Co ukrývá Funkeho archiv? Spoustu neprobádaných věcí, říká dcera slavného fotografa

Romana Marie Jokelová
17. 1. 2017 13:29
Miloslava Rupešová se narodila v rodině světově uznávaného českého fotografa Jaromíra Funkeho. Spravuje jeho archiv a jeho práce jí pomáhají poznat, jaký její otec vlastně byl. Průkopník avantgardní fotografie totiž zemřel v době, kdy byla ještě velmi malá. Mluví o tom v rozhovoru, který vznikl v Leica Gallery – tam je až do konce ledna velká výstava Funkeho fotografií.
Miloslava Rupešová, dcera fotografa Jaromíra Funkeho.
Miloslava Rupešová, dcera fotografa Jaromíra Funkeho. | Foto: Marie Romana Jokelová

Musela jste v otcově archivu projít obrovské množství materiálů. Jaké pro vás bylo poznávat ho skrze jeho dílo a odkaz?

Na jedné straně zajímavé a na druhé jsem tak činila s vědomím nespokojenosti a lítosti nad tím, že jsem neměla možnost s ním vyrůstat. Jsem přesvědčená, že kdyby neodešel tak předčasně (bylo mu 48 let, když zemřel), zcela jistě by mě hodně ovlivnil.

Takto si ho pamatuji jako malá holka, které četl pohádky, hrál jí loutkové divadlo a nechával ji obdivovat fotografický proces v temné komoře. Intimní stránku jeho osobnosti mohu nahlédnout alespoň z dopisů, které psal mé mamince, vše ostatní nezbývá než skládat z mozaiky nejrůznějších zdrojů a ze zaznamenaných, leč často ne zcela jasných vzpomínek jeho přátel a kolegů.

Velká část pozůstalosti vašeho otce prý stále zůstává neprobádána. Tušíte, co všechno by se v ní mohlo nalézt?

V otcově knihovně se našly tisky divadelních her, jejich překlady a další autorské počiny. Hrál aktivně divadlo a měl též režisérské nadání. Hojně navštěvoval kulturní akce, ať už souvisely s fotografií, výtvarným uměním, divadlem, filmem či hudbou. Mohlo by to být zajímavé pro divadelní ústav. V roce 1930 za svého pobytu v Brně spřádal i filmařské plány, především vinou hospodářské krize to však tehdy nedopadlo. Myslím si, že to je škoda, protože film soustavně studoval a sledoval, tušil souvislosti mezi fotografií a filmem. A kdo ví, třeba by něco nového objevil.

A pokud jde o fotografie?

V pozůstalosti negativů se skrývá řada dosud nepublikovaných či dokonce neznámých věcí. Například Otakar Štorch-Marien plánoval s mým otcem po skončení války obnovit nakladatelství Aventinum a mimo jiné v něm vydat soubor otcových děl.

Osobně je mi líto, že v důsledku politických změn nebyly vydány fotografie z Podkarpatské Rusi – kniha měla vyjít s předmluvou Ivana Olbrachta. Z tohoto souboru zůstalo známo jen několik fotografií, které můj otec stačil nazvětšovat do výstavního formátu. Ostatní jsou k dispozici pouze v malých pracovních kopiích.

A série Země nenasycená zůstala nedokončená a bohužel se z roztroušených negativů téměř nedá zodpovědně v úplnosti rekonstruovat. Důkladný průzkum by si zasloužil i celek fotografií Prahy.

Je známo, že Jaromír Funke velmi ovlivňoval fotografické dění v Československu v meziválečném období. Co konkrétně si lze pod pojmem „ovlivňoval“ představit?

Bohužel jsem to sama přímo nezažila a s vlivem svého otce na tehdejší uměleckou scénu jsem se musela seznamovat dodatečně. Jsem tak ovlivněna tím, co mi kdo řekl, stejně jako tím, co jsem si přečetla. Většinu věcí jsem zjistila od lidí, kteří mého otce přímo znali, či od teoretiků a historiků, kteří studovali dílo mého otce.

Ví se, že hodně četl a studoval. To, co si sám vymyslel a osahal, byť někým inspirován, zpracoval do svého pohledu fotografa. Byl schopen generalizovat a vyjadřovat se velice erudovaně. Své poznatky, závěry a návrhy začal formulovat v kritikách, hodnoceních až programových prohlášeních. Což je podle mě zajímavé a pro meziválečnou dobu významné. Spolu s Eugenem Wiškovským byli ojedinělými teoretiky českého fotografického meziválečného společenství.

Miloslava Rupešová diskutuje s kurátorem výstavy Funkeho fotografií Vladímírem Birgusem.
Miloslava Rupešová diskutuje s kurátorem výstavy Funkeho fotografií Vladímírem Birgusem. | Foto: Romana Marie Jokelová

Jak se váš otec dostal k umění?

Vím, že byl z velice kultivované rodiny, která mu byla schopna díky svému hmotnému zázemí poskytnout vše, co si přál. K umění tíhnul od dětství a povahou byl paličatý. Často vycházel z toho, co viděl a slyšel, stejně jako z toho, co si nastudoval. Podle vzpomínek jeho přítele Otakara Štorcha-Mariena toužil být malířem, ale protože neuměl kreslit, stal se fotografem. Přesto chtěl být aktivně účasten výtvarného dění. V dalším vývoji se tedy v podstatě vyrovnával se vztahem malířství k fotografii. Bral ji jako metodu a technologii, kterou se člověk může vyjádřit jako umělec, leč fotografickými prostředky.

Jeho cesta k fotografii prý byla náročná a trnitá, čím to?

Začal fotografovat v teenagerském věku. Neexistuje doklad o tom, kdy fotoaparát dostal, ale traduje se, že mu tehdy bylo 12 let a fotoaparát mu daroval jeho otec. Nejprve fotil jako každé dítě. Velice brzy však začal své mamince brát všelijaké sošky či parfémové lahvičky a stavěl z nich zátiší. K tomu hodně četl a o všem si povídal s přáteli, jako například s malířem Zdenkem Rykrem. Postupně se tak ve fotografii, ovlivněn výtvarným uměním, začal orientovat. Byl rodinou velmi podporován, přesto si však pro něj jeho otec přál jinou kariéru. Měl po něm převzít advokátní praxi.

Jaromír Funke se inspiroval fotografiemi zahraničních fotografů, hluboce ho zajímalo i výtvarné umění. Domníváte se, že do své tvorby nějakým způsobem vnášel i svou lásku k literatuře?

Miloslava Rupešová, dcera fotografa Jaromíra Funkeho
Miloslava Rupešová, dcera fotografa Jaromíra Funkeho | Foto: Romana Marie Jokelová

To se ptáte velmi dobře. Můj otec byl fantastický čtenář. Byl zběhlý jak v odborné literatuře, vztahující se k umění, tak i v krásné literatuře a obé o něm cosi vypovídá. Knihovnu měl obrovskou. Bohužel se nám ji nepodařilo zachovat v potřebné úplnosti. Do knih si dělal poznámky či v nich podtrhával. V kapesních kalendářích z posledních válečných let si zaznamenával knihy jak zakoupené, tak přečtené. Četl hodně a velmi rychle a přečetl nadlidské množství knih. Je tedy pravděpodobné, že leccos z toho, co si přečetl, promítl do své tvorby. Zachovalá část otcovy knihovny může být dodnes zdrojem poznání pro lidi, kteří Funkeho zkoumají.

Myslíte si, že byla avantgardní tvorba vašeho otce pro lidi pochopitelná a srozumitelná?

Pro určitou část publika jistě pochopitelná byla a pro určitou nikoliv. Obávám se však, že obecné publikum nemělo a nemá přílišné pochopení pro jeho abstraktní kompozice, protože to předpokládá určitou průpravu a návod. Na druhé straně, je-li člověk geneticky vybaven nějakým vnímáním abstrakce nebo krásna, tak ho Funkeho tvorba může velmi dobře inspirovat tak, že se nad dílem zamyslí a nechá jej na sebe působit takové, jaké je.

Dílo Jaromíra Funkeho zahrnuje abstrakci, akty i architektu. Myslím, že jeho poetika nabízí každému divákovi prostor pro vlastní interpretaci a tudíž mu poskytuje i určitý prostor k sebenalezení.

Fotogenie

„Fotogenie je ten efekt, kdy něco vypadá na fotografii nebo ve filmu lépe než ve skutečnosti,“ stručně vysvětlil pojem při loňské Funkeho výstavě v Ateliéru Josefa Sudka kurátor Josef Moucha

Zdroj: Tomáš Vocelka

Funke při svém tvůrčím procesu kladl na první místo svůj záměr. Teprve pak začal dle mého názoru přemýšlet o tom, jak to bude na někoho působit. Ve své teoretické tvorbě spíše oslovoval fotografy, formuloval zásady, respektive možnosti, jaké jim fotografie nabízí pro vyjádření fotografovaného objektu. Často se vracel k tematice režírovaného objektu a k teorii fotogenie. Své poznání, experimenty a zkušenosti skvěle shrnul ve svém článku z roku 1940 – Od fotogramu k emoci.

První velká monografie zabývající se dílem Jaromíra Funkeho vznikla teprve nedávno. Je jí kniha Antonína Dufka Mezi konstrukcí a emocí. V čem je objevná?

Určitě je důležité připomenout, že se jedná o Dufkovo téměř celoživotní dílo. Funkem se začal zabývat na počátku 70. let. Vydání bylo mnohokrát na spadnutí, jenže Dufek vždy objevil něco nového, což ho přimělo pokračovat dál. Velmi důsledně vycházel jak z Funkeho tvorby, tak z jeho kritických a programových textů a z archivu Funkeho pozůstalosti. Tyto zdroje podrobil kritické komparaci a hodnocení jak z hlediska středoevropské avantgardy, tak jejího významu v kontextu světového výtvarného umění.

Dufkovi se podařilo objevit nové skutečnosti i přesněji datovat některá díla a tím je zařadit do nových objevných kontextů. Knihu uvedl rozsáhlým esejem a doplnil Funkeho antologií, což je naprosto neocenitelný počin. Já jsem k dílu dala dohromady seznam jeho výstav i participací na výstavách a relativně úplnou bibliografii. Doufám, že bude tato monografie dobrou pomůckou zájemcům o dílo Jaromíra Funkeho.

 

Právě se děje

Další zprávy