Poznal jsem černý sníh a smogovou mlhu. A 25 let jsem fotil horníky, říká Ibra Ibrahimovič

Poznal jsem černý sníh a smogovou mlhu. A 25 let jsem fotil horníky, říká Ibra Ibrahimovič
Ibra Ibrahimovič: foto z cyklu Obrazová příloha ke ztracené mapě Velké práce
Ibra Ibrahimovič: foto z cyklu Obrazová příloha ke ztracené mapě Velké práce
Ibra Ibrahimovič: foto z cyklu Obrazová příloha ke ztracené mapě Velké práce
Ibra Ibrahimovič: foto z cyklu Obrazová příloha ke ztracené mapě Velké práce
Foto: Ibra Ibrahimovič
Romana Marie Jokelová
2. 9. 2017 21:34
Důlní jámy, horníci pokrytí vrstvami uhelného prachu, zašlá poezie industriálních staveb. Takové jsou severní Čechy na snímcích fotografa Ibry Ibrahimoviče. Zřejmě pořád podvědomě hledám odrazy krajiny svého dětství, říká muž, který čtvrt století fotil horníky.

Ibro, na této sérii jste pracoval 25 let, jak se vám před očima měnil ráz kraje a jak jste to vnímal?

Nejprve bych rád zmínil tři lidi, kteří jsou pro můj projekt důležití. Tím prvním je Ivan Mečl, který formoval grafiku naší první knížky Libkovice: Zdař Bůh. Týkala se bourání stejnojmenné obce na začátku 90. let kvůli těžbě uhlí.

Na začátku tohoto roku mě oslovil s nápadem, že bychom pro jeho galerii Perla ve Vraném nad Vltavou připravili alternativní výstavu mých fotografií ze Sudet. Nechal jsem na něm všechnu produkci, protože mne zajímalo, jaká výstava vznikne, když do toho nebudu zasahovat.

Výstava v Ivanově pojetí obsahuje fotografie, jejichž cílem je navození pocitů marnosti, boje i naděje, které pohraničí ve vlnách od devadesátých let provází.

Další osobou je fotografka Dagmar Vyhnálková, která o mém fotografování v severních Čechách psala minulý rok diplomovou práci.

Neumím si představit, jak vás ovlivnila studentská práce.

Občas jsem od ní dostával otázky z nečekaných úhlů a díky její diplomce si dokázal lépe definovat cestu svého černobílého snažení a také osobní důvody toho, proč mě to či ono baví zaznamenávat.

A co jste zjistili?

Přišli jsme na to, že ve svých fotografiích mimo jiné hledám odrazy krajiny svého dětství, a že díky tomu, jak se český severozápad a společnost rychle mění, těchto obrazů rychle ubývá. A že brzy nastane doba, kdy už do tohoto projektu s pracovním názvem Střepy severních Čech nebudu mít téměř co fotografovat, neb se ta témata trochu spojená s dospíváním vyčerpají.

Vůbec by mě při pohledu na vaše fotografie nenapadlo, že by mohly mít až takovou psychologickou rovinu…

Zjednodušeně řečeno, celé mé dětství bylo ovlivněno těžbou uhlí. Mí rodiče se na Mostecku potkali díky tomu, že zde jejich rodiče po válce a komunistickém puči hledali příležitost k obživě. Můj otec byl horník, a i když se naši brzo rozvedli, měl jsem z tohoto faktu na základní škole drobné výhody. Poznal jsem černý sníh a smogovou mlhu, ve které nebylo vidět na metr daleko a dalo se orientovat jen podle bílé čáry namalované na silnici, bylo pro mne normální koukat se každé ráno při cestě tramvají na strojní školu do jam velkolomů.

A kdo je tou třetí osobou?

A třetí osobou je má přítelkyně Jana. Díky jejímu nadhledu jsem lehčeji objevil některé výraznější vlastnosti pocházející zřejmě od mého jižního rodu.

Vraťme se prosím k úvodní otázce. Jak se sever Čech za posledních 25 let změnil?

Severozápadní Čechy jsou dnes mnohem čistší než před 25 lety. Tehdejší devastaci a vnímání krajiny pouze jako zdroje energie si dnes už ani nedokážeme představit. Ve srovnání s 90. léty můžeme být spokojení, ale pokud se na zdejší kraj podíváme pohledem nějakého ideálního moderního rozvoje, tak jsme hodně pozadu.

O výstavě
Název Obrazová příloha ke ztracené mapě Velké práce na Severu
Kde Národní galerie v nové Perle, Vrané nad Vltavou
Kdy do 28. října

To zpoždění způsobily spory o energetické koncepce, prosazování zastaralých metod a nadřazování osobních zájmů nad obecnými. Řadu těch malých místních sporů jsem fotil a byl přítomen tomu, jak nadlidsky těžké je dosáhnout drobného úspěchu. Úplně zjednodušeně, ze severu, kde žiji, odešla spousta energie, která se sem jen tak nevrátí. Peníze za vytěžené uhlí jsou pryč a lidé se zde nemají zdaleka tak dobře, jako by se měli, kdyby ty obrovské zisky sloužily k rozvoji zdejšího kraje. Dokladem je louže na místě historického města Mostu.

Jací jsou lidé, kteří nechtějí skomírající a průmyslem vyždímanou část země na severu opustit?

Já mám lidi docela rád, odkudkoliv, baví mne jejich příběhy, ale asi nedokážu popsat nějaký obecně platný obraz Severočecha. Pro místní lidi je trochu charakteristický zápach chemičky, smíchaný s vůní solviny, cigaret a levných voňavek, někdo je zase více cítit uhelným prachem.

Humor našinců bývá o fous drsnější, neb jsou z provozů naplněni příběhy o utržených končetinách, zásazích elektrickým proudem a jinými srandami, které jsou skvělé, když je znáte jen z vyprávění. Na podzim jsou místňáci zachmuření a při čekání na autobus vypadají sveřepě, ale v létě se rozesmějí, jezdí se opalovat a tajně soutěží o nejtmavší pokožku.

Myslím, že většinu místních tu drží práce a levné bydlení, respektive nemožnost prodat byt a pořídit si za stejné peníze nový v jiném kraji. Průmyslové profese se takříkajíc dědí, kde pracoval děda a syn, je už místo pro vnuka a podobně. 

Sám jste ze severu, čím a proč je vám blízký?

Sever je trochu divoký, potemnělý se skrytou nadějí. Není nudný. Nalézám zde mnoho třecích míst vhodných pro vytváření obrazů o tom, jací my lidé jsme. Je to taková kondenzovaná sociální dílna s velkým estetickým potenciálem, mnoha křižovatkami a nerovnostmi. Oblast historicky rozkývaná na dlouhé cestě ke klidu a ztracené harmonii. Odpověď na tuhle vaši otázku však najdete v mých obrázcích.

Ještě se vrátím k vystavovanému souboru, proč jste u novějších fotografií nedržel černobílého provedení?

Sever jsem začal fotit podvědomě shodou náhod v době, kdy zde vlastně končil svou práci na Černém trojúhelníku fotograf Josef Koudelka. Tehdy bylo standardní a v Čechách vlastně téměř jedině možné fotit černobíle. Tento způsob vnímání mi pro toto místo přijde stále nejpřirozenější, trošku tak navazuji na tradici dalších známých fotografů, které sever okouzlil, třeba Josefa Sudka.

I když už fotím docela dlouho, černobílé pojetí mé obrázky sjednocuje v čase. Od doby, kdy jsem začal fotografovat, se několikrát změnila móda i pracovní oblečení, továrny přestaly kouřit, fasády jsou jednotně zarovnané polystyrénem a ohavně barevně pomalované výlohy jsou polepené nevkusnými samolepkami.

Na první pohled je dnešní svět barevně veselejší, ale zároveň je nudně unifikovaný, takže už mě vlastně tolik nebaví. Postrádám dědy zamilované do svých ušmudlaných čepic a starých kol, ženy v šátcích, rozbité omítky, děti hrající si na ulicích, takový ten zub času, který sám o sobě vydává nějakou zprávu a také rozmanité detaily.

Takže černobílá není koncept?

Ne. Černobílé vyjádření pro mne není žádná koncepční danost. Když cítím, že se mi bude v nějakém prostředí lépe pracovat s barvou, tak ji použiji bez váhání. To, že zatím vystavuji horníky pouze barevné, je způsobeno jen nedostatkem času. Potřeboval jsem jim posílat fotografie a živit jejich zájem během fotografování, takže jsem mimo jiné pracoval i s digitálem, který používám hlavně pro komerční účely.

No a zatím jsem ještě nestihl vyvolat všechny černobílé filmy, tak jsem vlastně trochu z nouze udělal výstavu pouze barevnou. Stejně je koncipovaná hlavně jako takové poděkování pro zaměstnance dolu Centrum za to, že mne při své práci strpěli.

 

Právě se děje

Další zprávy