Při návštěvě vašich webových stránek zaujme spousta fotografií zvířat z různých koutů světa. Můžete povědět, do jakých krajů, kromě České republiky, jezdíte?
Na cestách za zvířaty jsem navštívil více než čtyřicet zemí. V posledních letech ale jezdím nejčastěji do Kanady a USA, konkrétně mám na mysli národní parky Banff, Jasper, Yellowstone a Grand Teton.
Je rozdíl při fotografování zvířat v cizině a u nás? Je potřeba i rozdílná příprava?
Záleží na tom, co a kde chcete fotit. Pokud jedete na safari do Afriky, fotí se téměř všechno z aut, která nesmíte opustit. Zvířata jsou na auta zvyklá, a je tedy jen na vás, jak si nasměrujete řidiče. V Americe v národních parcích se můžete za zvířaty vydat i pěšky, ale i tady je výhoda toho, že se zvířata lidí nebojí, jsou na ně zvyklá.
U nás je situace podstatně složitější. Vzhledem k tomu, že se zde téměř všechno loví, je naše zvěř hodně plachá. Aby byl fotograf úspěšný, musí se daleko víc snažit zvěř přelstít. V tom spočívá i příprava. Na cesty do zahraničí, pokud se zrovna nechystáte na výpravu do divočiny za nějakým konkrétním, plachým zvířetem, vám bude většinou stačit jen fototechnika, ale na focení u nás toho potřebujete daleko víc.
Často fotografujete lesní zvěř. Je jistě důležité znát chování těchto zvířat a také vědět, jak se k nim nejlépe přiblížit. Používáte nějakou fintu?
Fotografování zvířat je o schopnosti dokázat se ke zvířeti přiblížit. Čím více o fotografovaném druhu víte, tím větší máte šanci se k němu dostat blízko a udělat zajímavý snímek. Dokázat se v přírodě pohybovat a dobře se maskovat je klíč k úspěchu. Fotograf se musí obrnit trpělivostí a stát se neviditelnou součástí přírody. K tomu lze využít různých maskovaných krytů nebo obleků. Znalost zvyklostí a prostředí fotografovaného zvířete pak cestu k pěknému a vydařenému snímku urychlí.
Fotografování zvířat je podle mého jednou z nejnáročnějších fotografických disciplín. Co vše je potřeba zvládnout a znát třeba při fotografování ptáků v letu?
Fotografování divokých nebo volně žijících zvířat u nás je opravdu jedna z nejnáročnějších disciplín focení. Jak u statických snímků, tak i u fotografování ptáků v letu je potřeba hodně přemýšlet. Například sledování letícího ptáka, vyžaduje hodně tréninku. Fotograf musí dokázat přesně udržet zaostřovací bod v hledáčku fotoaparátu na hlavě ptáka a "táhnout" s ním stejnou rychlostí.
V tom případě se dají použít i delší časy, snímek získá trochu pohybové neostrosti na křídlech a může vypadat zajímavě. V těchto případech používám při focení pažbu, na kterou fotoaparát s teleobjektivem připevním. Dráha letu se tak podstatně lépe sleduje. Letová fotka se dá ale pořídit i tak, že si předem zaostřím na určité místo a ptáka tam nechám vletět. To se používá hlavně na malé pěvce, kteří se v přímém letu sledují jen velice těžko.
Pokud vím, že má např. sýkorka své oblíbené místo, na které pravidelně sedá a ze kterého tedy i startuje, předostřím si do místa, kterým nejčastěji po startu letí, udělám kompozici snímku a čekám na start. V okamžiku startu stisknu spoušť fotoaparátu a doufám, že dojde k expozici přesně ve chvíli, kdy bude prolétat zaostřeným místem. Tady je potřeba použít velmi krátké časy. Výhodou je zde i rychlé sériové snímání. Víc snímků za vteřinu znamená větší šanci, že se snímek povede.
Mne vždy nesmírně zaujmou fotografie zvířat, která byla zachycena při lovu nebo hrách. Je těžké takový snímek pořídit?
Snímky zachycující nějakou akci jsou vždycky zajímavější. Zase to úzce souvisí s dobrou znalostí konkrétního fotografovaného druhu. Pokud vím, kde zvíře nejčastěji loví, můžu se pokusit v této lokalitě ve vhodném úkrytu čekat. Hodně pak i záleží na štěstí. To, jestli zvíře lovit bude a já to uvidím, záleží z velké části právě na štěstí a to neovlivním. Můžu ale ovlivnit, co bude kromě fotografovaného objektu na snímku. Než si postavím kryt, prohlédnu si lokalitu a vyberu si pro něj takové místo, aby se mi prostředí, které na snímku bude zachycené, co nejvíc líbilo.
Nemáte někdy obavy, že by některé z daných zvířat mohlo zaútočit?
Pokud se dodržují určitá pravidla a ke zvířeti se přistupuje s respektem, nebezpečí je minimální. Stalo se mi ale na ostrově Kodiak, když jsem seděl u řeky a fotil medvědy při lovu lososů, že se jeden medvěd rozeběhl přímo proti mně a zastavil se jen pár metrů přede mnou. Stoupl si a koukal na mě. Tam jsem tedy obavy měl. Ale dopadlo to dobře, jsem tady.
Většina fotografů má v rámci svého žánru nějaký oblíbený objektiv, nebo ohnisko. Jaký je ten váš a proč?
Asi bych tomu neříkal nejoblíbenější, ale nejpoužívanější. U mě to bylo vždycky to nejdelší ohnisko, které jsem momentálně měl. Nejdéle jsem používal ohnisko 400 mm v kombinaci s telekonvertory 1,4x a 2x (prodlouží ohnisko tohoto objektivu na 560, resp. 800 mm, pozn. red.). Nyní asi nejvíc fotím s ohniskem 600 mm a 840 mm (po přepočtu na kinofilm). Je to proto, že pokud chci mít zvíře na snímku velké, nemusím k němu tak blízko. Velmi dobře ale vypadají i snímky s kratšími ohnisky, kdy se vlastně fotí krajina a zvíře je tam jen jako doplněk.
Donedávna jste fotografoval klasickou digitální zrcadlovkou. V současné době však používáte bezzrcadlovku. Co vás ke změně vedlo a jak jste s ní spokojen? A používáte i nadále pro některé snímky zrcadlovku?
Jsem z bezzrcadlovky nadšený! Původně jsem jen chtěl nějaký fotoaparát na cestování, aby byl lehčí a skladnější, kvůli přepravě v letadle. Po dlouhém hledání a zkoumání všech možných recenzí jsem si pořídil Olympus. Oproti předcházející výbavě jsem ušetřil jedenáct kilo a s rozsahem ohnisek jsem na tom ještě lépe než dřív. Když jsem pak zjistil, že mi klasickou zrcadlovku bez problémů nahradí a v některých aspektech ji i předčí, fotím už jen s ním. Navíc mě nadchlo, že můžu fotit naprosto bezhlučně, protože tam nemlátí zrcátko se závěrkou, což mi párkrát při focení vyplašilo tetřívka, jeleny nebo muflony. Tady to nehrozí, před týdnem jsem fotil tetřívka, který se mi procházel těsně kolem krytu, a já mohl bez obav fotit.
Co pro vás znamenají autorské výstavy fotografií?
Výstav se zúčastňuji od roku 1978. Za tu dobu jsem absolvoval více než sto výstav, hodně z nich bylo i autorských. Je to forma, jak ukázat své práce ostatním. V době, kdy nebyl internet, to byla vedle prezentace v časopisech, knihách, na pohledech nebo plakátech jediná možnost, jak dát o sobě vědět veřejnosti a jak představit své práce. Fotky na výstavy jsem si vyvolával sám.
Dnes je to spíše prestižní záležitost. Fotografové se prezentují hlavně na internetu, prostřednictvím svých webů nebo sociálních sítí. Internet toho snese hodně a fotky, které se tam prezentují, nemusí být dokonalé. Po malé úpravě v počítači se každá zdá pěkná. Papír nebo plátno však ukáže, jaká fotka ve skutečnosti je.
Problém je už jen v tom, že příprava dobré výstavy je hodně drahá. Když jsme před pár lety s kamarádem Vaškem Šilhou chystali výstavu Divočina v obrazech do Národního muzea, stála nás výroba více než 200 tisíc korun a nebýt sponzorů, žádná by nebyla.
Pořádáte hodně besed, fotokurzů, seminářů, přispíváte do různých knih a časopisů. To vše je velice náročné na čas. Jak to vše zvládáte a co vás z těchto aktivit naplňuje nejvíce?
No, je to náročné, ale mě to baví. Tedy kromě práce s počítačem, která ale zabere nejvíc času. Při focení se proto snažím exponovat tak, abych měl potom na počítači co nejméně práce. Nejvíc mě asi naplňují ty fotokurzy, když vidím, že předávané zkušenosti padají na úrodnou půdu a účastníci jsou spokojení, že se naučili něco nového.
O autorovi snímků
- Rostislav Stach (56 let) působí od roku 2005 jako fotograf na volné noze.
- Je jedním z nejlepších českých fotografů divoké přírody.
- Získal se svými snímky řadu cen.
- Více o něm a více jeho snímků najdete na jeho osobní stránce Fotolovy.cz.
