsem se dostal díky florbalu a doporučení Báry Reichové.

Jaký je rozdíl v práci, kterou jste dělal v novinách, a tom, co děláte pro Českou fotbalovou reprezentaci?

Ve Sportu jsem dělal, co bylo zrovna potřeba, a nešlo si vzít adekvátní volno za odpracovaný víkend, "repre" tedy byla jasnou volbou. Obě práce jsou jinak dost podobné. Ve Sportu jsem pracoval většinou s vrcholovými a známými sportovci, protože se dělalo to, co lidi zajímá. Byl jsem třeba na pohřbu, kde jsem měl dělat rozhovory s pozůstalými. To bylo něco, do čeho se mi opravdu nechtělo. Když děláte v médiích, musíte dělat to, co lidé chtějí. U fotbalu je to ale trochu jiné. Jsem členem PR oddělení a děláme i to, co lidi tolik nezajímá nebo co lidi neznají a měli by znát. Představujeme projekty s mládeží, fotbalové akademie, ženský fotbal, a nejen hvězdy, které už na vrcholu jsou.

Práce fotoreportéra působí díky možnostem cestování velmi atraktivně, ale asi to nebude tak růžové, jak se zdá. V čem je to pro vás nejnáročnější?

Je to tak, mnoho kamarádů mi říká, že mám vysněnou práci. Prý jen jezdím po světě a cvakám fotky. Jo, ta práce je vysněná a jezdím a cvakám fotky, ale za tím vším jsou dlouhé pracovní cesty, noci beze spánku a hektické sportovní události. Vzhledem k tomu, že se orientuji na dvě disciplíny foto a video, tak to mám o něco složitější.

Vypadá to třeba takto: je neděle večer, jsem na služební cestě s reprezentací do 21 let v Polsku na Euru a máme po zápase s Německem. Celý zápas jsem fotil, poté jsem musel běžet do mix zóny na rozhovor na kameru a mezitím odeslat fotky na sociální sítě a na web fotbalové reprezentace. Ihned potom je potřeba sestříhat video a též ho poslat.

Zápas začínal v 18:00, na stadionu musíte být zhruba dvě hodiny před zahájením, akreditujete se, vyzvednete si fotovestu a zaberete si místo na focení. Zápas končí okolo 20:00. Pracuji ještě kolem půlnoci, doupravuji poslední fotky, vše je na Facebooku, webu a Instagramu nebo u novinářů, kteří od nás chtějí odebírat materiál.

Jinými slovy - v 16:00 jsem vyjel z hotelu a ve 23:30 jsem měl hotovo. To je 7,5 hodiny hektiky, během kterých se nezastavím. A takhle je to s každou akcí, každým zápasem a třeba i s tréninky. Do toho taháte celou dobu na zádech batoh o 17 kilogramech. 

Samozřejmě jsou i méně náročnější akce a hlavně je každá akce jiná. To je na té práci nejlepší.

Když si vzpomenete na své začátky, dokážete takhle zpětně říci, co pro vás bylo nejdůležitější a co nejtěžší?

Nejdůležitější byly asi tři věci. Podpora doma, protože říct tátovi, že končím studium vysoké a jdu fotit, nebylo nejlehčí. Do té doby to byl jen koníček, který jsem provozoval všeho všudy asi rok. Určitě bylo důležité, že jsem na akcích potkával zkušené fotografy, kteří mi v začátcích hodně pomáhali.

A poslední důležitou věcí pro každého fotografa je zapálení. Focení mě neskutečně baví a bavilo a nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych foťák někdy schoval do skříně. Není den, abych neudělal fotku. U mě je tento bod opravdu důležitý, protože jsem člověk, který se nenaučí to, co ho nebaví a co se nechce učit.

Hodně těžké bylo dokázat skousnout kritiku na sociálních sítích od "profi fotografů". Nevím, zda byli ve skutečnosti "profi", ale určitě se tam tak tvářili. Často měli asi pravdu, ale takoví lidé si většinou nevybírají způsoby, jakými své postřehy sdělují, takže jsem si často četl věty typu "Vyhozený peníze za foťák", "Tuhle fotku smaž rovnou", "Ty jsi ztracenej" a podobně.

Když by se někdo rozhodl věnovat sportovní fotografii, co byste mu doporučil?

Určitě trpělivost a co nejčastější focení různých druhů sportu, protože tohle téma není jednoduché. Nevěnovat se třeba jen jedinému sportu, který dotyčného baví. Jiné sporty znamenají jiný náhled na fotky, který se dá uplatnit i tam, kde si už člověk myslí, že vyčerpal všechny nápady. Ale to neplatí jen u sportovní fotky, dá se to vztáhnout na focení jako takové.

A to nejpodstatnější? Koho baví fotit, ať fotí a nenechá si to jakkoliv a kýmkoliv znechutit. Nicméně je dobré být otevřený konstruktivní kritice a poučení od zkušenějších fotografů.

Je nějaký sport, který fotíte radši než ostatní?

Florbal. Hraju ho, naučil jsem se na něm fotit a celkově ten sport k mému životu patří. Znám se s většinou hráčů extraligy a reprezentace. Jsou to lidi, ke kterým mám nějaký vztah, a tak se mi florbal fotí mnohem lépe.

Sportovní fotka ale není jen o akci, její součástí jsou i portréty, přistupujete k oběma typům focení stejně?

Nepřistupuji. Obě tyto disciplíny mám hodně rád, ale každou fotím jinak. Akci většinou fotím reportážně a prostě fotím, co se děje, nepoužívám blesk. Portrét mám radši nějak zajímavě nasvíceny a upravený, ale taky mám rád, když je spontánní, a tedy bez větší a složitější přípravy. Obecně fotografie dost upravuji. Chci dělat zajímavé fotky, které jsou od ostatních odlišné na první pohled.

Štěpáne, máte nějaké oblíbené ohnisko při focení sportů?

Každý sportovní fotograf má určitě oblíbený rozsah 70-200, ale jedno konkrétní číslo nevím. Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel.

Už jste to trochu naťuknul, fotky nemáte dost ani ve volném čase, co si ve volné tvorbě užíváte ze všeho nejvíc?

Poslední dva roky nejvíce fotím naše kočky a psa. Dvě mainské mývalí kočky a 40kilový pes v domácnosti vám ani nedovolí se věnovat ve volném čase něčemu jinému. Baví mě dělat zajímavé fotky a poslední dobou svůj volný čas nevěnuji sportovní fotografii. Užívám si focení ostatních žánrů.

Profil fotografa

web www.blackart.cz
Instagram instagram.com/blackartcz
Facebook facebook.com/blackartcz
Používá techniku Canon a Fujifilm

autor: Romana Marie Jokelová

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama